Jako experiment je The Graveyard geniální. A jako hra? Darmo mluvit. Mám tedy dát 100% za myšlenku? Anebo 0% za, v podstatě, nehratelnost? Tohle dilema je u podobných herních experimentů zcela zbytečné.

V případě Hřbitova jde o myšlenku, která je dokonale podtržena téměř úplnou absencí jakýchkoliv herních možností. Jak to? Jednoduše, až geniálně jednoduše. Vašim avatarem je zde stará dáma s hůlkou. Co je její úkol? Nic více a nic méně než dojít sto metrů přes hřbitov na lavičku u kostela, chvilku si posedět a pak dojít zpět.

Prkotina říkáte? Jak pro koho. Odvážně se vydáváme na onu dalekou cestu zmáčknutím šipky dopředu... a jdeme a jdeme, pomalu jdeme k cíli. Tak blízko a tak daleko. A za chvíli nepochybně ucítíme ubíjející bezmoc a únavu z omezení hry, omezení těla... stejně jako stará babička, pro kterou je cesta přes celý hřbitov k lavičce u kostela takřka nadlidský výkon. Myslím, že za toto krátké zamyšlení si The Graveyard alespoň 70% zaslouží.