Dlouho jsem ikonickou videoherní figurku modrého ježka Sonica přehlížel, leč nebylo možné dále pokračovat v ignoraci (dcerka si ráda na Sonica hraje, ráda ho hraje a má radost, když ho táta za ni dohraje). Ten rychlý gameplay mě asi vždycky spíše odrazoval, než vábil, ale co by člověk pro své potomstvo neudělal, že? Tak tedy hurá do boje, za repetitivního sloganu mé drahé ratolesti ("Sonic, Sonic, Panasonics") a za slávu brutálně rychlého modrého ježečka.

Jde samozřejmě především o čistou arkádu, ale konkrétně v tomto díle se vývojáři celkem utrhli a dovolují hráči prosvištět tu samou "trať" jak plošinově, tak i v plném 3D - jde tak trochu o vyslyšené volání hráčů, kteří mají chuť a fantazii přemýšlet o tom, jak by asi vypadal Mario nebo Prehistorik ve 3D (či snad Doom jako plošinovka?!?). A i když jsem se více bavil ve třetím rozměru, není 2D jen nechtěnou vrásčitou a bezzubou babičkou na výminku u hnojiště, to určitě ne.

U arkády klasického střihu jaksi z povinnosti věci nechybějí bossové - souboje s nimi jsou celkem zábavné, přiměřeně těžké a na každého je potřeba trochu jiná taktika. Počítá se i neotřelý a barevný level design (zavilým hráčům Sonica jistě příjemně familiérním), veselá, ovšem po čase dosti na palici lezoucí hudební složka a povedené ovládání (vinou občasně nepodařeného skoku úpí ale gamepady asi na celém světě stejně - co naplat, těžká je úloha těchto herně-nádenických propriet. Těžká a pomíjivá). Kombinace prvků, které dohromady tvoří chuťově lahodnou, nesložitou krmi, které je ale potřeba dávkovati po trochách, jinak hrozí přejedení (stereotyp).