Kyrandia je pro mě nostalgií, jelikož to byla první adventura, na kterou jsem ve svých pěti letech narazil. O 19 let později je rozhodně příjemnější, že už tomu anglickému textu konečně rozumím :)

Kyrandia je na druhou stranu také pekelně těžká záležitost. Začáteční hádanky jsou lehké a tak nějak pohladí na duši. Pro mě ikonické uzdravení smuteční vrby bylo jedním z momentů, na které do smrti nezapomenu. Když se ale vrátím zpět ke složitosti hry, nejde snad ani tak o to, že by člověk musel být raketový vědec, aby hádanky rozlouskl. Jde spíš o to, že přirozená lidská nepozornost protáhne herní dobu klidně o třicet hodin.

Jelikož jsem si spoustu úkonů pamatoval ještě z dětství, byla pro mě hra téměř do konce takovým sprintem. Téměř do konce. Při prvním průchodu jsem totiž nedopatřením (tzn. z blbosti) sežral obě jablka, což vyústilo v to, že jsem nebyl schopen dokončit hru...následoval restart.

Nejdelší částí samozřejmě zůstala tajuplná jeskyně. Přistoupil jsem na to, že si udělám novou mapku a dokonce se mi povedlo objevit chybu v bratrově 19 let staré mapě, na což jsem patřičně pyšný a pravděpodobně si to zapíšu i do životopisu.

V poslední lokaci to pak taky nebyl úplný med. Například vymýšlení slova, díky kterému jsem měl obdržet královskou korunu, mi zabralo spoustu času, a když mi nakonec povolily nervy a já hledal pomoc v návodu, rázem jsem si připadal jako blbec, protože jsem přes všechna složitá slova jednoduše nevyzkoušel to nejjednodušší a nejzřejmější.

A nyní se jdu vrhnout na díl druhý, který jsem ještě nikdy nehrál, takže očekávám, že se zaseknu v prvních patnácti minutách :)