Silvestrovský komentář(spoiler)! Doporučený věk ke čtení 18 let a výše!
FALLOUT STORY: Aneb jak jsem málem o panictví přišel.
Probudil jsem se a nemůžu říct, že jsem se cítil zrovna nejlíp, bolest mě jímala celým tělem a první co jsem viděl, když jsem rozlepil oči, byl hnusný starý chlap, který mě hned zavalil tunou dotazů. Uznejte sami, že tohle lze sotva považovat za šťastný den a za nejlepší probuzení, když vezmu v potaz, že jsem sotva unikl smrti, měl děda štěstí, že mi nenechal můj kvér.
Poté když se dal děda do vysvětlování, začalo všechno dávat větší nesmysl, z dědy se vyklubal doktor a ze mě? Co já kurva vím? Nepamatoval jsem si vůbec nic, i to jméno jsem si musel vymyslet, aby na mě nevolal negře, i když mám očividně hispánské předky.
Doktor byl moc milej, až se mi nechtělo věřit, že v pustině, v místě kde ženy požírají nebo prodávají vlastní děti do otroctví, jde takového dobráka vůbec potkat. Docela mi dal cenné vybavení a dokonce i pipboye, který musí mít cenu miliónů zátek! Chvíli jsem si říkal, jestli za to nebude chtít nějakou protislužbu, až mě z nervozity začala svrbět kolena a zvedat žaludek, ale díky bohu nebyl teplej.
Než jsem odešel dal mi echo na nějakou slečnu, která by mi mohla do začátku pomoct, co však bylo pro mě důležitější, mohl jsem si v klidu prohlédnout doktorův byt a posbírat pár věciček. Víceméně nic zajímavého, samé harampádí a nejspíše doktoru cenné předměty, které měly vyvolávat vzpomínky na jeho chatrnou existenci a co vše prožil.
Nechávalo mě to chladným a když jsem byl na odchodu, v koutku oka mi něco zablesklo, pomalu jsem k tomu otočil hlavu a krokem se vydal za třpytící se podivností. Když jsem se k tomu přiblížil, zjistil jsem, že je to kuchyňský nůž, když jsem jej uchopil do své pravé ruky, bylo to velice zvláštní, jako by do ní patřil odjakživa, začala mnou proudit jistota a pocit bezpečí až radosti, díval jsem se v tomto podivném pozdvižení na svou ruku třímající nůž a pak mi to došlo! Část mé paměti se vrátila, musel jsem být kuchař a vsadím se, že ten nejlepší!!!
Poté jsem šel do baru za onou slečnou, nevím jak se již jmenovala, ale byla krásná jak paprsky slunce, proto ji říkejme slečna sunshine, což mému vyprávění bohatě postačí.
Po krátkém rozhovoru mi řekla, ať na ní počkám venku za barem. V tu chvíli jsem si pomyslel, že to nemusí být zas tak špatný den a na své randíčko, jsem se hodlal připravit. Na záchodě jsem si učesal mastné vlasy a pak útěrkou s trochou vody omyl své tělo, ústa vypláchl vodkou, pak jsem se poptal, jestli někdo nemá nějaký parfém, ale bohužel, tak jsem se místo pánské kolínské máznul trochou whisky, jednu flašku vzal jako dárek a vyrazil. Po cestě jsem nasbíral nějakou trávu, co alespoň trochu připomínala květiny, nahodil úsměv a vláčnou chůzí přicházel do místa určení. Když jsem ji spatřil měla sebou psa. Pomyslel jsem si, že trocha prasečinek mi po takové době neuškodí, ale jak jsem se pomalu přibližoval, začalo mi docházet, že jsem se ve svém úsudku asi dost mýlil. Květiny jsem nenápadně zahodil a vlasy rychle rozcuchal rukou, přičemž svůj úsměv nahradil kamennou tváří a začal popíjet whisky. "Co jsi to měl ve své ruce?" Zeptala se jako první. "Nic, jen jsem si čistil ruce od sraček do trávy." Odpověděl jsem zdvořile. "Táhne z tebe whisky, to jsi se musel hned namazat?" "No víš, chtěl jsem se trochu posilnit." a rychle na to jsem si zase lokl. Zamračila se a spustila řadu nadávek, které brzo nahradil vyčítavý tón. Jako za koho mě máš? Čekám tu na tebe půl hodiny a ty ještě přijdeš od sraček a namazenej jako prase a ani tu blbou kytku tě nenapadlo vzít? To si ze mě děláš prdel, ne? Myslíš si, že se po tom všem s tebou vyspím?!" V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem se v úsudku nemýlil, ale pěkně si to posral. "Víš co ty debile? Půjdu s tebou jen na ty posraný gekony a pak doufám, že rychle vypadneš z tohohle města.Ze všeho nejdřív mi ale ukaž jak umíš střílet." Pronesla uraženě a já se jal svých povinností. Ukázala mi láhve, které chtěla ať sestřelím, hrubě mi vrazila do rukou pušku.
