South of MIdnight je v jádru lineární 3D plošinovka s jednoduchým skilltree, souboji v arénách a několika boss fighty. Pohyb je trochu "klanky" s pár otravnými mechanikami (výbušné houby), ale platforming hezky plyne a není nijak otravně náročný. Souboje a celý skilltree jsou naprosto zbytečné a zábavné asi tak prvních 10 minut. Pozitivní je, že ke konci hry už je hráč tak mocný, že jimi jen tak profrčí. Postava se občas zasekne v objektu prostředí a je třeba ukončit hru a nahrát checkpoint. South of Midnight je ale i přes všechny tyto problémy jedinečný zážitek, který bezpochyby stojí za 10 hodin stráveného času. Odmění se úžasným soundtrackem, vizuálem a zajímavým příběhem. Hlavní hrdinka Hazel putuje fantaskně malebným světem bažinatých oblastí povodí ne nepodobnému Mississippi známému z románů Marka Twaina. Hledí svoji matku a přitom rozplétá tragédie a hluboká psychická traumata místních obyvatel. Živí tvorové jsou jakoby vyřezávané loutky se stop motion animací (Hazel se pohybuje plynule). Atmosféra dokáže být navzdory pohádkovému zpracování děsivá až horrorová, zejména i díky hudbě složené z jak jižanských zpívaných písní s příběhovými texty tak z atmosférických instrumentálních melodií. Hudba nedoprovází hru, je její součástí. Příběh myslí na drobnosti, jako že Hazel závodně běhá, což zdůvodňuje její rychlý a umný pohyb.
Komentáře
Jestli mě v případě South of Midnight něco fakt mrzí, tak to, jakých reakcí se hra dočkala při jejím oznámení. A dodnes jsem nepochopil, co dotyčné k tomu nechutnému backlashi vedlo. Protože mě naopak hra svým settingem a vizuální stránkou zaujala velmi a nakonec i své kvality potvrdila. Byť nakonec s určitými kompromisy, kvůli kterým na úplnou špičku žánru nakonec nedosáhla.
Kombinace zasazení do prostředí amerického jihu a osobitého audiovizuálna jsou rozhodně ty nejsilnější složky hry. Jižanský afroamerický folklór, ponuré bažiny, ošuntělá architektura ve stylu New Orleans, černoši a typický rasismus. Zároveň ale pohádková lehkost, vyšperkovaný design lokací plný vegetace, barevných květů a zvířátek. V tom se pohybuje hlavní hrdinka Hazel, které během úderu hurikánu strhne řeka domov a společně s její matkou jej odnese neznámo kam. Jenže není to jen hurikán, který strhává lidská obydlí, ale na pozadí se děje i něco zlověstnějšího. Něco, co trhá samotnou strukturu reality. Tvůrci onen temín "fabric of reality" vzali doslova a vykreslili časoprostor jako jakousi tkaninu, zvanou Velkou tapisérii, která se začala trhat a do naší reality začaly pronikat přízraky, coby projevy negativních emocí - strachu, hněvu, nenávisti a zármutku. Musím říci, že mě ten folklór hodně bavil. Je to něco nového a neokoukaného. Bohužel z hlediska příběhu je hra vyprávěna epizodicky a až příliš klouže po povrchu. A místy tak trochu neví, jestli chce být pohádkou a nebo hlubším, temnějším a více metaforickým dílem. Nijaká pointa v závěru taktéž trochu sráží výsledný dojem.
Jestli se mi něco ale líbilo, tak je to prostředí. Každá z lokací je něčím unikátní. Není tam prakticky žádný filler a pořád je na co koukat. Design je spíše lineární, s občasnými odbočkami ke collectiblům. Funguje to výborně. Se samotnou hratelností je to už o fous horší, protože žádný z aspektů nepřekračuje hranice průměru. Jednotlivé prvky jsou dávkovány v rámci epizodického vyprávění na můj vkus až moc schematicky. Překvapení a silných nečekaných momentů hra obsahuje minimum. Což je škoda i s přihlédnutím k tomu, jak funguje celá hudební složka. Pokud máte rádi hry, kde se hudba stává součástí děje, bude se vám South of Midnight líbit. Šplhání na obří strom za doprovodu stupňující se písně pojednávající o tragickém osudu Benjyho rozhodně zařadím mezi památné herní momenty této dekády. Jen opět - je fakt strašná škoda, že tvůrci nedokázali tyhle hudební vstupy a jejich build-upy zužitkovat k něčemu, co by opravdu vyrazilo dech. A podobné je to i s poněkud repetitivními souboji nebo plošinovkovými sekvencemi. Jsou dobré, ale cítil jsem z nich nevyužitý potenciál.
