Komentáře

Představte si, že hrajete Dear Esther a při poslouchání příběhu a kochání se okolím střílíte potvory na potkání. Nějak takhle jsem se cítil u hraní Haven. Ne, samozřejmě přeháním, ale nemůžu se zbavit pocitu, že Haven by mnohem lépe fungovalo jako walking simulátor zaměřený na příběh a exploraci, protože celá akční stránka hru poněkud ničí. Ale popořadě...

Začnu s tím nejlepším a tím, na čem celá hra vlastně stojí, tedy příběhovou stránkou. Tvůrci přišli s poměrně originálním nápadem, ale především taky napsali poutavé a zábavné dialogy, které působí naprosto přirozeně bez jakýchkoliv cringe momentů. Ústřední pár bych možná i zařadil mezi nejsympatičtější herní postavy vůbec a velkou zásluhu na tom jistě má i dvojice dabérů velmi příjemných na poslech. V příběhové části tedy tvůrci odvedli úžasnou práci a celou hru tím výrazně táhnou nahoru. To však nejde říct o zbytku hry...

Druhou nejvýraznější částí hned po konverzacích je průzkum prostředí. Ten bohužel doplácí na velmi nízkou variabilitu a několik dlouhých hodin lítáte po nudných pláních bez špetky nápadu. Občas změní barvu, nicméně pocitově to ve výsledku nic nemění. Spolu s přehnanou délkou okolo 10 hodin se tak po pár hodinách dostaví stereotyp a vůbec tomu nepomáhají ani lehké survival prvky a s tím spojená potřeba jíst a léčit se, což však jde jen na určitých stanovištích. Ty jsou poněkud nešťastně rozmístěny a zapříčiňují zbytečné přelétávání z jednoho kousku planety na druhý, což herní dobu ještě nesmyslně natahuje. Samotná explorace pak ani nenabízí příliš zajímavých předmětů, tudíž uspokojivý pocit z objevování nového také nečekejte.

To by ještě nebylo tak hrozné nebýt soubojů, čímž se dostáváme k největší vadě hry. Ty na první pohled připomínají tahový systém známý z JRPG, nicméně probíhají v reálném čase a útoky se musí nabíjet. Možná to zní zajímavě, ale ve skutečnosti je to asi ten nejhorší souboják, co jsem kdy ve hrách viděl. Při útoku si nelze vybrat, na koho vlastně budete útočit, což zapříčiní, že jednotka schopná oživit padlé nepřátele nejde sejmou jako první a útok přesměrovaný na ni je pouhé štěstí, respektive jsem nepřišel na to, jakým způsobem to funguje. Dále potřeba mít neustále na jedné postavě aktivní štít souboje zbytečně zdržuje, jelikož máte pouhou jednu útočící postavu a co víc, v útocích nepřátel jsem nevypozoroval žádnou smyčku a frekvence jejich útoků je čistě náhodná, tudíž se ani nejde trpělivě bránit a útočit ve správný moment. Nejvíc frustrující se však nemožnost útočit, dokud nepříteli neproběhne animace útoku, což mi v real-time soubojáku nějak nedává smysl.

Game Bakers udělali zajímavou hru, které by moc slušela nenásilná forma hratelnosti, protože celé to hraní prakticky člověka jen vytrhává ze skvěle napsaného příběhu ve formě vizualní novely. I v tom případě by jí však neuškodilo podstatně více péče po stránce herního světa, aby se měl člověk čím kochat a co objevovat. Nicméně minimálně kvůli tomu příběhu a taky skvělému soundtracku to určitě stojí za zahraní.