Já samozřejmě neváhal ukázat, co jsem za frajera. Po 15 minutách když jsem vystřílel všechny náboje a netrefil ani jednu, dokonce ani kameny, což jsem ji tvrdil, že mi půjde líp, mi vytrhla pušku z rukou a vykřikla "pojd za mnou!". Vyrazila rychlou a prudkou chůzí, přičemž si mručela z nasranosti pod vousy. Tohle bude ještě dlouhý den pomyslel jsem si, ale to už jsme se blížili k našemu cíli. "Teď si ty blbečku tady za mě stoupni a jen se dívej a na nic nesahej, ukážu ti jak se loví gekoni." "Ano madam" odvětil jsem jak žák ze školy. Poté si klekla zamířila a já spatřil její krásnou hebkou šíji, na které ji drobné chomáčky jemných vlasů z lehka občas poskočily pod náporem jemného vánku, naklonil jsem se k ní a zhluboka se nadechnul abych ucítil její tělesnou vůní a bůh ví jaká nádhera to byla. Slečna sunshine mi mezitím šeptem dávala instrukce, jak správně lovit gekony a na co si dát pozor, ale to už jsem moc nevnímal, upřeně jsem se díval na její hebkou šíjí a pak jsem jen slyšel jak chroptí a cítil, jak se vší silou zavěsila obě své ruce za mé pravé zápěstí, za jejího stálého chroptění šlo cítit, jak její pevný stisk ztrácí na síle a tak i poslední zbytky snahy o jakoukoliv obranu, až jsem ji nakonec položil na záda a ona si jen posledních sil obě ruce položila na krk, ze kterého ji tryskala krev. Konečně jsem ji viděl i do tváře, ten vyděšený výraz a její neustále otvírání úst ve snaze lapat po dechu, to poslední zápasení se smrtí, kašel a chroptění, ten strach z neznáma, ten strach z toho pouhého okamžiku, kterým umíráním je. Usmál jsem se na ni a domlátil jejího psa šutrem a pak její zápas sledoval do posledního konce, brzy ji vytryskly dva pramínky slz, na což jsem ji políbil na ústa a špičkou jazyku ochutnal její krve, poté jsem ji utěšoval, jak matka své děti po noční můře, a usmíval se na ni.
Když dobojovala. podíval se pak na svou zkrvavenou pravou ruku a zápěstí, na kterém jsem měl krvavé otisky rukou slečny sunshine. V tu chvíli mnou zase začal proudit onen zvláštní pocit jistoty, bezpečí, ale mnohokrát intenzivněji! Po chvíli jsem zjistil, že k nim přibyly i emoce nové a to radost a pocit uspokojení.
Pak jsem si to uvědomil, já přece nejsem žádný kuchař! Kuchař, co do zblbnutí vařil zeleninu a jídla, který zdobil třípatrové dorty a dřel od rána do nevidím, já přece musel být umělec!!!!!!