Technicky ke hře nemám výtek. Běželo to bez problému a bez jakýchkoli bugů. Hra vypadá krásně a jediné, co mě trochu otravovalo, byl opožděný pop-up stínů, který byl v některých lokacích vidět méně a v některých více (zejména závěrečné městečko). Stop-motion animace nemusí sedět každému, ale v cutscénách vypadá dobře a v případě ingame pohybu hlavní hrdinky jdou tyhle efekty v menu naštěstí vypnout.
Navzdory pár výtkám se mi South of Midnight hrál velice příjemně. Není to hra, která by dobyla herní průsmysl, ale je to s láskou vytvořená dvouáčková záležitost, která dobře pobaví a ví, kdy má skončit.
Kombinace zasazení do prostředí amerického jihu a osobitého audiovizuálna jsou rozhodně ty nejsilnější složky hry. Jižanský afroamerický folklór, ponuré bažiny, ošuntělá architektura ve stylu New Orleans, černoši a typický rasismus. Zároveň ale pohádková lehkost, vyšperkovaný design lokací plný vegetace, barevných květů a zvířátek. V tom se pohybuje hlavní hrdinka Hazel, které během úderu hurikánu strhne řeka domov a společně s její matkou jej odnese neznámo kam. Jenže není to jen hurikán, který strhává lidská obydlí, ale na pozadí se děje i něco zlověstnějšího. Něco, co trhá samotnou strukturu reality. Tvůrci onen temín "fabric of reality" vzali doslova a vykreslili časoprostor jako jakousi tkaninu, zvanou Velkou tapisérii, která se začala trhat a do naší reality začaly pronikat přízraky, coby projevy negativních emocí - strachu, hněvu, nenávisti a zármutku. Musím říci, že mě ten folklór hodně bavil. Je to něco nového a neokoukaného. Bohužel z hlediska příběhu je hra vyprávěna epizodicky a až příliš klouže po povrchu. A místy tak trochu neví, jestli chce být pohádkou a nebo hlubším, temnějším a více metaforickým dílem. Nijaká pointa v závěru taktéž trochu sráží výsledný dojem.
Jestli se mi něco ale líbilo, tak je to prostředí. Každá z lokací je něčím unikátní. Není tam prakticky žádný filler a pořád je na co koukat. Design je spíše lineární, s občasnými odbočkami ke collectiblům. Funguje to výborně. Se samotnou hratelností je to už o fous horší, protože žádný z aspektů nepřekračuje hranice průměru. Jednotlivé prvky jsou dávkovány v rámci epizodického vyprávění na můj vkus až moc schematicky. Překvapení a silných nečekaných momentů hra obsahuje minimum. Což je škoda i s přihlédnutím k tomu, jak funguje celá hudební složka. Pokud máte rádi hry, kde se hudba stává součástí děje, bude se vám South of Midnight líbit. Šplhání na obří strom za doprovodu stupňující se písně pojednávající o tragickém osudu Benjyho rozhodně zařadím mezi památné herní momenty této dekády. Jen opět - je fakt strašná škoda, že tvůrci nedokázali tyhle hudební vstupy a jejich build-upy zužitkovat k něčemu, co by opravdu vyrazilo dech. A podobné je to i s poněkud repetitivními souboji nebo plošinovkovými sekvencemi. Jsou dobré, ale cítil jsem z nich nevyužitý potenciál.
Technicky ke hře nemám výtek. Běželo to bez problému a bez jakýchkoli bugů. Hra vypadá krásně a jediné, co mě trochu otravovalo, byl opožděný pop-up stínů, který byl v některých lokacích vidět méně a v některých více (zejména závěrečné městečko). Stop-motion animace nemusí sedět každému, ale v cutscénách vypadá dobře a v případě ingame pohybu hlavní hrdinky jdou tyhle efekty v menu naštěstí vypnout.
