Kdyby byli Brothers proza, slo by o kratkou silnou povidku, kterou si s chuti prectete, kdyz mate tri hodiny volneho casu...

Kdyby byli jidlo, slo by o zakusek, jaky dostanete v dobre cukrarne, s kvalitni cokoladou, oriskama a tenkou vrstvou severskeho snehu nahore.

Ale Brothers jsou pocitacova hra. Delkou a obtiznosti pripomina spise technologicke demo. Jednoduchosti myslenky a konceptu, trivialnim ovladanim a obcasnymi logickymi (no...) ukoly daji vzpomenou napriklad na jednoduchou genialitu Portalu. Surovosti pribehu se vysmivaji naivnim pohadkam, kde dobro vzdycky vitezi nad zlem a kazdy drak je naivni dobrak, ktery by svym ohnem nepripalil ani cigo teenagerovi. Jsou hry, ktere nepotrebuji pribeh. Brothers je pribeh vypraveny beze slov, ktery si na sebe oblekl pocitacovou hru. A slusi mu to.

Dva bratri, maly a velky, hledaji lek pro umirajiciho otce. Matku uz nemaji. Putuji po (pro hrace) neznamym svetem, prochazi krasne a vkusne nadesignovane lokace, mijeji a obcas ovlivni osudy jinych obyvatel tohoto sveta, o kterych se vlastne hrac nic nedozvi a muze se jen domyslet.

Zacina i konci to slzami. A cesta mezi tim je hledani nadeje, ktere dodava silu, dokud bezite. A i kdyz je na konci stejne o jeden nahrobek vic, jak byste mohli nebezet? Nepokusit se je jako umrit hned. A to by byl hrich. Bez ohledu na to, v jakeho boha verite...