malarkey
Této hře předcházela doslova heorická epopej o tom, kterak jsem si chtěl pustit hru, až jsem si nainstaloval úplně nový operační systém, abych zjistil, že nový operační systém mi svévolně (jistě, jak jinak) nainstaloval ovladače na grafickou kartu, kterou nemám a já následně, vlivem bitky dvou grafických ovladačů v jednom PC, nespustil žádnou z her, kterou jsem v PC měl. Včetně graficky naprosto jednoznačně jednoduché Shooting Stars! Vypravil jsem se tomu tedy na kloub a jal se pustit do řešení problému, protože když už nic jiného, tak Shooting Stars! na osm let starém notebooku spustit líp než s bílou obrazovkou prostě musím. Shooting Stars! byste totiž pustili i na obstarožním Pentiu se 70ti megaherzi výkonu a, musím říct, že, a to se domnívám, byste se nedočkali jediného hryzu, popřípadě zpomalení nebo, nedejbože seknutí s přídomkem "hra mi běží s menším množstvím obrazů za sekundu, než je pracovních dní v týdnu".
Mise tedy byla jasná. Spustit hru. A musím říct, že jelikož jsem si do PC nainstaloval operační systém silnější, než je materiál trenek vlajících pod standardou Pražského hradu, měl jsem co dělat, abych při jakémkoliv kliku nevzýval kult Prastarých a nemodlil se k věčnému arci vévodovi Cthulhu, kterého jsem si pár dnů předtím užíval na stejném počítači a hlavně, který nabízel vyšší grafické hody, než je tomu právě u Shooting Stars!
Z ikony hry na mě ale civěl fousatej borec s kočičkou držící jako kulomet, v čemž jsem cítil paralelu, jelikož sám bych se nyní svedl zaměnit za Talibánce, kdybych se podíval do zrcadla a navíc mám rád kočky. Cítil jsem v tom nejenom znamení, ale i poselství momentů budoucích. Minimálně jsem cítil to, že mé budoucí já se dočká a za tohoto fousatého borce si zahraje...a co víc, že s tou střílející kočkou nějaké ty, konzumní společností přijímané nestvůry, s radostí pokosí.
Vše se stalo skutečností, když jsem sáhodlouhým klikáním na ikonky (Ovládací panely, odinstalovat aplikace atd.) a modlením se k Panence Marii Bezbolestné, což v praxi znamenalo bezcílným a vzteklým mlácením do zdi, která se, jak jsem se původně domníval, brzo nelogicky zbarvila do modra, načež jsem zjistil, že realita byla ta, že se mi do modra zbarvila ruka, dočkal odinstalování grafických artefaktů z PC.
Po restartu a opětovném tantrickém přemýšlení nad životem brouka jsem se dočkal nirvány. Hříčka Shooting Stars! byla spuštěna a já s neskrývaným potěšením kosil jednoho protivníka za druhým. Tvůrci to vymysleli dobře. Vzpomněl jsem si na krásná léta devadesátá, kde jste si v arkádách a la Tyrian stříleli do čeho se Vám zlíbilo a ono to vlastně bavilo pořád dokola. A to i přesto, že se dění neustále opakovalo. Zde je to stejné. Navíc s bossy, které nápadně připomínají Chucka Norrise, Scarlett Johansson, Justina Biebera, Rihannu, Daft Punk, Arnolda a další hvězdy americké pop a pod kultůry.
Za mě dobrý, příjemný relax. V devadesátých letech, by se jednalo o jednoznačně povedenou, byť prostředím poměrně prostší arkádu. Dnes mohu říct, že se jedná o jednoduchou indie záležitost, u které vypnete, zmáčknete trvale levé tlačítko myši, které občas prokládáte zmáčknutím pravého tlačítka myši a zběsile hýbete myší ze strany na stranu, aby Vás náhodou někdo nesejmul. Po tom stresu jsem to potřeboval jak prase drbání a musím říct, že to nakonec zatraceně bodlo.
Mise tedy byla jasná. Spustit hru. A musím říct, že jelikož jsem si do PC nainstaloval operační systém silnější, než je materiál trenek vlajících pod standardou Pražského hradu, měl jsem co dělat, abych při jakémkoliv kliku nevzýval kult Prastarých a nemodlil se k věčnému arci vévodovi Cthulhu, kterého jsem si pár dnů předtím užíval na stejném počítači a hlavně, který nabízel vyšší grafické hody, než je tomu právě u Shooting Stars!
Z ikony hry na mě ale civěl fousatej borec s kočičkou držící jako kulomet, v čemž jsem cítil paralelu, jelikož sám bych se nyní svedl zaměnit za Talibánce, kdybych se podíval do zrcadla a navíc mám rád kočky. Cítil jsem v tom nejenom znamení, ale i poselství momentů budoucích. Minimálně jsem cítil to, že mé budoucí já se dočká a za tohoto fousatého borce si zahraje...a co víc, že s tou střílející kočkou nějaké ty, konzumní společností přijímané nestvůry, s radostí pokosí.
Vše se stalo skutečností, když jsem sáhodlouhým klikáním na ikonky (Ovládací panely, odinstalovat aplikace atd.) a modlením se k Panence Marii Bezbolestné, což v praxi znamenalo bezcílným a vzteklým mlácením do zdi, která se, jak jsem se původně domníval, brzo nelogicky zbarvila do modra, načež jsem zjistil, že realita byla ta, že se mi do modra zbarvila ruka, dočkal odinstalování grafických artefaktů z PC.
Po restartu a opětovném tantrickém přemýšlení nad životem brouka jsem se dočkal nirvány. Hříčka Shooting Stars! byla spuštěna a já s neskrývaným potěšením kosil jednoho protivníka za druhým. Tvůrci to vymysleli dobře. Vzpomněl jsem si na krásná léta devadesátá, kde jste si v arkádách a la Tyrian stříleli do čeho se Vám zlíbilo a ono to vlastně bavilo pořád dokola. A to i přesto, že se dění neustále opakovalo. Zde je to stejné. Navíc s bossy, které nápadně připomínají Chucka Norrise, Scarlett Johansson, Justina Biebera, Rihannu, Daft Punk, Arnolda a další hvězdy americké pop a pod kultůry.
Za mě dobrý, příjemný relax. V devadesátých letech, by se jednalo o jednoznačně povedenou, byť prostředím poměrně prostší arkádu. Dnes mohu říct, že se jedná o jednoduchou indie záležitost, u které vypnete, zmáčknete trvale levé tlačítko myši, které občas prokládáte zmáčknutím pravého tlačítka myši a zběsile hýbete myší ze strany na stranu, aby Vás náhodou někdo nesejmul. Po tom stresu jsem to potřeboval jak prase drbání a musím říct, že to nakonec zatraceně bodlo.
flack007
Psyx
Pro: Jednoduchá arkáda, která v pixel artovém provedení a v synth-wave hudební atmošce nabízí pokosení pár nepřátel konzumní americké společnosti,
Proti: která je ale jednoznačná, přímočará a víc toho vlastně nenabízí. Nicméně mnohdy právě v jednoduchosti je krása, že.