Shadow of Mordor nejdřív vypadal hodně slibně, ale po dohrání shledávám, že hra měla rozhodně na víc. Zaprvé je v ní na open-world hrozně málo obsahu: dvě mapy s nanicovatým prostředím nabízející dokolečka opakované úkoly, při nichž musíte například dvacetkrát osvobodit otroky, abyste se nakonec dozvěděli, že to stejně k ničemu nevedlo. Během třiceti hodin lze splnit úplně všechno, dokonce si odemknout všechny schopnosti a skoupit všechny speciální vlastnosti zbraní.

To mě přivádí k dalšímu neodpustitelnému prohřešku hry, a to sice její primitivnosti. Systém skřetí armády, kde se postupně propracováváte k vybíjení vyšších a nebezpečnějších šarží, je vymyšlený velmi pěkně, ale k čemu vám to je, když po pár hodinách s klidem kosíte hordy skřetů a ani jejich nadřízení vám nedávají příliš zabrat. Ze začátku se vám odhalovat slabiny protivníků vyslýcháním jejich nohsledů hodí, později už je to celkem zbytečné, protože stejně vyhrajete. Největším zklamáním jsou samozřejmě boje s třemi hlavními bossy, z nichž jen jeden je opravdovým bojem. Další je únavnou hrou na schovávanou a poslední, porážka Sauronovy Černé Ruky, se odehraje během několika kliků kláves. I přes tu kritiku ale hře nemůžu upřít, že zabíjení stovek skřetů, z nichž ti namakanější mají dokonce vlastní identitu, přináší, alespoň na chvíli, dobrou zábavu a satisfakci.

Příběh je takový hezky tolkienovsky konzervativní: každý, kdo není skřet, je čestný a spravedlivý, a pokud ne, tak jen proto, že je pod vlivem Mordoru. Během hlavních misí se tak dozvíme něco o původu Prstenu moci a významu nukleární rodiny. Bohužel dvě nejzábavnější postavy jsou použity jen krátce: oportunistický skřet Ratbag a náš starý známý Glum, za jehož písničku o smradlavém Rangerovi automaticky zvedám hře hodnocení o 10%.