special_plan
Konkurence pro Wolfenstein 3D. Konkurence, jež vyšla v roce 1994. Ve stejném roce, kdy vyšel i Doom II: Hell on Earth.
Shareware epizoda je jednoznačně ta nejhorší - ať už kvůli absurdně bludišťoidnímu designu levelů, minimální rozmanitosti nebo nulové obtížnosti.
Všichni nepřátelé střílí projektily a všechny projektily lze sestřelit. Až od druhé epizody se začínají objevovat monstra, která představují výzvu - protože střílí rychle. Od druhé epizody se taky začínají objevovat pasti - střílející stěny (lze zničit) a překážky fungující jako miny (je nutné odpálit granátometem). Bossové ve hře nejsou.
Čtyři ze šesti zbraní fungují na stejném principu, s nalezením silnější varianty tak není důvod se k těm předchozím vracet. Granátomet se hodí jen k odpalování překážek a pokladač min je dobrý možná tak k ukončení vlastního života.
Textury stěn jsou poměrně pestré, i v rámci jedné epizody navštívíte vždy několik různých prostředí. Tajná místa jsou schovaná za texturami mírně odlišnými, takže odpadá mačkání tlačítka "use" na všechny stěny v levelu. Občas je zvýšená pozornost dokonce i nutná, protože pár klíčů se nachází právě uvnitř skrýší.
Hra umožňuje skákání (k ničemu), krčení se (nepřátelé vás pak nemůžou zasáhnout - nicméně vy se v této poloze nemůžete pohybovat ani střílet - takže taky k ničemu), pohled nahoru a dolů (k ničemu) a dokonce i stereoskopické zobrazení. Hra si úplně nerozumí s moderními myšmi - když používáte myš k pohybu dopředu a dozadu, postava se pohybuje přehnaně rychle (a to je dobře, aspoň to odsýpá).
Po odehrání první epizody jsem se musel hluboce zamyslet nad svou potřebou dohrávat i ty největší herní propadáky. Po dokončení zbývajících dvou říkám: pokud vás Wolfenstein 3D baví dodnes, klidně si Depth Dwellers zahrajte.
Shareware epizoda je jednoznačně ta nejhorší - ať už kvůli absurdně bludišťoidnímu designu levelů, minimální rozmanitosti nebo nulové obtížnosti.
Všichni nepřátelé střílí projektily a všechny projektily lze sestřelit. Až od druhé epizody se začínají objevovat monstra, která představují výzvu - protože střílí rychle. Od druhé epizody se taky začínají objevovat pasti - střílející stěny (lze zničit) a překážky fungující jako miny (je nutné odpálit granátometem). Bossové ve hře nejsou.
Čtyři ze šesti zbraní fungují na stejném principu, s nalezením silnější varianty tak není důvod se k těm předchozím vracet. Granátomet se hodí jen k odpalování překážek a pokladač min je dobrý možná tak k ukončení vlastního života.
Textury stěn jsou poměrně pestré, i v rámci jedné epizody navštívíte vždy několik různých prostředí. Tajná místa jsou schovaná za texturami mírně odlišnými, takže odpadá mačkání tlačítka "use" na všechny stěny v levelu. Občas je zvýšená pozornost dokonce i nutná, protože pár klíčů se nachází právě uvnitř skrýší.
Hra umožňuje skákání (k ničemu), krčení se (nepřátelé vás pak nemůžou zasáhnout - nicméně vy se v této poloze nemůžete pohybovat ani střílet - takže taky k ničemu), pohled nahoru a dolů (k ničemu) a dokonce i stereoskopické zobrazení. Hra si úplně nerozumí s moderními myšmi - když používáte myš k pohybu dopředu a dozadu, postava se pohybuje přehnaně rychle (a to je dobře, aspoň to odsýpá).
Po odehrání první epizody jsem se musel hluboce zamyslet nad svou potřebou dohrávat i ty největší herní propadáky. Po dokončení zbývajících dvou říkám: pokud vás Wolfenstein 3D baví dodnes, klidně si Depth Dwellers zahrajte.
veka
Paulio
