MiSide je nezávislá hra, která kombinuje prvky psychologického hororu, dobrodružství a simulátoru života. Příběh se točí kolem hlavního hrdiny, který obdrží na svůj chytrý telefon aplikaci MiSide, představující dívku jménem Mita. Po 37 herních dnech se zázrakem ocitne uvnitř 3D verze virtuálního bytu, kde se s Mitou setkává tváří v tvář. Zpočátku se hra jeví jako lehký simulátor každodenního života, ale postupně odhaluje temnější stránky.
Herní mechaniky MiSide jsou navrženy tak, aby hráče udržely v neustálém napětí. Kromě řešení hádanek a interakce s prostředím domácího bytu obsahuje hra řadu miniher, které slouží nejen k odhalování dalších částí příběhu, ale i k postupnému navození atmosféry. Hráč tak musí strategicky vybírat mezi každodenními úkoly a riskantními rozhodnutími, která mohou vést k různým alternativním koncům.
Ryuuhei
TL;DR: Parádní hororovka, která leckoho odradí svým „anime“ vzezřením, nicméně skrývá relativně krátkou, byť skutečně děsivou a vizuálně podmanivou jízdu.
MiSide jsem okusil už co by někdejší demoverzi na itch.io, která mě naprosto vtáhla a toužil jsem po pokračování. Jakmile se jednoho dne na Steamu konečně objevila plná verze, neváhal jsem ani minutu a po vývojářích doslova hodil peníze. Však znáte to meme s Fryem z Futuramy, ne?
Hra má celkem prostou zápletku. Jakožto samozvaný hráč jste za podivných okolností uvězněni ve světě „roztomilé“ mobilní hry, ze které se samozřejmě budete snažit uniknout. V patách vám celou dobu jde psychopatická hrdinka Mita, která se vám v tom bude za každou cenu snažit zabránit. Hráč se tedy vydává na strastiplnou výpravu napříč různými verzemi hry, které se liší jak tónem, tak i stále se zvyšujícím počtem chyb.
A to se dostávám i k hlavní, hororové podstatě celé hry. Už od začátku zde panuje pocit, že je něco špatně, ale hra tyto prvky přináší postupně, až plíživě. Jsou tu opravdu nepříjemné a nevlídné části, kdy se mi v jedné z vůbec prvních stalo, že jsem jen stál v tmavé místnosti s baterkou namířenou proti dveřím a doslova odmítal jít dál, protože jsem netušil, co mě za rohem čeká a že to jistě nebude nic příjemného. Jsem rád, že se mi to podařilo překonat a já tak zabředl hlouběji do hry, která obecně staví na liminalitě. Pokud někdo neví, co to znamená, je to v podstatě takový ten fenomén opuštěných míst, která působí znepokojivým dojmem. Ať jsou to jen částečně podsvícené místnosti s nedohledným koncem, nebo rozlehlejší planiny, které naznačují, že by okolo měli být lidé, ale z nějakého důvodu tam nejsou, nebo je místo nich přítomno něco jiného a často těžko vysvětlitelného. V případě MiSide tedy nechyběly tmavé koridory, různá zákulisí, nebo jsem přímo jásal, když se v jedné části objevily i typické bazénovky, tedy částečně zaplavené, kachličkami zdobené místnosti. A nechyběly ani lekačky. Nicméně ne takové ty prvoplánové, na jaké by se člověk mohl připravit. Několikrát jsem se opravdu šíleně lekl a musel si zanadávat. Bez nadávek se tedy neobešel celý můj první průchod, takhle nejistě a nepříjemně jsem se ve hře necítil od Fatal Frame. Zároveň mě ale bavila ta nápaditost, jak člověka vykolejit a až masochisticky se těšil, jak daleko to zajde.
