Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • NES 65
Po pokoření prvních dvou dílu bylo nevyhnutelné popasovat se s třetím dílem trilogie Ninja Gaiden, ve kterém se události odehrávají mezi prvními dvěma hrami v sérii, Tentokrát je Ryu Hayabusa, obviněn z vraždy Irene Lewové a vyšetřuje okolnosti za její smrtí. Nakonec objeví plán agenta CIA Fostera a dalšího týpka jménem Clancy využít interdimenzionální trhlinu k vytvoření a ovládání rasy nadlidských mutantů. 

Hra nabízí podobnou hratelnost jako její předchozí dva tituly a zase se povedlo přidat chrabrému ninjovi některé nové funkce, jako je schopnost vyšvihnout se na plošiny spodem a vyčkat na ideální okamžit pro vytáhnutí se a vykoštění padoucha, meč doznal vylepšení a je to fakt krutopřísnej nástroj a hlavně se nepřátelé po posunu směrem zpět znovu nevynoří. Bohužel zůstala ninjova nemoc, kdy se s po zásahu protivníka s chutí vrhá do nejbližší propasti a obtížnost ( aspoň měl jsem ten pocit ) zase vývojáři ještě víc vytunili, přidaly se pohyblivé písky, vysunovací bodce, mizejí plošiny a poletující havěť všeho druhu.

Celkem se hráč “baví“ v sedmi úrovních, každá z nich opět zakončená bosem, v té finální sedmé čeká boss ve třech podobenstvím jako v díle předchozím – k poražení je potřeba mít dost energie a hlavně času, protože pokud Vám dojde jedno z nich tak smolík, protože budete muset začít od začátku této sekce, no bomba těch sprostých slovíček padlo vydatně, ale nakonec se podařilo a už nechci Ryua dlouho vidět ani slyšet, hodnotím stejně jak díl druhý – 65 %.
+7
  • NES 85
Pro Ninja Gaiden sérii na NES mám slabé místečko v srdci. Roztomilá grafika, značná variabilita úrovní i bossů, nakopávací soundtrack, prostě řádný platformer ze staré školy. Co mě však vytáčelo u prvních dvou dílu, bylo retardované zvyšování obtížnosti skrze vyloženou šikanu hráče – mimo jiné měl nindžův základní útok mečem slabou výseč, což dali pocítit především miniaturní oponenti; nepřátelé se s chutí respawnovali přímo na obrazovce; nindža disponoval super schopností uskočit pří jakémkoliv utrpěném zranění do nejbližší propasti. Dohrát se to dalo, ale bylo to často laciné a občas přímo k vzteku.

Když jsem se konečně dostal ke třetímu dílu, překvapilo mě, že žádný z obvyklých faulů zde nebyl přítomen  – meč je solidní, navíc se v každé úrovni nachází vylepšení, které z něho dělá doslova zbraň hromadného ničení; jednou zabitá potvora už se znova neobjevuje a hlavně do propastí už se nindža nevrhá se zdaleka tak velkou pravidelností. K tomu je ovládání po čertech dobré, přesné. To všechno působilo výborně. Nicméně jsem si říkal, jak těžká hra bez všech těch šikan svých předchůdců vlastně může být? Ukázalo se, že hodně.

První úroveň je směšně snadná a přehnaně zvyšuje hráčovo sebevědomí. Avšak už u druhé pouštní jsem se docela potrápil a třetí bažinatá je naprostý masakr. Náročné skoky střídají hordy nepřátel, respektive je oboje přítomno sadisticky zároveň. Dostat se přes třetí úroveň je malá zkouška nervů, která vás naučí nenávidět ryby, žáby, vodu. Čtvrtá až šestá úroveň jsou náročné.  Aby člověk nabyl potřebný grif, musí se dost natrápit a nindža dostkrát umřít. Tou dobou už jste si ale zvykli.

A pak přijde sedmý, finální level. Je to monstrozita rozdělená do tří sekci, kde skáčete po hýbajících se plošinkách mezi dráty elektrického vedení (co je pod vámi? samozřejmě propast!), abyste se pak dostali k sekci s plošinkami, které pro jistotu po doteku začnou mizet úplně. A na konec toho všeho vás čekají souboje s bossem o třech formách, mezi kterými se vám samozřejmě nedoplňuje zdraví ani časový limit (ano, úrovně mají časový limit). Když umřete, hurá na začátek sekce. Když přijdete o životy, vracíte se na začátek úrovně. Když vyčerpáte (pět!) pokračování, konec. Můžete si to sjet celé od znovu. Je to bestiální.

Bylo mi to těžko k uvěření, ale ta kombinace frustrace a satisfakce, když polomrtvého nindžu konečně dostanete na konec úrovně, je strašně návyková. Epická hudba podtrhuje odhodlání. Jasně viditelné jsou vaše pokroky v ovládání nindži.  Když konečně sejmete finální formu finálního bosse, je to čirá euforie. Nad závěrečnou scénou jsem takřka uronil slzu. Ne kvůli příběhu, který je naprostá slátanina (nějací generičtí zlouni, alternativní dimenze, mimozemská loď… prostě všechny zabít a všechno zničit). Euforie se dostaví prostě proto, že se vám to konečně po stovkách pokusů podařilo dohrát.

Třetí Ninja Gaiden je obtížný NES platformer z těch dobrých důvodů. Poctivě od začátku do konce jsem ho dohrál jen párkrát, naposledy dnes. Nějakou dobu ho nechci vidět. Staromilcům doporučuji.
+13