První díl mě, již přesně ani nevím proč, v době vydání příliš nezaujal. Naopak druhý Zeno Clash jsem dokončil bez větších přestávek a při hraní, i poté, ve mě dílo tvůrců z Chile zanechalo silně pozitivní dojmy. Dokonce bych i tvrdil, že takto má vypadat vrcholný zástupce indie produkce.

Ač je hra v první řadě akčně zaměřená, soubojů v žádné části není tolik, aby působily nepatřičně. A podobně střídmý byl i designér, který z důvodů časové náročnosti a velikosti týmu vyškrtal (možné) nepotřebné prvky a výsledek tak působí až nezvykle uceleně. Pěstní souboje jsou zábavné, příběh po prvním rozkoukáním slouží svému účelu a hráče žene k vyústění ; a svět, ač poměrně malý a kulisovitý, je radost objevovat. Tři hlavní ingredience ještě doplňuje kustomizace schopností Ghata a čtyři dovednosti, sloužící k překonávání jak soupeřů, tak i menších prostorových komplikací. A to je vše - při svižnějším postupu v sedmi až osmi hodinách rovnoměrně dávkovaná explorace, příběhové cutscény a šarvátky. Ovšem tím, co hru odlišuje, je především audiovizuální zpracování.

Výtvarně, i technicky, působí Zeno Clash II vrcholným dojmem. Nicméně je zde však i vyšší míra rozdílných hodnot této kvality vzhledem k lokacím - některé vypadají nádherně, jiné již podstatně méně. Prakticky ale každá obrazovka hry obsahuje neopakované motivy flóry a fauny, ale také kulturní inspirace, v takovéto míře nepříliš často vídané u tohoto média, u videoher. Už jen z tohoto pohledu se, tento malý vhled do Jižní Ameriky, vyplatí zahrát.

Zvláště, když celá hra působí prakticky bezchybným dojmem. Dokázal bych si klidně představit dvojnásobnou délku, leč v této menší podobě si Zeno Clash II takto zachovává své přednosti po celou dobu hraní.