joddy
K Marlow Briggs jsem se dostal jako pověstný hudebník ke svému pracovnímu nástroji, a nebo chcete-li jako slepý k houslím. Tento typ her není zrovna mým herním šálkem, nicméně darovanému koni na zuby nekoukej a alespoň to zkus, říkal jsem si.
Jak popsal již kolega PRIVATE MARTIN přede mnou, příběh je klasické béčko všech béček, které neurazí, ale zároveň ani ničím nepřekvapí. Bojový arzenál čítá celkem čtyři druhy likvidátorů, přičemž každý je vhodný na jinou akci, a pokud už jde opravdu do tuhého, přijde vhod magie, která si se svou účinností a následnou zkázou v ničem nezadá s napalmem.
Herní náplň není nikterak složitá, jde o to mydlit nepřátele do totálního bezvědomí a postupovat stále vpřed. Likvidace nepřátel je ale velmi zábavná a bavila po celou dobu hraní. Cesta za Marcelovým cílem je tu a tam propletena logickou hádankou, která nezdrží, naštěstí, na moc dlouhou dobu, a nenaruší tak plynulost hry. Co mě velice mile překvapilo tak to byly akční mezihry, vzdávající hold arkádovým legendám.
Rozmanitost herního prostředí a nepřátel je opravdu úctyhodná. Tvůrci patrně chtěli do hry narvat a zakomponovat vše, co kde dobrého viděli (či vykradli), a uvařili tak guláš, který překvapivě dobře chutná. Zdeněk Pohlreich by sice ucedil nějakou jadrnou poznámku k tvůrcům, ale běžný strávník bude s předloženou krmí spokojen.
Výtku bych snad směřoval pouze k ovládání klávesnicí v poslední fázi hry. Tam je často třeba Marcela kočírovat stiskem až čtyř kláves levé ruky současně, no do prdele copak jsem nějakej azijskej pianista? Vím stačil by gamepad a bylo by to vyřešeno, ten já ale nemám (snad pouze ještě na gameport – pamětníci nad 30 let snad budou vědět o čem je řeč), mám pouze volant a tem mi úplně vhodný zas nepřišel, tak jsem tedy trénoval prstoklad s klávesnicí až do konce za občasného jadrného jódlování.
Závěrečný souboj titánů, a především pak následné čtení závěrečných titulků, bylo opravdu důstojnou výzvou a krásnou tečkou za celou hrou, kterou bych se nebál doporučit všem a to i těm, co podobný styl běžně nevyhledávají stejně tak jako já.
Jak popsal již kolega PRIVATE MARTIN přede mnou, příběh je klasické béčko všech béček, které neurazí, ale zároveň ani ničím nepřekvapí. Bojový arzenál čítá celkem čtyři druhy likvidátorů, přičemž každý je vhodný na jinou akci, a pokud už jde opravdu do tuhého, přijde vhod magie, která si se svou účinností a následnou zkázou v ničem nezadá s napalmem.
Herní náplň není nikterak složitá, jde o to mydlit nepřátele do totálního bezvědomí a postupovat stále vpřed. Likvidace nepřátel je ale velmi zábavná a bavila po celou dobu hraní. Cesta za Marcelovým cílem je tu a tam propletena logickou hádankou, která nezdrží, naštěstí, na moc dlouhou dobu, a nenaruší tak plynulost hry. Co mě velice mile překvapilo tak to byly akční mezihry, vzdávající hold arkádovým legendám.
Rozmanitost herního prostředí a nepřátel je opravdu úctyhodná. Tvůrci patrně chtěli do hry narvat a zakomponovat vše, co kde dobrého viděli (či vykradli), a uvařili tak guláš, který překvapivě dobře chutná. Zdeněk Pohlreich by sice ucedil nějakou jadrnou poznámku k tvůrcům, ale běžný strávník bude s předloženou krmí spokojen.
Výtku bych snad směřoval pouze k ovládání klávesnicí v poslední fázi hry. Tam je často třeba Marcela kočírovat stiskem až čtyř kláves levé ruky současně, no do prdele copak jsem nějakej azijskej pianista? Vím stačil by gamepad a bylo by to vyřešeno, ten já ale nemám (snad pouze ještě na gameport – pamětníci nad 30 let snad budou vědět o čem je řeč), mám pouze volant a tem mi úplně vhodný zas nepřišel, tak jsem tedy trénoval prstoklad s klávesnicí až do konce za občasného jadrného jódlování.
Závěrečný souboj titánů, a především pak následné čtení závěrečných titulků, bylo opravdu důstojnou výzvou a krásnou tečkou za celou hrou, kterou bych se nebál doporučit všem a to i těm, co podobný styl běžně nevyhledávají stejně tak jako já.
PRIVATE MARTIN
blendak
Malis
666joxer
Strady
Phoenix
Pro: Herní rozmanitost a arkádové vložky
Proti: Občasný souboj s ovládáním na klávesnici