LaughingMan
Začínat s hororovým žánrem Silent Hillem má jednu nevýhodu, žádná jiná hra vám poté už nepřijde děsivá, aspoň u mě to platilo dokud jsem nezkusil remake SH2, což vám asi napoví, že recenze bude kladná, byť jsem se těšil spíš než ze hraní, až to bude za mnou, je to prostě jedna z těch her, kterou hrajete spíš kvůli jedinečnému zážitku, než pro čistou zábavu.
Z technického hlediska nemám Blooper teamu moc co vytknout, potěšily i detaily, jako že můžete vypnout prakticky veškeré GUI (což bohužel trošku narušuje fakt, že i přesto vám interaktivní prvky spoilují vlající obvazy) nechal jsem si tak jen mířící tečku, jelikož míření s ovladačem je i tak dost obtížné (hráno na PS5). Skvělé grafické provedení, kde jsem měl asi poprvé pocit, že grafika není jen pozlátko, ale posouvá zážitek nad originál, měl jsem strach, že chybějící statické kamery uberou na klaustrofobní atmosféře, nakonec mi však nějak zvlášť nechyběly. Byť prostředí je téměř bezchybné, modely postav jsou mou asi největší výtkou, konkrétně jedné a sice Marie, která nejen, že zcela ztratila i podle mě pro příběh důležitý hříšný pohled, ale i její anatomie, kde mi přišel poměr velikosti hlavy k tělu skoro tak děsivý, že by mohla být jedním z monster ve hře.
Když už jsem u postav, také musím zmínit dabing, který řekněme si upřímně ať už to byl záměr či nikoli byl v originále dost rozporuplný, dialogy v SH2R působí mnohem přirozeněji a lidštěji, což osobně považuji za plus. Bohužel však možná i díky tomu chyběl kontrast u závěrečného čtení dopisu Mery, který dodnes považuji za nejlepší dabérský výkon ve videohře (jelikož často sleduji streamery hrající mé oblíbené hry i dnes mi její čtení nahání slzy do očí) v SH2R na mě bohužel však nějak výrazněji emotivně nepůsobilo.
Také hudba by si zasloužila svůj odstavec, Akira Jamaoka se naštěstí vrátil a všechny důležité skladby ve hře zazní v poněkud poupravených aranžích, kde bych měl výtku snad jen k mixu, kde si myslím, že zbytečně u některých scén je hudba příliš potichu a také symfonická aranže titulkové skladby se bohužel vůbec nepovedla. Různé děsivé ruchy prostředí a soundesign je však perfektní.
Lokace a jejich rozmístění také zůstaly bez větších změn, ale přišly mi o dost větší než v originále, což možná bylo i trochu na škodu, přeci jen když po páté James strká ruku do podivně vypadající díry ve zdi, ztrácí to časem své kouzlo. Naštěstí také scénář a videosekvence zůstaly téměř beze změn a i osudy postav jako Eddie, kde jsem si byl skoro jistý, že by dnes už neprošly, zůstaly tak, jak měly. Prostě pokud máte rádi podivnosti ve stylu Davida Lynche, budete z atmosféry o to nadšenější, pro mě je to hra která má k jeho tvorbě nejblíž.
Děsivosti kromě grafiky také v mém případě dost přispěla obtížnost, začal jsem hrát na hard, kde jsem měl poměrně brzy jasno, že díky tomu, že se zde již před monstry neschováte jednoduše za loading screenem do každé místnosti, kam si nyní monstra jednoduše otevřou dveře, hra tak působila obtížněji než Dark Souls také díky poměrně omezenému soubojovému systému, kde sice máte úskoky, ale nemůžete se "locknout" na nestvůry, takže po každém takovém úskoku se může dost rozhodit vaše orientace a monstra dokonce nyní také umí uhýbat a blokovat vaše útoky, na jednu stranu bylo fajn, jakou radost jsem pak měl z každé objevené lékárničky ale vzhledem k celkové depresivní atmosféře jsem nakonec rezignoval a alespoň ten strach z monster jsem si snížením obtížnosti na normal poněkud zmírnil.
