Nachtigal

Cyanide Tea tentokrát předává otěže příběhu do rukou Mirandy Namatgiry. Ta má obrovskou zálibu v architektonických památkách a v architektuře vůbec. Ke svému životu přistupuje s opravdu velkou aktivitou, ráda cestuje po všech světadílech, překonává stovky a tisíce kilometrů, ale nikde nevydrží déle než sedm dní v kuse. Paleta krátkých „odskoků“ letos padla do oblasti západní Evropy, konkrétně na území Belgického království.

V lehkovážném stylu a opět si suverénně jistá sama sebou, se zde vydává na samostatnou exkurzi, znovu si nepřipouštíc žádné starosti. Ale znáte to, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Na známé pořekadlo letos doplatila. Na jedné z toulek ztrácí pojem o čase i prostoru. Krajina mezitím zešeřela, plus GPS navigace vypověděla službu. Cestu k hostelu volí tedy po paměti. Pochopitelně zabloudí. Okolnosti ji donutí vyhledat úkryt v malebném sídle, jež jí skřížilo cestu a které, jak záhy zjistí, obývá upíří dynastie Nachtigalů, jejíž starobylý rodokmen sahá až kamsi do raného středověku. Dvěma členům zmíněného společenstva, zpupnému Adrianovi van de Nachtigalovi a chladnému komorníkovi Lucovi Faveauxovi, se snědá kráska nečekaně stává rukojmím. Máme však obrovské štěstí. O osudu Mirandy smí rozhodnout pouze a jen "Rada starších", momentálně se nacházející na dovolené. Což v překladu znamená dlouhé dva týdny vydržet a snášet duo hladových "princátek" s neochvějným klidem a ještě se k nim chovat zdvořile. Pokud možno být tak nějak k užitku, ale ne až příliš. Jenomže Miranda je tvor drze oprsklý, věčně pozitivní a značně výmluvný. Její silnou stránkou jsou inteligentní a pádné argumenty. V "boji" využívá svého šarmu, chytrosti, dokáže intrikovat a uchýlit se ke lsti, čehož hodlá hnedle využít. Mise "vlichotit se do přízně" započíná.

V této vizuální novele má hráč možnost zásadně ovlivňovat dějství. Vystavěné dějové linky nabízí několik způsobů zakončení, některé mohou vyústit i ke smrti protagonistky.