V různých fázích své existence jsem měl tuto hru rozehranou už mockrát, vždy jsem se ale zasekl u jednoho levelu – tam, kde je nutné vykopat poklad dříve než soupeři. I tentokrát visel život mé herní soustavy na pověstném stébélku (hádejte, kdo asi v našem domě ukradnul požární sekyru z pohotovostní vitríny a nebál by se ji použít?), protože tohle, to teda ne. Už jsem to prostě musel pokořit, musel jsem se zbavit tohoto mouchami posraného skeletu v mé skříni a dokráčet až k branám vytouženého dračího města…

Když se vrátím na začátek, jako hráč můžete zvolit jednu ze čtyř mytických ras. Nevím čím to (vlastně vím, draky), ale já vždy více tíhnul k řecké mytologii, tedy má volba padla na warlocka Alamara, s armádou kentaurů, hyder, minotaurů a draků. I když ani zbytek bestiáře není k zahození, na draky, nejsilnější jednotku, zkrátka není. Mimo tuto větev je tu ještě mytologie egyptská (Lord Slayer), středověká (Lord Ironfist) a ta, co se točí kolem lesních víl, druidů a kouzelníků (Queen Lamanda). Každá se svými specifickými jednotkami (černý rytíř, vlci, kyklop, bájný Fénix a mnoho jiných).

V každém kole se vesměs začíná vždy stejně. S jedním hradem, jednou nebo dvěma jednotkami a hrstkou surovin. A právě v surovinách vidím kouzlo celé hry. Ne že by tu neměly svou důležitost samotné tahové souboje, oproti důležitosti surovin jsou ale jen jako pšouk šedého vlka v poměru k napalmové šleze nadýmavého draka. Suroviny se nacházejí rozeseté po celé mapě, a jak už to tak v počítačových hrách bývá, ty, které by se vám celkem hodily, jsou spolehlivě umístěný ve vzdálených místech a navíc dobře střeženy. To už musíte na pomoc zavolat šedou kůru mozkovou a začít strategicky uvažovat - je lepší mít kupu slabých jednotek a postupně doplňovat nebo se co nejdříve dostat na ty nejsilnější, i když budou v počtu menším než malém? Většinou, ať jsem se rozhodl jakkoliv, o mé (ne)připravenosti mě vždy ponaučil soupeř, svou inteligencí celkem nadprůměrný a v pozdějších fázích tuhý jak dásně stoleté babky. Protivník se dokáže vylízat i z jasně prohnaného boje, na druhou stranu je ochoten i svůj marný boj vzdát a dát se na ústup - to však neplatí o sídlech, ty brání do posledního muže.

Na posilněnou svého hrdiny, jeho atributů a armády je možné sesbírat několik ztracených artefaktů (hlídaných silnými bestiemi). Je možné verbovat za mrzký peníz nestranné jednotky a jsou i okamžiky, kdy se k vám napadené jednotky sami přidají. Je také dobré mít několik šiků, mezi nimiž si pak můžete jednotky přehazovat…

Do současných dnů funguje hra výborně i po technické stránce, ozvučení počítá zvlášť pro každou jednotku, v pozadí fouká vítr, při přesunu je slyšet dusot kopyt a pohádkově detailní grafika vypadá pořád k světu. Největší zápor hry vidím v rychlém osvojení si taktiky (co a jak kupovat, na koho se ta která jednotka nejvíc hodí a jaké kouzlo kdy použít), kdy se ze hry začíná vytrácet prvotní kouzlo a celé počínání tak začne sklouzávat do rutiny. Pouze dva tři levely z osmi dokážou potrápit, což není mnoho. I když jsem u hraní strávil moře hodin a dobře se bavil, stále jsem měl pocit, že by to ještě něco chtělo, něco, co by více nutilo k strategickému myšlení a třeba i odstranilo (z mého pohledu) chabou logiku v příběhu v posledním kole.