FALLOUT STORY: Aneb jak jsem málem o panictví přišel.
Probudil jsem se a nemůžu říct, že jsem se cítil zrovna nejlíp, bolest mě jímala celým tělem a první co jsem viděl, když jsem rozlepil oči, byl hnusný starý chlap, který mě hned zavalil tunou dotazů. Uznejte sami, že tohle lze sotva považovat za šťastný den a za nejlepší probuzení, když vezmu v potaz, že jsem sotva unikl smrti, měl děda štěstí, že mi nenechal můj kvér.
Poté když se dal děda do vysvětlování, začalo všechno dávat větší nesmysl, z dědy se vyklubal doktor a ze mě? Co já kurva vím? Nepamatoval jsem si vůbec nic, i to jméno jsem si musel vymyslet, aby na mě nevolal negře, i když mám očividně hispánské předky.
Doktor byl moc milej, až se mi nechtělo věřit, že v pustině, v místě kde ženy požírají nebo prodávají vlastní děti do otroctví, jde takového dobráka vůbec potkat. Docela mi dal cenné vybavení a dokonce i pipboye, který musí mít cenu miliónů zátek! Chvíli jsem si říkal, jestli za to nebude chtít nějakou protislužbu, až mě z nervozity začala svrbět kolena a zvedat žaludek, ale díky bohu nebyl teplej.
Než jsem odešel dal mi echo na nějakou slečnu, která by mi mohla do začátku pomoct, co však bylo pro mě důležitější, mohl jsem si v klidu prohlédnout doktorův byt a posbírat pár věciček. Víceméně nic zajímavého, samé harampádí a nejspíše doktoru cenné předměty, které měly vyvolávat vzpomínky na jeho chatrnou existenci a co vše prožil.
Nechávalo mě to chladným a když jsem byl na odchodu, v koutku oka mi něco zablesklo, pomalu jsem k tomu otočil hlavu a krokem se vydal za třpytící se podivností. Když jsem se k tomu přiblížil, zjistil jsem, že je to kuchyňský nůž, když jsem jej uchopil do své pravé ruky, bylo to velice zvláštní, jako by do ní patřil odjakživa, začala mnou proudit jistota a pocit bezpečí až radosti, díval jsem se v tomto podivném pozdvižení na svou ruku třímající nůž a pak mi to došlo! Část mé paměti se vrátila, musel jsem být kuchař a vsadím se, že ten nejlepší!!!
Poté jsem šel do baru za onou slečnou, nevím jak se již jmenovala, ale byla krásná jak paprsky slunce, proto ji říkejme slečna sunshine, což mému vyprávění bohatě postačí.
Po krátkém rozhovoru mi řekla, ať na ní počkám venku za barem. V tu chvíli jsem si pomyslel, že to nemusí být zas tak špatný den a na své randíčko, jsem se hodlal připravit. Na záchodě jsem si učesal mastné vlasy a pak útěrkou s trochou vody omyl své tělo, ústa vypláchl vodkou, pak jsem se poptal, jestli někdo nemá nějaký parfém, ale bohužel, tak jsem se místo pánské kolínské máznul trochou whisky, jednu flašku vzal jako dárek a vyrazil. Po cestě jsem nasbíral nějakou trávu, co alespoň trochu připomínala květiny, nahodil úsměv a vláčnou chůzí přicházel do místa určení. Když jsem ji spatřil měla sebou psa. Pomyslel jsem si, že trocha prasečinek mi po takové době neuškodí, ale jak jsem se pomalu přibližoval, začalo mi docházet, že jsem se ve svém úsudku asi dost mýlil. Květiny jsem nenápadně zahodil a vlasy rychle rozcuchal rukou, přičemž svůj úsměv nahradil kamennou tváří a začal popíjet whisky. "Co jsi to měl ve své ruce?" Zeptala se jako první. "Nic, jen jsem si čistil ruce od sraček do trávy." Odpověděl jsem zdvořile. "Táhne z tebe whisky, to jsi se musel hned namazat?" "No víš, chtěl jsem se trochu posilnit." a rychle na to jsem si zase lokl. Zamračila se a spustila řadu nadávek, které brzo nahradil vyčítavý tón. Jako za koho mě máš? Čekám tu na tebe půl hodiny a ty ještě přijdeš od sraček a namazenej jako prase a ani tu blbou kytku tě nenapadlo vzít? To si ze mě děláš prdel, ne? Myslíš si, že se po tom všem s tebou vyspím?!" V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem se v úsudku nemýlil, ale pěkně si to posral. "Víš co ty debile? Půjdu s tebou jen na ty posraný gekony a pak doufám, že rychle vypadneš z tohohle města.Ze všeho nejdřív mi ale ukaž jak umíš střílet." Pronesla uraženě a já se jal svých povinností. Ukázala mi láhve, které chtěla ať sestřelím, hrubě mi vrazila do rukou pušku.
