Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PC 80
Na začátek se musím přiznat, že nejsem příznivcem televizní sérií ani epizodických her. Prodlevy mezi jednotlivými díly delší jak pár dní totiž znamenají, že si z dřívějšího příběhu nic nepamatuju a těžko se pak dostávám zpět do atmosféry. Proto v těchto případech vždy čekám, až vyjde celá série a pak si to zahraju v kuse. Odobně to bylo i s hrou The Raven: Legacy of a Master Thief od německého týmu KingArt Games. Od vydání posledního dílu ke dni, kdy jsem si konečně udělal na tuto hru čas, uběhlo dlouhých pět let, takže už na mě čekala vylepšená remasterovaná verze.

Musím říct, že jsem si hru velice dobře užil. Jedná se o detektivní zápletku ne nepodobnou těm, které psala královna detektivek Agatha Christie. V londýnském muzeu byl ukraden jeden z klenotů a zdá se, že za tím stojí tajemný Raven, gentlemanský zloděj z minulosti. A nebo jeho následovník? Existuje ještě dvojče tohoto klenotu, které se vydává z Curychu do Káhiry na výstavu. O jeho ochranu se má postarat detektiv Legrand, jenž proslul zabitím Ravena před pár lety. Jako hráč však vstupujete jako konstábl švýcarské policie Zellner, kde jste k Legrandovi přiděleni jako pomocník při cestě Orient Expressem přes Švýcarské území. Jak to tak ale bývá, věci nejdou přesně podle plánu.

Jedná se o klasickou 2,5D point and click adventuru ve velmi pěkném grafickém zpracování, s hudbou nahranou živým orchestrem a velmi kvalitním dabingem. Obecně je spíše jednodušší, až na občasný pixelhunting na hráče nečeká žádný zásadnější zásek. Ale rozhodně to není ku škodě, velmi dobře napsaný příběh dokáže hráče udržet v napětí, každá z postav je důkladně propracovaná a má svoji pohnutou historii, kterou se střípek po střípku v průběhu hry dozvídáme. Zhruba v půlce pak přichází zajímavý prvek, kdy se z konstábla Zellnera převtělujeme do zločinecké postavy a procházíme cestu ze Švýcarska do Egypta znova, ale z jiného pohledu. Velmi zajímavý a chytlavý nápad se opravdu vydařil a i když se mnohdy vracíme na již známé lokace, právě pohled na události z jiného pohledu je skutečně zajímavý.

Dohrání všech tří epizod mi zabralo téměř dvanáct hodin a po celou dobu jsem se téměř vůbec nenudil. Naopak jsem rád vyhledával další střípky k dokreslení mozaiky příběhu. Nesetkal jsem se ani s žádným bugem popisovaným u původního vydání, ani jednou mi hra nespadla. Za sebe musím říct, že The Raven: Legacy of a Master Thief je velice dobrá klasická point and click adventura, která se tvůrcům z KingArt Games podařila rozhodně víc, než jejich dosud poslední zmršený pokus jménem Black Mirror.
+18
  • PS4 75
V úlohe konstábla Zellnera som sa pustila do odhalenia tajomného Ravena, zloducha, ktorý hraje v tejto hre hlavnú rolu.
Hra sa mi na prvý pohľad veľmi zapáčila, či už sa to týkalo štýlu grafiky, farebnosti alebo len takej hrejivej atmosféry s krásnou hudbou v pozadí, pripomínajucej mi môjho obľúbeného Hercula Poirota. Dokonca aj hlavný hrdina sa na neho trošku podobal. Preto už hneď od začiatku som vedela, že toto je niečo pre mňa.

Hra je taká nenáročná point and click adventúrka, kde vlastne nič nemôžete pokaziť. Ak sa aj stane, že nezareagujete dostatočne rýchlo a dopadnete nešťastne, hra vás vezme pomocou loadu späť do predchádzajúcej scény a vy to môžte skúsiť znovu. Na jednej strane je to fajn, na strane druhej by som brala ak by hádanky neboli tak jednoduché a lineárne a ponúkali aj rozvetvenia alebo nejaké vtipné easter eggy. Nehovorím, že v hre humor nebol. Hlavný hrdina bol sympaťák a vedel aj čo to humorné prehodiť, ale na môj vkus toho mohlo byť viac.
Mechanika hry spočívala, ako inak, v kombinovaní predmetov. Z podobných hier sme zvyknutí, že sa v nich vyskytujú aj veľmi nelogické kombinácie, no v tomto prípade mi to tak neprišlo. Avšak samotné spájanie predmetov mohlo niekedy robiť problém. To sa týkalo situácií keď sa 2 predmety nachádzali blízko pri sebe a joystick ich niekedy nevedel dobre rozlíšiť. Nestávalo sa to často ale predsa.

V hre fungoval bodový systém, za ktorý ste potom nakoniec každej kapitoly dostali trofej. Ja ako trofejový nadšenec som sa snažila mať všetko tiptop, no hra mi nepriala. Vyskytujú sa v nej bugy, ktoré vám niekedy znemožnia dostať plný počet podov ak neurobíte kombinácie predmetov/rozhovorov v správnom poradí. To vie byť určitým spôsobom demotivujúce a otravné.

