Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PS5 85
O Fantasian jsem toho moc nevěděla. Snad jen, že to původně vyšlo na Apple Arcade a že první část hry byla super, ale druhá už šla do kytek kvůli šílené obtížnosti. Oznámení portů na konzole a PC mi udělalo radost, neboť mě hra zaujala svojí výtvarnou stránkou a lidmi, kteří se podíleli na tvorbě této hry.

První minuty byly ovšem bolestivé, neboť se mi hra po úvodní cut-scéně dvakrát sekla a já ji tak musela spouštět znovu a potřetí mi zase nešel zvuk, takže jsem jí rozjela až na počtvrté. Naštěstí až do konce hry žádné další technické obtíže nepřišly. Příběh hry začíná asi tím největším klišé, na které lze v jRPG narazit, tedy na ztrátu paměti protagonisty a jeho cestě k objevení jeho minulosti. Ovšem brzy je tato linka upozaděna a přichází jiný příběh a hlavně jiné postavy, které hlavního hrdinu doprovází. Všechny postavy v partě mi byly sympatické a bavilo mě, jak se postupně jejich příběh rozvíjel (i skrze krásně nakreslené scény z jejich vzpomínek) a jejich osobnost prohlubovala. Pobavily mě jejich interakce mezi sebou, ať už šlo o vzájemné rýpání do sebe u Eze a Zinikra nebo první setkání Cheryl a Kiny s roboty. Samozřejmě nechyběli ani antagonisté, kteří jsou neschopní a k smíchu (obdoba Rakeťáků) a každé jejich setkání s nimi mě pobavilo a byla jsem zvědavá, co si zase nového přichystali a co jim zase nevyjde.

Hra přichází s nevšední věcí, a to tou, že některé lokace vypadají jako dioráma a postavy se v tomto prostředí pohybují. Je to nádhera a těšila jsem se, jaké další biomy uvidím. Naštěstí mi hra v tomto přišla rozmanitá, takže nebyla nouze o nové prostředí. To navíc vybízí k pečlivému průzkumu, neboť některé truhly jsou schované tak, že je nutné vyčkat na otočení kamery, které zároveň odkryje truhlu. Navíc tu a tam leží na zemi "třpytka", které signalizuje nějaký předmět a která může netrpělivému oku uniknout, neboť problikává. A jsou i předměty, které ani nejsou vidět, ale pokud hráč zkouší mačkat interaktivní tlačítko u kdejaké fontány či sudu, tak může něco najít. Jinak to otáčení kamery dokáže být naprosto otravné, protože se změní i ovládání, a tak se mi kolikrát stalo, že jsem neustále přebíhala z obrazovky do obrazovky, jak se mi nebyly schopné spojit dva drátky v mozku a pochopit, že musím začít držet páčku na ovladači jiným směrem.

Dalším velkým kladem je tahový soubojový systém, který mě bavil až do konce hry i přes ty zástupy nepřátel, kterými jsem se probíjela. Bylo super moci zakřivovat dráhu útoku a trefit tak více nepřátel stojících v oblouku nebo třeba jen zaútočit na nepřátele vzadu, protože stojí za oponentem, který je brání štítem a přes kterého žádná rána neprojde. U některých bossů bylo třeba útoky i časovat, aby nedošlo k jejich vyblokování, ale tady jsem byla ráda, že to nakonec tak moc využito nebylo, protože mi to samozřejmě nešlo. Perfektní je artefakt Dimengeon, jenž umožňuje strkat nepřátele do zásobníku nestvůr a na chvíli tak "vypnout" náhodné souboje. Dimengeon pak po jeho naplnění hráče přinutí s těmito nepřáteli bojovat nebo to lze i postupně, jak se plní. Často jsem ho nechala úplně naplnit, protože bylo zábavné kosit nepřátele ve větším počtu.

