Slovo "totální" ve spojení s WG dostává úplně jiný význam. To, co přináší tohle monstrózní dílo, má v FPS světě jen těžko obdoby... neskutečný koktejl řeže, monstrózních exteriérů, hromady použitelných předmětů, dovedností a nápaditých nepřátel.
Řež je v téhle hře celkově tak nějak "krát dva". Účinnost zbraní je nekompromisní a nepřátelé se po zásahu často rozstříknou do prostoru, vytvářející gejzíry krve, masa a vnitřností. Jen těžko bych hledal podobně brutální a zároveň komplexní oldschool střílečku...
Siege Breaker:
Poněkud zlouhavý rozjezd mě málem odradil, také díky pocitu, že se mi z grafiky dělá tak trochu šoufl. Naštěstí to byl jen chvilkový záchvěv a druhý den už bylo vše v pořádku.
Jakmile hráč dostane do ruky brokovnici, začíná opravdová řežba. Level-design je v exteriérech obrovitý, i přes to se nikdo nemusí bát, že by se ztratil. Některé momenty byly epické, hlavně když jsem vešel do prostoru překypujícím hromadou nepřátel, přičemž v ruce jsem neměl nic jiného, než BFG 6666. Ještě se k tomu přidala runa na zpomalování času a celý efekt naprostého masakru byl dokonalý.
Konec mě trochu mystifikoval, protože po poražení hlavního bosse jsem skončil zpátky v Nexusu, kde sice byl improvizovaný ohňostroj na oslavu mého vítězství, ale zároveň se nic nedělo a já mohl volně chodit v celém levelu bez dalšího významu.
Castle Demonhorn:
A já myslel, že to bude celá epizoda… jedná se "pouze" o jeden level, jehož dokončením se odemkne nový charakter (rytíř).
Castle Demonhorn je opravdu obrovský. Dýchá z něj gotická atmosféra chladivých zdí hradu, zabere dobré dvě hodiny a level-design je více než povedený, ačkoli by někdo mohl občas bloudit.
WG Realm:
Autoři to trochu přepískli se Cyberdemony a nasáčkovali je do každého rohu, nejlépe hodně vzdáleného a špatně dostupného. Poslední dvě mapy už opravdu nebyly svou obtížností pro smrtelníky a souboj s bossem už jsem měl chuť po patnácté vzdát, než jsem si vybavil použití POW, se kterým boss padl během chvilky.
Designově to není vůbec špatné. Je lineárnější, chybí mu členitost Siege Breakera, ale zase je akce více koncentrovaná do lineárnějšího oldschool stylu.
Utter Chaos:
Pouze jedna mapa na hodinu, která svou kvalitou nepředstavuje nic, co by stálo za to hrát. Hned od začátku začíná řež ve stylu Serious Sama, přičemž konec autoři tak trochu nedali svým megalomanstvím. Engine není schopný tak velké množství nepřátel zvládat vykreslovat, takže jsem měl bosse neviditelného druhou půlku souboje. Hořká tečka.
***/5
Řež je v téhle hře celkově tak nějak "krát dva". Účinnost zbraní je nekompromisní a nepřátelé se po zásahu často rozstříknou do prostoru, vytvářející gejzíry krve, masa a vnitřností. Jen těžko bych hledal podobně brutální a zároveň komplexní oldschool střílečku...
Siege Breaker:
Poněkud zlouhavý rozjezd mě málem odradil, také díky pocitu, že se mi z grafiky dělá tak trochu šoufl. Naštěstí to byl jen chvilkový záchvěv a druhý den už bylo vše v pořádku.
Jakmile hráč dostane do ruky brokovnici, začíná opravdová řežba. Level-design je v exteriérech obrovitý, i přes to se nikdo nemusí bát, že by se ztratil. Některé momenty byly epické, hlavně když jsem vešel do prostoru překypujícím hromadou nepřátel, přičemž v ruce jsem neměl nic jiného, než BFG 6666. Ještě se k tomu přidala runa na zpomalování času a celý efekt naprostého masakru byl dokonalý.
Konec mě trochu mystifikoval, protože po poražení hlavního bosse jsem skončil zpátky v Nexusu, kde sice byl improvizovaný ohňostroj na oslavu mého vítězství, ale zároveň se nic nedělo a já mohl volně chodit v celém levelu bez dalšího významu.
Castle Demonhorn:
A já myslel, že to bude celá epizoda… jedná se "pouze" o jeden level, jehož dokončením se odemkne nový charakter (rytíř).
Castle Demonhorn je opravdu obrovský. Dýchá z něj gotická atmosféra chladivých zdí hradu, zabere dobré dvě hodiny a level-design je více než povedený, ačkoli by někdo mohl občas bloudit.
WG Realm:
Autoři to trochu přepískli se Cyberdemony a nasáčkovali je do každého rohu, nejlépe hodně vzdáleného a špatně dostupného. Poslední dvě mapy už opravdu nebyly svou obtížností pro smrtelníky a souboj s bossem už jsem měl chuť po patnácté vzdát, než jsem si vybavil použití POW, se kterým boss padl během chvilky.
Designově to není vůbec špatné. Je lineárnější, chybí mu členitost Siege Breakera, ale zase je akce více koncentrovaná do lineárnějšího oldschool stylu.
Utter Chaos:
Pouze jedna mapa na hodinu, která svou kvalitou nepředstavuje nic, co by stálo za to hrát. Hned od začátku začíná řež ve stylu Serious Sama, přičemž konec autoři tak trochu nedali svým megalomanstvím. Engine není schopný tak velké množství nepřátel zvládat vykreslovat, takže jsem měl bosse neviditelného druhou půlku souboje. Hořká tečka.
***/5
Silent Hill: The Short Message