Ronik
Kolik toho ještě jde vymyslet s jedním z nejstarších konceptů hádanek v historii videoher, přesouvání beden (či jiných kostiček)? Full Bore ukazuje, že celkem dost. Neprávem přehlížená indie logická plošinovka si leccos bere od indie kolegů Escape Goat a FEZ, přidává špetku inspirace první Zeldou a Metroidem a výsledkem není (vepřový) guláš, ale velmi důmyslná a propracovaná hra.
Asi nejzajímavějším aspektem Full Bore je rozmanitost a inovativnost puzzlů. I přes to, že hra nabízí víc než 150 úrovní, téměř nikdy neopakuje stejný puzzle a i po deseti, patnácti hodinách dál představuje nové mechaniky, které kombinuje s již známými a vytváří tak zapeklitější a zapeklitější puzzly. Kdybych chtěl hodně clickbaitit, řeknu, že Full Bore je The Witness s čuníky. To je samozřejmě hlavně nadsázka, ale i na tomto zdánlivě za vlasy přitaženém přirovnání je něco pravdy – na jednoduché základní mechanice Full Bore staví velmi složité hádanky, které jsou všechny řešitelné hned od počátku hry a i když se vám ty komplexnější můžou na první pohled zdát nemožné, tak akorát vyžadují hlubší pochopení systémů hry.
To pochopení může přijít s hádankou, která se nachází jinde, případně s použitím hráčovy vlastní invence – každý hráč si tak přirozeně tvoří svou vlastní cestu hrou a bude tak mít při průchodu hrou zcela jiné dojmy. To vše díky tomu, že hra se odehrává v otevřeném světě propojených úrovní, kde neexistuje jedna hlavní linie, ale můžete libovolně přeskakovat mezi místnostmi – pokud se vám tedy zdá nějaký puzzle nepřekonatelný, stačí jít jinudy a třeba se k němu časem vrátit a s hlubším pochopením hry ho snadno vyřešit. Praví sběratelé si ve Full Bore užijí dosyta a čeká na ně spousta nepovinného obsahu (včetně dvou rozdílných konců), ale pokud chcete hrou jen proběhnout po nejkratší cestě, máte tu možnost samozřejmě také.
K zábavnosti hry přidává tajemná atmosféra a příběh, který sice není to hlavní, ale úspěšně vytváří ten správný pocit nejistoty. Z kryptických průpovídek NPC postav a poschovávaných deníkových zápisů po světě nabýváte dojmu, že svět čuníků pod roztomilou fasádou něco skrývá a touha po zjištění, co to je, vás táhne dál. A pokud vás příběh nezaujme, nemusíte se jím vůbec zabývat a jen se soustředit na řešení puzzlů.
Co vytknout? Kromě velmi tvrdého nárůstu obtížnosti v úplném finále hry směřují mé hlavní výtky k ovládání. Těžko se popisuje, co přesně je na něm špatně, ale donutit divočáka, aby dělal přesně to, co po něm chcete, je občas docela porod. To se hlavně projevuje v úrovních, kde je nutno reagovat na sekundu přesně a ve kterých budete zaručeně proklínat vývojáře. Díky bohu za funkci přetočení času. Grafika je obecně pěkná, ale občas je problém poznat, se kterými políčky lze pohybovat či na která lze vylézt. Pak mi také vysloveně nesedla hudba, kterou jsem po stopadesátém poslechu stejného songu ztlumil a pustil si na pozadí něco vlastního.
Celkově je Full Bore určitě velmi zábavnou logickou hrou a pokud jste fanoušci žánru logických her (třeba těch tří zmíněných) či rovnou logických plošinovek, neměli byste ji minout. Je to dobré jako prase.
Asi nejzajímavějším aspektem Full Bore je rozmanitost a inovativnost puzzlů. I přes to, že hra nabízí víc než 150 úrovní, téměř nikdy neopakuje stejný puzzle a i po deseti, patnácti hodinách dál představuje nové mechaniky, které kombinuje s již známými a vytváří tak zapeklitější a zapeklitější puzzly. Kdybych chtěl hodně clickbaitit, řeknu, že Full Bore je The Witness s čuníky. To je samozřejmě hlavně nadsázka, ale i na tomto zdánlivě za vlasy přitaženém přirovnání je něco pravdy – na jednoduché základní mechanice Full Bore staví velmi složité hádanky, které jsou všechny řešitelné hned od počátku hry a i když se vám ty komplexnější můžou na první pohled zdát nemožné, tak akorát vyžadují hlubší pochopení systémů hry.
To pochopení může přijít s hádankou, která se nachází jinde, případně s použitím hráčovy vlastní invence – každý hráč si tak přirozeně tvoří svou vlastní cestu hrou a bude tak mít při průchodu hrou zcela jiné dojmy. To vše díky tomu, že hra se odehrává v otevřeném světě propojených úrovní, kde neexistuje jedna hlavní linie, ale můžete libovolně přeskakovat mezi místnostmi – pokud se vám tedy zdá nějaký puzzle nepřekonatelný, stačí jít jinudy a třeba se k němu časem vrátit a s hlubším pochopením hry ho snadno vyřešit. Praví sběratelé si ve Full Bore užijí dosyta a čeká na ně spousta nepovinného obsahu (včetně dvou rozdílných konců), ale pokud chcete hrou jen proběhnout po nejkratší cestě, máte tu možnost samozřejmě také.
K zábavnosti hry přidává tajemná atmosféra a příběh, který sice není to hlavní, ale úspěšně vytváří ten správný pocit nejistoty. Z kryptických průpovídek NPC postav a poschovávaných deníkových zápisů po světě nabýváte dojmu, že svět čuníků pod roztomilou fasádou něco skrývá a touha po zjištění, co to je, vás táhne dál. A pokud vás příběh nezaujme, nemusíte se jím vůbec zabývat a jen se soustředit na řešení puzzlů.
Co vytknout? Kromě velmi tvrdého nárůstu obtížnosti v úplném finále hry směřují mé hlavní výtky k ovládání. Těžko se popisuje, co přesně je na něm špatně, ale donutit divočáka, aby dělal přesně to, co po něm chcete, je občas docela porod. To se hlavně projevuje v úrovních, kde je nutno reagovat na sekundu přesně a ve kterých budete zaručeně proklínat vývojáře. Díky bohu za funkci přetočení času. Grafika je obecně pěkná, ale občas je problém poznat, se kterými políčky lze pohybovat či na která lze vylézt. Pak mi také vysloveně nesedla hudba, kterou jsem po stopadesátém poslechu stejného songu ztlumil a pustil si na pozadí něco vlastního.
Celkově je Full Bore určitě velmi zábavnou logickou hrou a pokud jste fanoušci žánru logických her (třeba těch tří zmíněných) či rovnou logických plošinovek, neměli byste ji minout. Je to dobré jako prase.
