Když jsem si ještě kupoval papírové knížky a neexistovaly servery s komentáři, rozhodoval jsem se o koupi podle obálky. Zda mě něčím zaujme. U Sword and Sworcery to zafungovalo podobně, do screenshotů jsem se na první pohled zamiloval (i když retru naprosto neholduji) a rozhodl se, že hru si musím vyzkoušet.

Prezentace je skutečně stylová a pokud vás zaujala na začátku, bude vás grafika stejně jako hudba a zvuk bavit až do konce. Výrazová paleta grafiky je mnohem širší, než by odpovídalo několika kostičkám a paletě barevné. Fantazie pracuje naplno. Hra má velice jasnou autorskou vizi, vše je perfektně sladěno od menu až k mýtu, který hra řeší.

Ve hře se vtělíte do přespolního bojovníka, který se rozhodne vypořádat s mýtickou bytostí, která děsí místní obyvatele. Nenechte se zmást názvem, nic super na vašem hrdinovi není, kromě magie meče je úplně obyčejný. Navíc se z něj vyčerpáním ze soubojů a použitím magie meče časem stává pouhý stín původní slávy.

Interakce s NPC neprobíhá tradičně přes dialogy, ale přes krátké zápisky bojovníka o čem si s kým povídá. Nad NPC vyčnívá postava vypravěče a uvaděče do děje, vede vás ze svého křesla a s doutníčkem v ruce k cíli, píše váš příběh a sám zatím neví, jak dopadne, protože z něj máte pocit, že nechává psát i vás.

Dosud se dalo hovořit v superlativech.
Hrajete-li bez návodu, pravidelně se dostavuje spokojený úsměv na tváři, jak přicházíte na řešení problémů typu kam se vydat, co tam udělat, jak tu hru vlastně ovládat (ovládání na PC není zcela intuitivní a ke hraní doporučuji spíše na tablet). Bohužel v mezifázi toho přicházení na problém je hra poměrně frustrující, takovým tím nudným typem.

Toto mě jako hráče pravidelně mírně otravovalo. Autor ví co dělá, když váš přímo vybízí po jednotlivých kapitolách, jestli si nechcete dát pauzu. Na čaj a doutníček, jako vypravěč. Ta výzva je ale riziková, není vyloučeno, že pauza se protáhne a vy se ke hře už nikdy nevrátíte. Potvrdilo se mi zde, že hratelnost je alfou a omegou hráčského zážitku a nic ji nahradit nedokáže.