Pohyb postáv bol pomalý a taký trochu ťažkopádny. Človek si na to musel zvyknút. Čo mi niekedy liezlo na nervy bolo to, že sa  nedali preskakovať cutscény a prerušovať akcie. To druhé zmienené vedelo byť extra otravné, ak som sa náhodou preklikla.

Samotnú hru som si najviac užívala do prvej polovice, kedy prebiehalo vyšetrovanie. Druhá polovica hry sa na daný príbeh pozerá z iného uhla, ktorý mi nesadol tak ako ten predchádzajúci. Príbeh mi prišiel trochu prekombinovaný a v určitých mometoch preplácaný, ale to je asi vec vkusu. Z troch kapitol, ktoré hra má by som za tú najlepšiu označila práve prvú.

Hrala som verziu The Raven Remastered na ps4.

Ps: +5% za to, že som sa mohla hrať s roztomilým psíkom
:)

Pro: Atmosféra, hudba, dabing

Proti: Bugy, nemožnosť preskakovať cutscény/prerušovať akcie, slabšia druhá polovička

+12
  • PC 70
Raven je hra plná vnitřních rozporů, která sice začne slibně, ale kvalita se postupně propadá a výsledkem je průměrná adventura klasického střihu.

Na první pohled hra zaujme graficky líbivými lokacemi, na které je radost pohledět. Pak ale prožijete šok, jakmile se postavy začnou hýbat, nedejbože mluvit. Noří se do podlahy nebo nad ní naopak levitují, postava udělá několik otoček kolem vlastní osy, než dojde na vámi určené místo, občas je o nervy i jen přejít do vedlejší místnosti. Animace obličejů jsou pak opravdu hororovou záležitostí, zvlášť obličej společnice lady Westmacott je vyloženě materiál na noční můry. (Ty zuby!) Na obranu hry ale musím zmínit, že toto je bohužel u adventur standard a pokud si potrpíte na AAA grafiku, adventury prostě nejsou žánr pro vás. Naopak musím pochválit voice acting, který je v rámci žánru velmi dobrý.

Postavy jsou až přehnaně archetypální, dozvídáme se sice šťavnaté detaily z jejich osobních životů, nejde však o nic vyloženě překvapivého. Porozumíte motivům jednotlivých charakterů, ale nevytvoříte se k nim žádný emocionální vztah, protože všechno je až příliš potrhlé na to, abyste je mohli brát vážně, zároveň však jsou postavy v rámci možností snesitelné a někdy i sympatické. Hru čas od času komplikují bugy, kdy se postava zasekne v pohybu nebo se některé potřebné objekty stanou neaktivními. Je to nepříjemné, ale hra obsahuje mechanismus automatického ukládání a tak naštěstí nepřijdete o velkou část postupu. Na bug, kdy bylo potřeba obnovit hru z předchozího savu, jsem narazila 3x za celou hru.

The Raven nabízí systém in-game nápovědy, abyste se vyhnuli zásekům, ale nikdy nenarazíte na hádanky tak složité, abyste jej museli využít. Někdy je postup ve hře podmíněn jen tím, že vyčerpáte všechny nabízené dialogové volby, ale ani to není pro hry tohoto žánru nijak nezvyklé.

Hra buduje klasickou detektivní zápletku jako od Agáty Christie, aby nakonec místo dramatického rozuzlení přišlo ne příliš překvapivé "meh", a to i přes několik příběhových zvratů. Na rozdíl od předchozího komentáře nemám pocit, že by postavy postupovaly proti svým zájmům. Zellner nikdy nevystoupí z charakteru, protože si nemůže být jist, že ho v daný okamžik nesleduje někdo další, a chová se tak, jak by to od něj všichni čekali - jako policista si píše poznámky a vyslýchá svědky. Tak lze i vysvětlit vnitřní monolog (s přivřením obou očí) - že se prostě dokonale vžívá do role a neprozrazení jeho identity je absolutní prioritou jak pro něj, tak pro jeho společníky. Herní doba je relativně krátká, počítejte s 10 - 12 hodinami.

Vzhledem k nízké obtížnosti je The Raven hrou vhodnou spíše pro nováčky nebo pro ty, kteří hledají nenáročnou hru k odreagování, která bude odsýpat bez zákysů . Hra má sice nedostatky, ale nejedná se o nic fatálního.