Navzdory pár výtkám se mi South of Midnight hrál velice příjemně. Není to hra, která by dobyla herní průsmysl, ale je to s láskou vytvořená dvouáčková záležitost, která dobře pobaví a ví, kdy má skončit.
Pro: afroamerický jižanský lore, prostředí bayou, art a sound design, metafory napříč jednotlivými epizodkami, kvalita grafiky, způsob využití hudby a hudba samotná
Proti: jen lehce nadprůměrná hratelnost, příběh klouže jen tak po povrchu, uspěchaný konec a nijaká finální pointa, která by celé snažení výrazněji rámovala
To ono je tady umělecká vize – vizuál, scenérie, detaily, originální hudba, mytologie, zaměření na postavy – všechno tak hezké a příjemné. Hratelnost je jednoduchá, ale zejména platformování nádherným světem je odměňující. Přál bych si, aby vycházelo a bylo hráči oceňováno více takových her.
Pro hry od Compulsion je typické, že na první pohled umí zaujmout jak vizuálně, tak svými nápady, při tom druhém se ale obvykle vyjeví jako veskrze průměrné a nedotažené. Zlí jazykové by mohli namítnout, že tomu je tak i v tomto případě, pro mě se ale jedná o velmi milé překvapení.
Exceluje jak po výtvarné, tak zvukové stránce. Za tou první stojí Whitney Clayton, která vsadila na stop motion animaci. Ta hře propůjčuje nezaměnitelný pocit z pohybu a kartůnové stylizaci jistou znepokojivost. O tu druhou se postarali Christopher Fox a Olivier Derivière (A Plague Tale). A jak se dalo čekat, je to nářez. Foxův mimořádný audio design se organicky doplňuje s Derivièreovou uhrančivou hudbou. Několik skladeb je pak i mistrovsky otextovaných, a prohlubuje tak vyprávění.
Zážitek začne mírně pokulhávat až v momentě, kdy dojde na souboje. Ty se odehrávají na stále těch samých ohraničených kolbištích, a mohou tak snadno omrzet. Repetitivně žel působí i design úrovní. Ten je nenápaditý a místy vyloženě úmorný. Často se například stává, že někam pracně vyšplháte pro odměnu, ale místo pohodlné zkratky zpět, kterou by se slušelo nabídnout, se musíte zdlouhavě vracet.
Tak či onak, kreativní ředitel David Sears a hlavní scenáristka Zaire Lanier chtějí a mají co říct. South of Midnight se daří do značné míry vystihnout jižanskou a snad i afroamerickou zkušenost, aniž by se utápěla v zbytečných klišé, a nakonec je přesně tou nekomplikovanou a příjemně odsýpající akční adventurou, kterou jsem zrovna tolik potřeboval.
Exceluje jak po výtvarné, tak zvukové stránce. Za tou první stojí Whitney Clayton, která vsadila na stop motion animaci. Ta hře propůjčuje nezaměnitelný pocit z pohybu a kartůnové stylizaci jistou znepokojivost. O tu druhou se postarali Christopher Fox a Olivier Derivière (A Plague Tale). A jak se dalo čekat, je to nářez. Foxův mimořádný audio design se organicky doplňuje s Derivièreovou uhrančivou hudbou. Několik skladeb je pak i mistrovsky otextovaných, a prohlubuje tak vyprávění.
Zážitek začne mírně pokulhávat až v momentě, kdy dojde na souboje. Ty se odehrávají na stále těch samých ohraničených kolbištích, a mohou tak snadno omrzet. Repetitivně žel působí i design úrovní. Ten je nenápaditý a místy vyloženě úmorný. Často se například stává, že někam pracně vyšplháte pro odměnu, ale místo pohodlné zkratky zpět, kterou by se slušelo nabídnout, se musíte zdlouhavě vracet.
Tak či onak, kreativní ředitel David Sears a hlavní scenáristka Zaire Lanier chtějí a mají co říct. South of Midnight se daří do značné míry vystihnout jižanskou a snad i afroamerickou zkušenost, aniž by se utápěla v zbytečných klišé, a nakonec je přesně tou nekomplikovanou a příjemně odsýpající akční adventurou, kterou jsem zrovna tolik potřeboval.
suchaf
JohnCZ
Joe321
BUMTARATA
Pro: Hudba, Grafika, Atmosféra, Příběh, Kultura Bayou
Proti: Souboje, technická stránka hry, zbytečné herní mechaniky