Jelikož hraní MMO považuji, v teoretické rovině, za velmi zajímavé a jistě i neméně pohlcující, tak o to méně se jim snažím vzhledem k časové náročnosti věnovat. Ovšem fenomén World of Warcraft jsem musel alespoň vyzkoušet, a po deseti letech od uvedení jsem se odhodlal WoW (ve své vanilla verzi) vyzkoušet. Zvláště, když jsem ve Score či Levelu četl desítky příhod a zážitků ze světa Azerothu a intro hry, vizuální styl nebo hudbu považuji za již ikonickou součást herní kultury.

A z praktického hlediska jde o opravdu zábavnou hru, a to i pokud vypustím veškerý sociální rozměr daný subžánrem. Hraní (přibližně 20 hodin) jsem koncipoval pouze jako nahlédnutí do virtuálního, ale žijícího světa, který nabídne především nespočet unikátních lokací a drobných příběhů tvořených konáním hráče. Poměrně jednoduché principy a zákonitosti usnadní začátky, a instantní zprostředkování zábavy se nese v duchu nenáročné zábavy, která ale hráči nabízí poměrně širokou paletu svobody v činnostech. Tedy, dokud je stále co objevovat a řešit otázky, zda se vydat na východ nebo západ, odletět na druhý kontinent nebo zda raději koupit silnější luk nebo sekeru, tak je o motivaci pokračovat postaráno. A to i přes nepříliš zábavné souboje a ještě méně zábavné úkoly.

V tomto směru tak beru WoW jak nadprůměrné RPG, které funguje i bez své mmo omáčky. Ztrácí tak možnost zábavy na stovky hodin kvůli stoupajícímu stereotypu při opomenutí všech MMO dispozic, ale World of Warcraft jako prohlídka detailního fantasy světa s plněním pár desítek úkolů je překvapivě funkčním konceptem samo o sobě také.