Hra naštěstí není zbytečně intenzivní a po atmosférou napěchovaných částech nabízí možnost si trochu oddychnout a uklidnit se třeba poznáváním ostatních Mit, které jsou přátelštější, navzájem si pomáhají a některé se hráči dokonce snaží přímo pomoct. Potkat tu lze třeba Mitu, která má tak trochu divočejší stránku, nebo Mitu, co by nejraději jenom spala a je s ní opravdu těžké pořízení. Každá má svou vlastní osobnost, důvod existence a je s nimi opravdu radost interagovat. Člověk tak lépe pozná zdejší svět a jak vlastně funguje. Najdou se tu i rozbitější Mity, od nichž jeden vlastně neví, co očekávat a zda jim vůbec důvěřovat. Hrozně se mi líbilo, jak hra kolikrát nepředvídatelně a neskutečně nápaditě mezi jednotlivými částmi přecházela a jak až bizarní odbočky dokázala nastolit. Vůbec se nebála bořit všechny zdi a nebránila se uvědomění, že se vše odehrává ve virtuálním prostoru, který často nemá úplně jasná pravidla.
Na výběr je kromě prozkoumávání i řada mini her a hádanek, které jsou nicméně jednoduché a dají se hravě zvládnout na první pokus. Osobně jsem nejvíc nesnášel hledání různých předmětů, které byly občas buď dobře ukryté, nebo bylo třeba pro jejich nalezení provést některé další akce. A když vám do toho za krk dýchá poletující hlava, opravdu těžko se soustředí. Tohle nemám rád v žádné hře, takže to nemůžu mít MiSide za zlé. Stejně jsem nemusel části s plížením, nebo útěkem, kde ale šlo spíš o nahánění se okolo gauče a útěk do dveří, než aby podobná interakce zbytečně frustrovala. Nikde jsem se nezasekl na příliš dlouho, všechno nakonec vyřešil a postupně se dopracoval až „zdárnému“ konci.
Příběh dá na příjemné 4 hodiny včetně menšího prozkoumávání, které je ve své podstatě extrémně důležité. Já takhle po prvním dohrání zjistil, že jsem splnil vlastně jen třetinu výzev a bylo mi jasné, že jsem se v mnoha případech málo věnoval detailům a prohledávání okolí. Kromě toho, že hra zjevně skrývá víc konců, což naznačují některé jak počáteční, tak i pozdější dialogové volby.
Co bych víc povídal? Je to naprosto skvělá hororovka, která mě dokázala pohltit, vyděsit, navodit mi extrémně nepříjemné pocity, ale i touhu tento děsivý digitální svět poznat víc. Aneb cesta je cíl a tady rozhodně stála za to! Nevěřím, že druhý průchod bude podobně magický vzhledem k tomu, že vím, co očekávat. Ale třeba se šeredně mýlím!
MiSide jsem okusil už co by někdejší demoverzi na itch.io, která mě naprosto vtáhla a toužil jsem po pokračování. Jakmile se jednoho dne na Steamu konečně objevila plná verze, neváhal jsem ani minutu a po vývojářích doslova hodil peníze. Však znáte to meme s Fryem z Futuramy, ne?
Hra má celkem prostou zápletku. Jakožto samozvaný hráč jste za podivných okolností uvězněni ve světě „roztomilé“ mobilní hry, ze které se samozřejmě budete snažit uniknout. V patách vám celou dobu jde psychopatická hrdinka Mita, která se vám v tom bude za každou cenu snažit zabránit. Hráč se tedy vydává na strastiplnou výpravu napříč různými verzemi hry, které se liší jak tónem, tak i stále se zvyšujícím počtem chyb.