O čem se vedly debaty, tak byla obtížnost, jakou tato verze přinese. Už před vydáním jsem četla, že původní verzi mnoho hráčů vzdalo právě kvůli vysoké obtížnosti v bossfightech. V nové verzi byla přidána obtížnost normal, zatímco ta původní se nyní jmenuje hard. Rozdíl mezi nimi je ten, že nepřátelé mají o 10 % méně životů a nevím, jak je to s poškozením, jestli je stejné nebo nižší u nepřátel. Některé bossfighty byly lehčí, kdy bylo možné jet na automat a stačilo jen neudělat závažnou chybu a opakovat věci, které fungovaly. Ovšem některé souboje s bossy byl boj o přežití, kdy jsem byla ráda, že jsem po velkém útoku protivníka stihla vyléčit partu (pokud všichni vůbec přežili), popřípadě nahodit buffy, či obnovit debuffy u bosse a strašně těžko se mi hledal prostor pro útok. Několikrát se mi stalo, že jsem byla jen v cyklu léčení a zotavování se z útoku oponenta, že jsem na něho zaútočila jen třeba jednou za dvě kola. Konec většinou přišel v tu chvíli, kdy jeden ze společníků padl a zbylí dva tak nějak sotva přežili. Protože pak většinou přišla zbytečná snaha, kdy jsem použila revive s jednou postavou, který sice mého mrtvého společníka oživil, ale měl tak málo životů, že nedokázal přežít ani jeden slabý útok od bosse, který přišel hned vzápětí, a byl mrtvý znovu, nebo třeba i další společník. V polovině druhé části jsem už začala využívat v soubojích s bossy všechny společníky, kteří šli naštěstí bez jakéhokoliv postihu měnit přímo v boji. Ale i přes tu obtížnost mě ty souboje s bossy bavily a byla jsem zvědavá, jakou další sviňárnu si na mě hra nachystá. Je fakt, že v téhle hře se musí využívat fakt vše, co hra nabízí.

Hra mě bavila od začátku až do konce, užívala jsem si postavy, jejich rozhovory, kterých teda bohužel v druhé části ubylo, a hlavně mě hra bavila po stránce hratelnosti, ať už šlo o souboje či průzkum prostředí a otvírání milionu truhel. Doufám, že přijde naznačované pokračování.

Pro: postavy, příběh, Rakeťáci, souboje, dioráma, truhly, Dimengeon

Proti: místy obtížnost a horší druhá část hry

+14
  • Switch 80
Hrát Fantasiana je trošku jako koukat na pěkné kolejiště s vláčky, které jezdí stále dokola skrze propletené tunely a precizně vymodelované lesíky. V dobrém, ale i špatném smyslu tohoto tvrzení. Jelikož ale osobně cením originálně pojaté hry se specifickým důrazem na estetický zážitek, přeci jen dávám lepší hodnocení, než by mi velelo subjektivní svědomí ovlivněné zacyklenou hratelností v poslední třetině hry, jež mě docela utahala.  

Prvotní dojmy ze hry mám velmi pozitivní, protože se stále střídají různé lokace a variabilní terén. Ten pocit, že moje postava běhá po jakémsi hrubě opracovaném modelu skutečně existujícího dioramatu, je pro mě velmi unikátní a v rámci JRPG jsem jej zažil zcela poprvé. Střídání lokací se vlastně nijak moc nezměnilo ani do konce hry, takže v tomto pro mě spočívá největší klad hry (navzdory tomu, že ne vždy je všechno propracované tak, jak by zřejmě mohlo být). Snad jen mapka celého světa je v tomto ohledu lehce pozadu, neboť svoji reálnou patinu vyměnila za tu digitální. Pár ukázek dioramat jsem našel v tomto vlákně.  
Stejně však zmíním jednu věc ohledně otáčivé kamery a ovládání, která mi stále pila krev - při otočení kamery (což se děje často vlivem terénních překážek a zákoutí) během stálého pohybu postava míří do zcela jiného směru. Proto jsem vždy musel na moment zastavit a pak se znovu rozběhnout. V některých případech to dokáže potrápit.

O příběhu toho asi nic moc nenapíšu, přeci jen se jedná o variaci té samé klasiky s porážkou zla a záchranou světa. Musím se také přiznat, že sžít se s hlavní postavou pro mě nebylo úplně snadné. Leo má totiž totálně holčičí obličej a hned v první chvíli mě napadlo, že snad hraji pokračování Another Code: Recollection. Ale naučil jsem se to brát jako kuriozitu. Je rozhodně fajn, že hra je téměř celá nadabovaná a já jsem si mohl pustit pěkný japonský voice over. Kromě Lea mě však více zaujaly ostatní hratelné postavy v týmu, kterých hráč nasbírá dohromady osm, z nichž šest disponuje speciálním útokem zastupující jeden z živelných elementů hry. Obzvláště jsem si oblíbil dívčí osazentsvo party.  

Zmínit bych mohl i hudební doprovod, ten mě však příliš nezaujal a zdá se mi, že většinou postrádá melodii. Líbilo se mi zhruba jen několik skladeb a není žádná, kterou bych si dokázal vybavit. Oproti tomu mě potěšila funkce přepínání hudby v soubojích v hlavním menu hry. Po několika prvních hodinách ve hře jsem měl té původní už dost a nakonec jsem nechal zapnuté jenom theme z Final Fantasy Pixel Remaster (v této hudební nabídce jsou i jiné moderní FF tituly pro fanoušky - jako XIV, VII-R, XVI).  

