RNDr. Gunár Pavel
Lamentovat nad tím, proč se tenhle klon Diabla příliš nevyvedl, asi nemá příliš smysl. Oproti Blizzardu naprosto neznámé britské studio a určitě zlomkový rozpočet i počet vývojářů, který tuhle čertovinu dělal vysvětluje mnohé, ne-li vše.
Celý počin působí dojem, že se to muselo stát nějak takhle: Jednoho dne odlepil Jeff zadek od své ergonomické židle a došel za kamarádem Mattem, s Mattym se stavili ještě za Addym a protože všechny spojovala láska k lootování, levelování a klikání v Diablu, rozhodli se udělat hru jako Diablo a přesto jinou. Vývojářský core team hry Lamentation Sword byl právě na světě. Protože chtěli něco jako Diablo, ale opisovat přímo od mistrů z Blizzardu jim bylo přecejenom trochu blbé, chtěli hru něčím od velkého vzoru odlišit, nejlépe prostředím. Tu si Jeff vzpomněl, že jako teen v 80. letech strašně ulítaval na „Big in Japan“ od Alphavillu, kovových angličácích z Hong Kongu a ještě dnes si rád pochutná na syntetické číně z bistra, blízkému místu jeho trvalého pobytu. No jistě, dáme tam Ázii! Asijský setting byl s nadšeným hulákáním všech tří přijat.
Jak to bylo s motivy a inspirací pro Akumu alias Lamentation ve skutečnosti nevím, ale nemusím být tak daleko od pravdy, od prvních okamžiků po spuštění totiž bylo jasné, že:
a)Tvůrci si o asijské kultuře nastudovali nanejvýš pár slovníkových hesel, a tak je setting hry laciný, jak zástěna z rýžového papíru v šanghajském bordelu. Hloubku reálií, kterou mají hry jako Blade & Sword, nebo Jade Empire zde prostě nenajdete.
b)Tvůrců na tvorbu hry bylo pět a půl, je to znát na jednoduchých animacích, opakujícíh se hláškách hrdinů a po chvíli skutečně otravných zvucích.Ty nejen, že se hrozně opakují, ale jsou hrozné i na poslech a nejhorší je, že před nimi nikam neutečete. Děsem jsou už zvuky okolního prostředí, tedy ptáci, vítr, no a o těch, co jsou vyluzovány v boji a nepřáteli a jiných už raději pomlčím.
Není tu prostě nic, co by vás mělo po delší dobu udržet u počítače. Příběh je plný nelogičností a existuje jen proto, aby to, co děláte ve hře dávalo aspoň trochu smysl. Jedině neustálý respawn nepřátel na místech, kde už jste byli způsobí, že nedostanete u hry mikrospánek v prvních 20 minutách, ale víčka se vám začnou klížit tak po půlhodince hraní. Lamentation Sword jsem hrál před mnoha, mnoha lety v hlubokém dětství a už tehdy jsem u toho příliš dlouho nevydržel a chtěl jsem vědět proč vlastně, po nynější revizi mi hra na HDD nevydržela ani dvě hodiny a už vím proč.
Celý počin působí dojem, že se to muselo stát nějak takhle: Jednoho dne odlepil Jeff zadek od své ergonomické židle a došel za kamarádem Mattem, s Mattym se stavili ještě za Addym a protože všechny spojovala láska k lootování, levelování a klikání v Diablu, rozhodli se udělat hru jako Diablo a přesto jinou. Vývojářský core team hry Lamentation Sword byl právě na světě. Protože chtěli něco jako Diablo, ale opisovat přímo od mistrů z Blizzardu jim bylo přecejenom trochu blbé, chtěli hru něčím od velkého vzoru odlišit, nejlépe prostředím. Tu si Jeff vzpomněl, že jako teen v 80. letech strašně ulítaval na „Big in Japan“ od Alphavillu, kovových angličácích z Hong Kongu a ještě dnes si rád pochutná na syntetické číně z bistra, blízkému místu jeho trvalého pobytu. No jistě, dáme tam Ázii! Asijský setting byl s nadšeným hulákáním všech tří přijat.
Jak to bylo s motivy a inspirací pro Akumu alias Lamentation ve skutečnosti nevím, ale nemusím být tak daleko od pravdy, od prvních okamžiků po spuštění totiž bylo jasné, že:
a)Tvůrci si o asijské kultuře nastudovali nanejvýš pár slovníkových hesel, a tak je setting hry laciný, jak zástěna z rýžového papíru v šanghajském bordelu. Hloubku reálií, kterou mají hry jako Blade & Sword, nebo Jade Empire zde prostě nenajdete.
b)Tvůrců na tvorbu hry bylo pět a půl, je to znát na jednoduchých animacích, opakujícíh se hláškách hrdinů a po chvíli skutečně otravných zvucích.Ty nejen, že se hrozně opakují, ale jsou hrozné i na poslech a nejhorší je, že před nimi nikam neutečete. Děsem jsou už zvuky okolního prostředí, tedy ptáci, vítr, no a o těch, co jsou vyluzovány v boji a nepřáteli a jiných už raději pomlčím.
Není tu prostě nic, co by vás mělo po delší dobu udržet u počítače. Příběh je plný nelogičností a existuje jen proto, aby to, co děláte ve hře dávalo aspoň trochu smysl. Jedině neustálý respawn nepřátel na místech, kde už jste byli způsobí, že nedostanete u hry mikrospánek v prvních 20 minutách, ale víčka se vám začnou klížit tak po půlhodince hraní. Lamentation Sword jsem hrál před mnoha, mnoha lety v hlubokém dětství a už tehdy jsem u toho příliš dlouho nevydržel a chtěl jsem vědět proč vlastně, po nynější revizi mi hra na HDD nevydržela ani dvě hodiny a už vím proč.
Pro: Napodobenina Diabla vzniklo v druhé půli devadesátých let a přelomu tisíciletí pěkná řádka...
Proti: ...tato je však vpravdě hnusná skládka. Skutečnost, že je v kreditech hry uveden člověk mající na starosti kvalitu hry, mne pobavila.