A to se dostávám i k hlavní, hororové podstatě celé hry. Už od začátku zde panuje pocit, že je něco špatně, ale hra tyto prvky přináší postupně, až plíživě. Jsou tu opravdu nepříjemné a nevlídné části, kdy se mi v jedné z vůbec prvních stalo, že jsem jen stál v tmavé místnosti s baterkou namířenou proti dveřím a doslova odmítal jít dál, protože jsem netušil, co mě za rohem čeká a že to jistě nebude nic příjemného. Jsem rád, že se mi to podařilo překonat a já tak zabředl hlouběji do hry, která obecně staví na liminalitě. Pokud někdo neví, co to znamená, je to v podstatě takový ten fenomén opuštěných míst, která působí znepokojivým dojmem. Ať jsou to jen částečně podsvícené místnosti s nedohledným koncem, nebo rozlehlejší planiny, které naznačují, že by okolo měli být lidé, ale z nějakého důvodu tam nejsou, nebo je místo nich přítomno něco jiného a často těžko vysvětlitelného. V případě MiSide tedy nechyběly tmavé koridory, různá zákulisí, nebo jsem přímo jásal, když se v jedné části objevily i typické bazénovky, tedy částečně zaplavené, kachličkami zdobené místnosti. A nechyběly ani lekačky. Nicméně ne takové ty prvoplánové, na jaké by se člověk mohl připravit. Několikrát jsem se opravdu šíleně lekl a musel si zanadávat. Bez nadávek se tedy neobešel celý můj první průchod, takhle nejistě a nepříjemně jsem se ve hře necítil od Fatal Frame. Zároveň mě ale bavila ta nápaditost, jak člověka vykolejit a až masochisticky se těšil, jak daleko to zajde.
Hra naštěstí není zbytečně intenzivní a po atmosférou napěchovaných částech nabízí možnost si trochu oddychnout a uklidnit se třeba poznáváním ostatních Mit, které jsou přátelštější, navzájem si pomáhají a některé se hráči dokonce snaží přímo pomoct. Potkat tu lze třeba Mitu, která má tak trochu divočejší stránku, nebo Mitu, co by nejraději jenom spala a je s ní opravdu těžké pořízení. Každá má svou vlastní osobnost, důvod existence a je s nimi opravdu radost interagovat. Člověk tak lépe pozná zdejší svět a jak vlastně funguje. Najdou se tu i rozbitější Mity, od nichž jeden vlastně neví, co očekávat a zda jim vůbec důvěřovat. Hrozně se mi líbilo, jak hra kolikrát nepředvídatelně a neskutečně nápaditě mezi jednotlivými částmi přecházela a jak až bizarní odbočky dokázala nastolit. Vůbec se nebála bořit všechny zdi a nebránila se uvědomění, že se vše odehrává ve virtuálním prostoru, který často nemá úplně jasná pravidla.
Na výběr je kromě prozkoumávání i řada mini her a hádanek, které jsou nicméně jednoduché a dají se hravě zvládnout na první pokus. Osobně jsem nejvíc nesnášel hledání různých předmětů, které byly občas buď dobře ukryté, nebo bylo třeba pro jejich nalezení provést některé další akce. A když vám do toho za krk dýchá poletující hlava, opravdu těžko se soustředí. Tohle nemám rád v žádné hře, takže to nemůžu mít MiSide za zlé. Stejně jsem nemusel části s plížením, nebo útěkem, kde ale šlo spíš o nahánění se okolo gauče a útěk do dveří, než aby podobná interakce zbytečně frustrovala. Nikde jsem se nezasekl na příliš dlouho, všechno nakonec vyřešil a postupně se dopracoval až „zdárnému“ konci.
Příběh dá na příjemné 4 hodiny včetně menšího prozkoumávání, které je ve své podstatě extrémně důležité. Já takhle po prvním dohrání zjistil, že jsem splnil vlastně jen třetinu výzev a bylo mi jasné, že jsem se v mnoha případech málo věnoval detailům a prohledávání okolí. Kromě toho, že hra zjevně skrývá víc konců, což naznačují některé jak počáteční, tak i pozdější dialogové volby.
Co bych víc povídal? Je to naprosto skvělá hororovka, která mě dokázala pohltit, vyděsit, navodit mi extrémně nepříjemné pocity, ale i touhu tento děsivý digitální svět poznat víc. Aneb cesta je cíl a tady rozhodně stála za to! Nevěřím, že druhý průchod bude podobně magický vzhledem k tomu, že vím, co očekávat. Ale třeba se šeredně mýlím!
pajmič
MaestroZall
Drekt
pipboy
