Komentáře

Na Metaphor jsem se těšila už od prvního oznámení před lety a výjimečně jsem i sledovala nová videa, která ke hře vyšla a která představovala její svět. Hned mě zaujalo její zasazení, neboť to byla změna od vcelku již nudnějšího života na střední škole, jaký známe ze série Persona a v tomhle ohledu mě hra nezklamala a opravdu nabídla něco jiného.

Ač na hráče čeká pár překvapení a snad až šokujících zjištění v příběhu, tak se jedná o vcelku jednoduchý námět, kdy děj hry opravdu směřuje k tomu, co je vytyčené na jejím začátku. Co ovšem příběh značně vylepšuje, je právě onen svět, ve kterém se odehrává a který je obýván několika rasami. Ty mají různé postavení ve společnosti a hra celou dobu pracuje s tím, že společenské postavení by nemělo být určováno tím, jaké rasy daný jedinec je, ale tím, jaký je a jaké jsou jeho činy. Ovšem takto společnost nefunguje a je to znát na každém kroku. Sám protagonista tohle často zažívá, a tak tuhle nespravedlnost pocítí i hráč. Bavilo mě pročítat si encyklopedii a dozvídat se více o rasách, o jejich biologii, historii či společenském statusu. A i když hra někdy jede až na hodně patetické notě, tak bylo hezké vidět, jak se společnost postupně proměňuje a jak je více otevřená i neznámému.

Dalším pozitivem jsou společníci a jiné postavy, se kterými lze budovat hlubší vztah. Musím zmínit příjemnou změnu v tom, že konečně hráč nemusí hádat "správné" odpovědi, či si je hledat po internetu, aby dosáhl na maximální rank, ale stačí to prostě jen absolvovat. Konečně je tak možné si dovolit i nějaký ten roleplay bez obav, že o něco přijdeme. Ale jinak je to stejná šablona jak v Personě, ostatní se protagonistovi svěřují se svými bolístkami, ale díky našemu vedení postupně rozkvetou a dojdou k prozření. I když jsem to popsala možná posměšně, tak jejich příběhy jsou vlastně moc fajn a každý zpracovává jiné morální dilema, jiné těžkosti v životě a většina z nich mají i překvapivou hloubku (Heismay a ztráta syna). Bohužel ani zde jsem neměla pocit, že by jednou někdo naslouchal protagonistovi, ale na druhou stranu tady je to asi i příběhově opodstatněné (viz zjištění, kdo vlastně protagonista je).

Metaphor stojí mezi Personou V a Shin Megami Tensei V. Oproti SMT V obsahuje propracovanější systém vztahů, ale ten není natolik zahlcující jako v Personě (5). Záleží asi na co má hráč zrovna náladu, ale musím se přiznat, že mi v Metaphor občas chybělo hlubší zapojení do vztahů s postavami. Také epilog postav mi připomínal pohádku: všem se skvěle daří, vše dobře dopadlo a dobro zvítězilo. Vidím zde trochu nevyužitý potenciál a čekala jsem, že se dočkám i nějakého tragického osudu či aspoň nějaké ztráty na životě. 

Soubojový systém a především levelování archetypů mě bavilo. Dobrou změnou bylo, že někteří nepřátelé šli vyřídit i mimo tahový souboj, což značně urychlilo průchod dungeony. Co bych uvítala, tak je větší variabilita nepřátel, kterých je na můj vkus docela málo, a i takoví bossové ve vedlejších úkolech se často opakovali. Zato bossové v rámci hlavní příběhové linky jsou skvělí. Je dobře známé, že jejich vzezření je inspirováno obrazy Hieronyma Bosche, a byli tak opravdu nápadití a bizarní. Ještě bych měla výtku ohledně dungeonů, které jsou vcelku nezajímavé a jejich design mě příliš neoslovil. V tomhle ohledu se mi paláce z Persony 5 líbily více. Nemluvě o vedlejších dungeonech, které jsou totožné a které by si také zasloužily více péče. 

K té péči mám jednu vsuvku. Mám pocit, že v některou chvíli při vývoji hry už nebylo tolik času na dokončení, že některé scény byly vystřiženy a že něco některým částem chybí. Ten pocit nastal okolo děje v Opera House a zklamáním bylo pak zpracování jisté akademie a setkání s jednou důležitou postavou (Mage Academy, Rella, to mohl být tak nápaditý dungeon!). I závěr hry působí trochu prázdněji, pokud nepočítám šíleně dlouhé finále.

Často jsem narážela na výtku, že hra je hnusná. Přitom je esteticky zdařilá a přišla mi krásná, ale pravda, místy má strašně hnusné textury, což může kazit výsledný dojem a hra tak může vypadat z PS3 doby. Některé scenérie musím naopak vyzdvihnout. Například nasvícení lesních nočních kulis mi přišlo úchvatné. Jen mi trochu vadil neustálý pohyb něčeho na obrazovce, například textová pole nezůstávala statická, ale pohupovala se ze strany na stranu a stejně tak i popisky v menu. Ale to je pouze detail, někdo si toho nemusí ani všimnout. Je fajn, že dodatečně přidali možnost vypnutí rozmázlého obrazu při sprintu hlavní postavy.
 
Hudba byla dost jiná, než na co jsem byla zvyklá, a některé skladby mi hodně připomínaly soundtrack z Shin Megami Tensei: Strange Journey. Ze začátku mi hudba přišla příliš výrazná a trochu jsem se obávala, aby nenarušovala dialogy ve hře, ale šlo pouze o zvyk. Výsledný dojem je pozitivní, ale pár skladeb se mi už ke konci hry dost ohrálo, kromě písně hrající vždy při bitvě s velkým bosem, ta mi přišla vhodně epická k takovému souboji.

Na úplný závěr si dovolím zbytečný výkřik nad tím, jak protagonista vypadá. Nejsem fanoušek účesů dle hrnce, ale to ještě nebylo tak hrozné, jako ta pitomá taška na svačinu (či dopisy v případě pošťáka), nemožné kalhoty s jakýmsi zateplením na kotníky (které nesundal ani při 36 °C) a nevkusný kabátek. A zatímco v závěru hry byli všichni převlečeni do nového a lepšího a já si říkala, že konečně teď přijde ta chvíle a nebudeme vypadat jako idiot, tak protagonista se dál promenádoval v té hrůze...