Když už jsem zmínil souboje, tak u těch náhodných setkání mě velmi potěšila funkce Dimengeon, kdy se všechny potkané potvory automaticky posílají do jiné dimenze a teprve po dosažení určitého limitu (30, později až 50) je nutno se s nimi instantně vypořádat ve vlnách najednou. Anebo odemknout přístroj na vymazání potvor, ale ten se nachází fyzicky v jedné lokaci a hráč se k němu musí nejdříve dostat. Jednoduše mě díky tomu bavilo i grindovat (jen škoda těch omezených expů). Podobnou funkci by mohlo mít více her.  

Od začátku jsem měl nastavenou normální obtížnost. Zřejmě jen díky tomu jsem dokázal projít až na konec hry a porazit různé šílené bosse včetně toho příběhového. Ale i tak jsem u některých dostával slušně zabrat a kolikrát jsem musel souboje opakovat (třeba toho paroháče v Shangri-Le). Řada bossů má nicméně poměrně nápadité mechaniky a musím uznat, že prokousat se přes jejich zástupy v druhé polovině hry je dost fuška. V ostatních hrách jsem například nikdy moc nepoužíval buffy, ale tady je to takřka esenciální nutnost, stejně tak bez healera bych neměl šanci. A protože jsem plnil všechny různé linky a snažil jsem se nic nepřeskakovat, tak se mi hra poměrně hodně protáhla. Což je ale dobře, protože mnoho obsahu, důležitých odměn i upgradů je ukryto ve vedlejších úkolech.  

Dohrání hry mi proto zabralo necelých 70 hodin, a to jsem na finálního bosse naběhl na levelu kolem 59. Pak jsem ho pižlal skoro 45 minut, a to na druhý pokus. Bylo to velmi intenzivní. Základem úspěchu je navyšování levelů postav, s nimiž přichází i body do obsáhlého stromu dovedností k odemykání důležitých schopností (grind po určitém levelu omezuje příjem expů). Jenže…!
K mému překvapení mě po titulcích hra vrátila zpět na poslední uloženou pozici před bosse a nenabídla mi NG+, kterou je dle všeho potřeba odemknout vedlejším úkolem (mám odemčeno) a použít nalezený předmět. Do NG+ se přenese dosažený vývoj postav včetně úrovní a abilit, a může se začít znovu s tím rozdílem, že nyní postavy dostávají více bodů, bossové jsou silnější a po vyplnění celé dovednostní mřížky se odemkne druhá mřížka, a v jisté odemčené lokaci čeká řada silných bossů včetně levelu 99. Píšu to proto, aby si někdo nemyslel, že dohráním hry považuji dosažení této hranice. Prozatím mám dohránu původní linku základní hry a to mi aktuálně stačí. Příběh jsem si nakonec docela užil díky sympatickým postavám. Oznámení postav po titulcích mě pak pobavilo.  

Nu, snad jsem napsal to podstatné. Je to klasické fantasy vyprávění, i když vlastně okořeněné o další entity, dimenze a světy. Příjemné postavy, vyprávění pomocí ilustrací namísto animací a v poslední části i na můj vkus repetitivní šablony (nová lokace, boss, odměna; a to celé znovu jinde). Nicméně jenom dostat se za Omegou bylo o nervy.
Každá postava má pak svoji několika-stupňovitou backstory s odemykáním dalších upgradů nebo zbraní. Ale hra mě i přesto vtáhla (hlavně v druhé polovině, která otevírá svět) a já ji pak odehrával z půlky po nocích, kdy jsem na to měl více klid, jen po té závěrečné rovince jsem trochu utahaný. Takže jsem zhruba dostal, co jsem chtěl a snad mohu být spokojený, čekání na zpožděnou zásilku mi za to stálo.

Herní výzva 2024 – 9. Dohraj hru s dabingem odpovídajícím zemi původu či zasazení (mimo angličtiny, češtiny a slovenštiny). (Hardcore)    

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 68 hodin
Postavy na levelu 59-61
Všechny vedlejší úkoly splněné
NG+ odemčena
Guardian, Eternal Holy, Omega kaput 

Pro: Ručně modelované lokace; postavy; encountery se stackují v jiné dimenzi

Proti: Určitá repetitivnost a četnost bossů; pohyb během otočení kamerou

+13