Komentáře

Psaly se Vánoce roku 1987 a v Japonsku pouhé tři dny po sobě vyšly dvě hry, které v podstatě definovaly žánr JRPG. 18. prosince vyšel pro Nintendo Entertainment System, tedy nejúspěšnější konzoli té doby, první díl legendární série Final Fantasy. A hned 20. prosince vyšla pro Segu Master System hra Phantasy Star. Obě hry byly zakladately série, na kterou pak navázaly mnohem úspěšnější díly na šestnáctibitových konzolích (s tím, že Final Fantasy vychází dodnes (i když někdo by dodal bohužel)). A ačkoliv se jedná o hry, které jsou starší než velká část uživatelů této databáze, dají se, pokud jste fanoušky starých her, hrát s trochou trpělivosti i dnes.

Sega Master System je v našich končinách i mezi retro hráči poměrně přehlíženou konzolí. Přesto na ni najdete jednu z nejlepších RPG her osmdesátých let. V ní se převtělíte do role mladé dívky Alis, které hned v úvodu hry zabíjí přímo před očima bratra Nera, jenž stál v čele povstalců proti králi Lassicovi (neplést s bohužel již zesnulým slovenským komikem Milanem Lasicou). Nerovými vrahy jsou Lassicovi vojáci, jemuž se Alis rozhodne pomstít. Vyplní tedy poslední přání umírajícího bratra a vyhledá válečníka Odina a spolu s ním a dalšími dvěma společníky, z nichž jedno je stvoření, které se nápadně podobá kočce, se vydá na výpravu, která ji postupně zavede na všechny tři planety Algolského hvězdného systému. Každá planeta tohoto systému je zcela odlišná. Palma je travnatá, Motavie je pouštní planeta, která díky přítomnosti obřích červů možná připomene Dunu a Dezolis je prozměnu ledová planeta.

Příběh hry není nikterak složitý. Od obyvatel měst a vesnic se obvykle dozvíte o nějaké zbrani či předmětu, který se skrývá v některé jeskyni nebo věži. Většinou se jedná o místo, které se nachází poblíž dané vesnice, ale občas se stane, že se může jednat i o lokaci, která se nachází mnohem dál a někdy dokonce i na jiné planetě. Takže pokud nepoužíváte návod, neuškodí si čas od času nějakou tu poznámku napsat na papír. Poté, co všechno potřebné vybavení získáte, vydáte se vstříc hlavnímu zaporákovi a nakonec i temné síle, která za vším stojí.

Ale připravte se na to, že tahle hra je zpočátku hodně těžká. První zhruba hodinu a půl se nedostanete dál, než několik políček od prvního města. Začátek hry probíhá tak, že narazíte na první náhodný souboj a pokud byl soupeř skutečně lehký a souboj přežijete, půjdete se po něm ihned vyléčit zpátky do města, protože druhý souboj byste už rozhodně nepřežili. Až se zhruba po třech soubojích (a třech návratech do města) dostanete na druhou úroveň, můžete už být natolik odvážní, že si můžete risknout podstoupit dva až tři souboje v řadě, než se opět zbaběle vrátíte pro uzdravení. A až získáte první dva společníky, připravte se, že něco podobného, i když teď už mnohem snazšího, budete absolvovat znovu. Phantasy Star není až tak těžká hra, ale přesto vám grindování kvůli zvýšení úrovně, případně získání více peněz, zabere tak třetinu herní doby. Ta, pokud budete hrát s návodem a nebudete zbytečně bloudit, se pohybuje někde kolem 12 hodin. Tady bych měl ještě dodat, že Phantasy Star mělo na svou dobu jednu nevídanou vlastnost, a sice že kromě soubojů šlo hru ukládat kdykoliv. Já vím, že z dnešního pohledu, kdy to případní zájemci stejně budou hrát v emulátoru, na tom moc nezáleží. Ale u hry z osmdesátých let to byla věc hodně neobvyklá, která celkem dost snižovala obtížnost. Kdo hrál jakoukoliv Final Fantasy třeba na PS One, určitě si vzpomene, kolikrát se modlil, aby už se na mapě ukázal nějaký ten Save Point.

Oproti Final Fantasy najdete ve Phantasy Star jeden velký rozdíl. Zatímco pohyb po herní mapě je zobrazen klasicky shora, veškeré interiéry jeskyní a věži vidíte z vlastního pohledu. Nenazýval bych to přímo dungeonem, protože kromě propadající se podlahy tu nenajdete nic, co znáte z klasických dungeonů. Spíše se jedná o bludiště z vlastního pohledu. Všechny souboje, kromě těch s bossy, jsou náhodně generované. Proti vám bude stát vždy pouze jeden typ nepřátel. Na spodní hraně obrazovky vidíte tabulky se zdravím a manou vašich hrdinů, uprostřed je vyobrazen nepřítel, zatímco počet nepřátel a jejich zdraví je zobrazeno v pravém horním rohu. Drobnou nepříjemností v soubojích je bohužel to, že vy si na začátku kola vyberete pouze akci, ale pokud je to útok nebo kouzlení, nemůžete si určit, na koho bude cíleno.

Na závěr jsem si nechal audiovizuální zpracování, protože to je na svou dobu zkrátka neuvěřitelné. Vůbec nechápu, jak mohli něco takového vytvořit pro osmibitovou konzoli. Jasně, dnešní hráč se tomu nejspíš vysměje, ale zkuste si pustit videa ke hrám ze ZX Spectra nebo C64 a pak to porovnejte s Phantasy Star. Stačí se podívat na soubojovou obrazovku, která se ostatně liší podle toho, v jakém prostředí se střetnutí odehrává, a pak to porovnat se soubojovou obrazovkou z prvního Final Fantasy. Důležité části příběhu jsou zpracovány ve formě komiksových okének, což napomáhá vcítění se do děje. Soundtrack hry pak tvoří celých devatenáct skladeb, z nichž mnoho považuji za skutečně velmi povedené a nelezly mi na nervy ani ke konci hry, kdy už jsem je slyšel opravdu hodněkrát.

Phantasy Star je na svou dobu neskutečná hra, která podle mě v mnoha ohledech porazila i Final Fantasy. Je to jedno z prvních, ne-li dokonce vůbec první sci-fi RPG, jemuž navíc vévodí ženská hlavní hrdinka. Schválně si zkuste vybavit, v kolika hrách bylo možné před příchodem Lary Croft hrát za ženu. Pokud se považujete za pravé herní archeology, rozhodně si Phantasy Star zahrajte.