Pro: Plynulý postup, lokace, voice acting

Proti: Nízká obtížnost, bugy, animace postav, finální rozuzlení

+8
  • PC 40
Adventura záměrně stylizovaná tak, aby co nejvíc připomínala film, aneb přesně ten typ her, na které si ani trochu nepotrpím. The Raven: Legacy of a Master Thief je typická moderní odklikávačka, v níž samotné hraní zaujímá hrdé poslední místo za příběhem a grafikou, protože v popředí zájmu stojí v současnosti bohužel běžná zakomplexovaná snaha dokázat, že propracované postavy a příběh nejsou vyhrazeny jen médiím, která si nárokují nadřazenou pozici umění. Žánr „point-and-click“ tu neslouží k tomu, abychom si napínali mozek u hádanek a bědovali, jací jsme mizerní detektivové, ale prostě a jednoduše abychom odklikávali jednotlivé repliky dialogů a vybírali si, jakou otázku té které postavě momentálně položíme – je to jako koukat na patnáctihodinový film, u nějž musíte neustále mačkat play. A nedělejte si starosti, že byste položením té či oné otázky nenávratně obraceli děj určitým směrem, a museli tedy pečlivě zvažovat, co děláte: zeptat se nakonec musíte na všechno a na průběh vyšetřování nemají vaše volby tak nebo onak žádný vliv.

Vy máte roli odhalovatele příběhu, ale pouze v tom smyslu, že čekáte, co se stane – na dění se nepodílíte a je jedno, jestli aktivně přemýšlíte a snažíte se hledat podezřelé, protože vše je vám dřív nebo později stejně bez vašeho přičinění naservírováno na zlatém podnosu a hra jede, jako byste tu ani nebyli. Výjimkou je několik málo primitivních hádanek, k jejichž vyřešení stačí – jaké to překvápko – klikat na všechno a na všechny a nechat si postavami vykecat díru do hlavy. Že by se od vás požadovala nějaká invence, na to můžete rovnou zapomenout, protože ultra zdvořilý protagonista vám vždy řekne, co máte s čím provést a jakého výsledku tím dosáhnete.

Ale tak co, holt to není hra, nýbrž interaktivní film, odsuzuju ji snad jen na základě žánru? Ne, mám k tomu hned dva důvody: jednak co se technického zpracování týče, je toho hodně co zlepšovat, jmenovitě záplavy bugů a glitchů. Klíčové příkazy se zobrazují, kdy se jim zrovna zachce, předměty nezbytné k vyřešení hádanky mizí a postavy se co chvíli ztrácejí ze záběru, zasekávají se o překážky, a mají-li vykročit rovně a vpřed, nejdřív neomylně udělají několik baletních piruetek. A dále když se hra takřka výhradně soustředí na vyprávění, přijde mi rozumné očekávat, že příběh nebude překombinovaná nesouvislá kokotina, kterou není možné poskládat do soudržného celku. Raven se inspiruje těmi nejproslulejšími detektivkami Agathy Christie (včetně Vraždy Richarda Ackroyda, což mu v závěru láme vaz), nemá ale nic z jejich sevřenosti a logičnosti, a stává se tak velice mizernou nápodobou. Dobrá polovina postav je pro závěrečné rozuzlení zbytečná, což vytáčí o to víc, že jste i přesto nuceni vyslechnout si i ty nejbanálnější detaily z jejich životů a předstírat šok nad řešením vedlejších zápletek, které s tou hlavní nikdy neměly ani vzdáleně nic společného.

Abychom do nejmenších podrobností pochopili, jak se co vlastně odehrálo, předkládá druhá polovina totožný příběh, jen z jiného úhlu pohledu, a proč je konkrétně tohle volovina, o tom by se dal sepsat celý esej. Postačí říct, že hra vás od druhé kapitoly do konce nutí řešit hádanky, o nichž na základě dřívějšího dění víte, že jsou zcela irelevantní (jeden příklad za všechny, koho napadlo nutit hráče, aby se jen tak pro formu pokoušel vyříznout oko sfingy z bezpečnostní schránky, když jsme v předchozí kapitole na vlastní oči viděli, že loupež proběhne odpálením bomby a shozením sejfu do podzemí?). Děj je postavený na „šokujících“ zvratech, které na vás tvůrci valí po kýblech, přestože tím vytvářejí příběh, kde se spojenci vzájemně sabotují, jdou proti vlastním zájmům a chovají se jako nebetyční idioti. Korunu tomu nasazuje identita zahradníka, která ze hry definitivně dělá samoúčelnou snobskou blbost (Jelikož hra nás ze své podstaty nutí absolvovat každý krok s protagonistou, nedává při druhém hraní nejmenší smysl, aby jisté věci dělal, a jiné naopak ne. Proč si Zellner píše deník o pátrání? Proč vystupuje v té nejriskantnější možné roli, která sráží jeho manévrovací prostor na nulu? Proč upozorňuje na své společníky, hází jim klacky pod nohy, a dokonce je o samotě zpovídá? A proč se nevěnuje tomu, kvůli čemu tam skutečně je? Proč ho nikdy neslyšíme přemýšlet o své pravé misi, přestože k jeho nahlas nevyřčeným myšlenkám máme jako hráči přístup? Ech, co na tom, hlavní je, aby to bylo co nejnečekanější.).

Jedno nepopiratelné plus ale The Raven přece jenom má – jelikož od vás nic nechce a o všechno se postará sám, je velice snadné pokrčit nad ním rameny, nechat ho, ať si při občasném klikání kváká to svoje, a radši si číst nějakou pořádnou christiovku, při níž vaše šedé buňky mozkové zahálet rozhodně nebudou.
+8 +10 −2