Já samozřejmě neváhal ukázat, co jsem za frajera. Po 15 minutách když jsem vystřílel všechny náboje a netrefil ani jednu, dokonce ani kameny, což jsem ji tvrdil, že mi půjde líp, mi vytrhla pušku z rukou a vykřikla "pojd za mnou!". Vyrazila rychlou a prudkou chůzí, přičemž si mručela z nasranosti pod vousy. Tohle bude ještě dlouhý den pomyslel jsem si, ale to už jsme se blížili k našemu cíli. "Teď si ty blbečku tady za mě stoupni a jen se dívej a na nic nesahej, ukážu ti jak se loví gekoni." "Ano madam" odvětil jsem jak žák ze školy. Poté si klekla zamířila a já spatřil její krásnou hebkou šíji, na které ji drobné chomáčky jemných vlasů z lehka občas poskočily pod náporem jemného vánku, naklonil jsem se k ní a zhluboka se nadechnul abych ucítil její tělesnou vůní a bůh ví jaká nádhera to byla. Slečna sunshine mi mezitím šeptem dávala instrukce, jak správně lovit gekony a na co si dát pozor, ale to už jsem moc nevnímal, upřeně jsem se díval na její hebkou šíjí a pak jsem jen slyšel jak chroptí a cítil, jak se vší silou zavěsila obě své ruce za mé pravé zápěstí, za jejího stálého chroptění šlo cítit, jak její pevný stisk ztrácí na síle a tak i poslední zbytky snahy o jakoukoliv obranu, až jsem ji nakonec položil na záda a ona si jen posledních sil obě ruce položila na krk, ze kterého ji tryskala krev. Konečně jsem ji viděl i do tváře, ten vyděšený výraz a její neustále otvírání úst ve snaze lapat po dechu, to poslední zápasení se smrtí, kašel a chroptění, ten strach z neznáma, ten strach z toho pouhého okamžiku, kterým umíráním je. Usmál jsem se na ni a domlátil jejího psa šutrem a pak její zápas sledoval do posledního konce, brzy ji vytryskly dva pramínky slz, na což jsem ji políbil na ústa a špičkou jazyku ochutnal její krve, poté jsem ji utěšoval, jak matka své děti po noční můře, a usmíval se na ni.
Když dobojovala. podíval se pak na svou zkrvavenou pravou ruku a zápěstí, na kterém jsem měl krvavé otisky rukou slečny sunshine. V tu chvíli mnou zase začal proudit onen zvláštní pocit jistoty, bezpečí, ale mnohokrát intenzivněji! Po chvíli jsem zjistil, že k nim přibyly i emoce nové a to radost a pocit uspokojení.
Pak jsem si to uvědomil, já přece nejsem žádný kuchař! Kuchař, co do zblbnutí vařil zeleninu a jídla, který zdobil třípatrové dorty a dřel od rána do nevidím, já přece musel být umělec!!!!!!
Red Orchestra 2: Heroes of Stalingrad