Z technického hlediska nemám Blooper teamu moc co vytknout, potěšily i detaily, jako že můžete vypnout prakticky veškeré GUI (což bohužel trošku narušuje fakt, že i přesto vám interaktivní prvky spoilují vlající obvazy) nechal jsem si tak jen mířící tečku, jelikož míření s ovladačem je i tak dost obtížné (hráno na PS5). Skvělé grafické provedení, kde jsem měl asi poprvé pocit, že grafika není jen pozlátko, ale posouvá zážitek nad originál, měl jsem strach, že chybějící statické kamery uberou na klaustrofobní atmosféře, nakonec mi však nějak zvlášť nechyběly. Byť prostředí je téměř bezchybné, modely postav jsou mou asi největší výtkou, konkrétně jedné a sice Marie, která nejen, že zcela ztratila i podle mě pro příběh důležitý hříšný pohled, ale i její anatomie, kde mi přišel poměr velikosti hlavy k tělu skoro tak děsivý, že by mohla být jedním z monster ve hře.
Když už jsem u postav, také musím zmínit dabing, který řekněme si upřímně ať už to byl záměr či nikoli byl v originále dost rozporuplný, dialogy v SH2R působí mnohem přirozeněji a lidštěji, což osobně považuji za plus. Bohužel však možná i díky tomu chyběl kontrast u závěrečného čtení dopisu Mery, který dodnes považuji za nejlepší dabérský výkon ve videohře (jelikož často sleduji streamery hrající mé oblíbené hry i dnes mi její čtení nahání slzy do očí) v SH2R na mě bohužel však nějak výrazněji emotivně nepůsobilo.
Také hudba by si zasloužila svůj odstavec, Akira Jamaoka se naštěstí vrátil a všechny důležité skladby ve hře zazní v poněkud poupravených aranžích, kde bych měl výtku snad jen k mixu, kde si myslím, že zbytečně u některých scén je hudba příliš potichu a také symfonická aranže titulkové skladby se bohužel vůbec nepovedla. Různé děsivé ruchy prostředí a soundesign je však perfektní.
Lokace a jejich rozmístění také zůstaly bez větších změn, ale přišly mi o dost větší než v originále, což možná bylo i trochu na škodu, přeci jen když po páté James strká ruku do podivně vypadající díry ve zdi, ztrácí to časem své kouzlo. Naštěstí také scénář a videosekvence zůstaly téměř beze změn a i osudy postav jako Eddie, kde jsem si byl skoro jistý, že by dnes už neprošly, zůstaly tak, jak měly. Prostě pokud máte rádi podivnosti ve stylu Davida Lynche, budete z atmosféry o to nadšenější, pro mě je to hra která má k jeho tvorbě nejblíž.
Děsivosti kromě grafiky také v mém případě dost přispěla obtížnost, začal jsem hrát na hard, kde jsem měl poměrně brzy jasno, že díky tomu, že se zde již před monstry neschováte jednoduše za loading screenem do každé místnosti, kam si nyní monstra jednoduše otevřou dveře, hra tak působila obtížněji než Dark Souls také díky poměrně omezenému soubojovému systému, kde sice máte úskoky, ale nemůžete se "locknout" na nestvůry, takže po každém takovém úskoku se může dost rozhodit vaše orientace a monstra dokonce nyní také umí uhýbat a blokovat vaše útoky, na jednu stranu bylo fajn, jakou radost jsem pak měl z každé objevené lékárničky ale vzhledem k celkové depresivní atmosféře jsem nakonec rezignoval a alespoň ten strach z monster jsem si snížením obtížnosti na normal poněkud zmírnil.
Všivák
Garret
benzinkanalevo
LookEcz
Honzissis
Snix
ActualPigeon5
pajmič
malan
Pro: Atmosféra