Všivák
Potřeboval jsem nějakou FPS akci, na které bych mohl pořádně vyzkoušet svůj nový adaptér (Genesis Tin 200) na myš a klávesnici k PlayStationu 4. Potřeboval jsem něco rychlého, kde se člověk bude muset neustále otáčet. Doom proto byla jasná volba.
Pokud chcete hrát „nového“ Dooma na vyšší než nejlehčí obtížnost, tak při hraní téhle řežby platí tři pravidla: být pořád v pohybu, naučit se mířit na první dobrou a držet si kontakt s démony. Zapomeňte na klasickou taktiku odstřelování z dálky v bezpečném krytu. Kromě toho, že démoni jsou za pár sekund u vás, by vám stejně brzy došla munice a nejspíš i zdraví. Démoni totiž umí být dost přesní. Musíte je ničit, musíte je dorážet, musíte na ně tlačit. Tak jako oni tlačí na vás. Prostě si s nimi dát férovku. Hra za to odměňuje. V novém Doomovi se pasivita a srabácká taktika nevyplácí.
Asi první čtyři levely mě trápilo, že nemůžu najít žádnou tajnou místnost. Nakonec bylo řešení jednoduché. Nikdy by mě nenapadlo, že ve hře z roku 2016 s moderní grafikou pojedu pečlivě podle mapky jak v devadesátkách. V tajných místnostech se totiž nachází vylepšení a bonusy. Díky nim si vylepšíte zbraně a palebná síla se razantně zvýší. Není nad super dvojitou brokovnici. Dokážu si představit, že na vyšších obtížnostech jsou tyhle věci k pokoření hry zásadní. První věc, kterou jsem si potom na postavě vylepšil, bylo vidění bonusů na mapě. Škoda, že jakmile nějakou tajnou místnost minete, už se k ní často nemůžete vrátit.
Kromě toho hra odměňuje i za kompletní prohledání mapy nebo splnění malých úkolů, které zadává v každé misi. Samotnou kapitolou jsou pak runové výzvy, které slouží jako takový tutorial. Jsou hodně těžké a dobrovolné. Odměny za ně jsou ale tak lákavé, že mě to donutilo absolvovat je všechny. Zapotil a navztekal jsem se u toho dost a dost. Některé jsem dal třeba až na dvacátý pokus, ale dal jsem je všechny. Je to parádní způsob, jak otestovat svoje schopnosti.
Doom je rychlá a adrenalinová řežba. Jakmile se v aréně rozjede muzika a začnou se objevovat démoni, zastavení zpravidla znamená smrt. I ten Mancubus umí skákat. Démoni jsou krásně vymodelovaní a prostředí na Marsu správně nehostinné. Peklo už mi tak zajímavé nepřišlo. Jak se design ze začátku držel, tak v pozdějších fázích hry se už naplno zvrhl do šablony chodba, aréna, chodba, aréna. Arény často připomínají spíš multiplayerové mapy. Tohle mohlo být lepší. A také škoda, že hra neobsahuje kooperativní multiplayer. Sem by se hodil.
Adaptér na myš nezklamal. Myš se sice se nechová úplně jako ta na počítači, ale v půlce hry jsem si na to tak zvykl, že už jsem nepřátele dával na první dobrou. Doom jsem vystřílel na Hurt Me Plenty a po dohrání mám nutkání vyzobat všechny mapy na sto procent.
Na PS4 Pro hra běží v 60 snímcích za vteřinu a vypadá krásně. Perfektně optimalizované.
Pokud chcete hrát „nového“ Dooma na vyšší než nejlehčí obtížnost, tak při hraní téhle řežby platí tři pravidla: být pořád v pohybu, naučit se mířit na první dobrou a držet si kontakt s démony. Zapomeňte na klasickou taktiku odstřelování z dálky v bezpečném krytu. Kromě toho, že démoni jsou za pár sekund u vás, by vám stejně brzy došla munice a nejspíš i zdraví. Démoni totiž umí být dost přesní. Musíte je ničit, musíte je dorážet, musíte na ně tlačit. Tak jako oni tlačí na vás. Prostě si s nimi dát férovku. Hra za to odměňuje. V novém Doomovi se pasivita a srabácká taktika nevyplácí.
Asi první čtyři levely mě trápilo, že nemůžu najít žádnou tajnou místnost. Nakonec bylo řešení jednoduché. Nikdy by mě nenapadlo, že ve hře z roku 2016 s moderní grafikou pojedu pečlivě podle mapky jak v devadesátkách. V tajných místnostech se totiž nachází vylepšení a bonusy. Díky nim si vylepšíte zbraně a palebná síla se razantně zvýší. Není nad super dvojitou brokovnici. Dokážu si představit, že na vyšších obtížnostech jsou tyhle věci k pokoření hry zásadní. První věc, kterou jsem si potom na postavě vylepšil, bylo vidění bonusů na mapě. Škoda, že jakmile nějakou tajnou místnost minete, už se k ní často nemůžete vrátit.
Kromě toho hra odměňuje i za kompletní prohledání mapy nebo splnění malých úkolů, které zadává v každé misi. Samotnou kapitolou jsou pak runové výzvy, které slouží jako takový tutorial. Jsou hodně těžké a dobrovolné. Odměny za ně jsou ale tak lákavé, že mě to donutilo absolvovat je všechny. Zapotil a navztekal jsem se u toho dost a dost. Některé jsem dal třeba až na dvacátý pokus, ale dal jsem je všechny. Je to parádní způsob, jak otestovat svoje schopnosti.
Doom je rychlá a adrenalinová řežba. Jakmile se v aréně rozjede muzika a začnou se objevovat démoni, zastavení zpravidla znamená smrt. I ten Mancubus umí skákat. Démoni jsou krásně vymodelovaní a prostředí na Marsu správně nehostinné. Peklo už mi tak zajímavé nepřišlo. Jak se design ze začátku držel, tak v pozdějších fázích hry se už naplno zvrhl do šablony chodba, aréna, chodba, aréna. Arény často připomínají spíš multiplayerové mapy. Tohle mohlo být lepší. A také škoda, že hra neobsahuje kooperativní multiplayer. Sem by se hodil.
Adaptér na myš nezklamal. Myš se sice se nechová úplně jako ta na počítači, ale v půlce hry jsem si na to tak zvykl, že už jsem nepřátele dával na první dobrou. Doom jsem vystřílel na Hurt Me Plenty a po dohrání mám nutkání vyzobat všechny mapy na sto procent.
Na PS4 Pro hra běží v 60 snímcích za vteřinu a vypadá krásně. Perfektně optimalizované.
piraten
Feidias
Syndrom
peri1156
Jindrak37
Pro: rychlá frenetická akce, kontaktní způsob boje, adrenalin, Mars, starý známý démoni, 60 snímků, runové výzvy, je to prostě řežba
Proti: ke konci opakující se design, často se nejde moc vracet (třeba k tajné místnosti), prostředí pekla mi nepřišlo tak kulervoucí