Musím se předem přiznat, že první dojmy, které jsem se dočetl na různých videoherních stránkách či ze zhlédnutí prvních trailerů mě moc nepřesvědčily o kvalitách této hry a Left 4 Dead jsem zavrhl už předem jako špatný Valve vtip. Po nějaké době ( asi měsíc od oficiálního vydání ) jej začali náruživě hrát i mí kámoši okolo a tak i mě po čase do toho ( pravda trochu s násilím ) taktéž dostali. Po zhruba měsíci víkendového občasného přátelského hrávaní jsem se přistihl, že hru spouštím i s neznámými lidmi i na několik hodin denně a tak se zrodila má nová závislost.

Důležité je si uvědomit, že L4D je vlastně hlavně multiplayerová hra a singleplayer tady slouží spíše jako cvičný prostředek zlepšení právě hry pro více hráčů. Proto kdybych chtěl hru hodnotit pouze z této stránky, tak má známka bude čistě průměrná, pač nic navíc krom svižné lineární hratelnosti a naprosto tupých botů nabídnout nemůže. Kooperativní multiplayer proto zůstává hlavní doménou hry a pokud máte k dispozici i minimálně další tři své kamarády, tak máte o zábavu dobře postaráno.

Nejoblíbenějším typem hry je jednoznačně versus mód, který je nejenom nesmírně zábavný, ale nabízí i neopakovatelné dramatické situace ( někdy až moc ).

Počet oficiálních hratelných kampaní je asi jedním z největších záporných faktorů, kvůli kterému můžete hru na nějaký čas smazat ze svého disku, protože jejich opakovatelné hraní dokola může přinést i nechtěný stereotyp. Design většiny map je však úžasný, ale osobně sem si nejvíce užíval především venkovní lokace kampaně Death Toll, ve které jsem jakožto Hunter ( jedna z hratelných infikovaných zombií ve versus módu ) přímo plakal dojetím z těch počtů možností udělit nepříteli maximální skákací damage.

Samozřejmě jako u každé Valve hry i tady se točí poměrně velká komunita moderů, která tyto počty kampaní a dalších serepetiček ještě patřičně zvyšují. Bohužel vyřešený princip jejich stahování se moc nepovedl a tak většinu z těchto mnohdy slušných vylepšení nikdo pořádně ani nevyužije.

Bohužel dneska se tato hra už kupovat moc nevyplácí, jelikož všechny kampaně i hráči se postupně stěhují na novější pokračování L4D2, která tím pádem nabízí více možností i zábavy, ale o tom více zase u komentáře u této hry...

Můj nejoblíbenější ročník této dobře známé hokejové série od EA Sports. Uznávám, že do mého celkového hodnocení se promítla spousta nostalgických vzpomínek a taky fakt, že se jedná o mojí úplně první koupenou originálku v kamenném obchodě za tehdy nekřesťanské peníze.

Do doby než se mi NHL 98 dostalo do rukou jsem znal prakticky jen staré 8-bitové hokejové hry z Nintenda ( NES ) a DOSovou klasiku Face Off!, která mě dokázala jen tak na hodiny zabavit tím, že jsem si vyměňoval a editoval soupisky týmů z tehdejší doby. Takže o nějakým 3D hokeji se mi nezdálo ani v těch nejmokřejších snech. Nebyla to však jenom grafika, ale i dabing komentování dění na ledě, skvělé graficky zpracované menu a úžasný rockový soundtrack, který vás nabudil, ještě před vstupem na led.

Není ani na škodu připomenout, že jak perfektně hra vypadala, tak se i skvěle hrála. Velkým příjemným překvapením, byla multiplayerová konfigurace hratelná se standardní počitačovou výbavou ( klávesnice - hráč č.1 / myš - hráč č.2 ), což jenom dokazuje má slova, jak lehoučce se vše hrálo a kolik zábavy hra obsahovala.

Ikdyž jsem u hry neztvrdnul, tak dlouho jako v případě NHL 2000, tak musím hodnotit téměř nejvyšší známkou, protože tento ročník pro mě znamená mnoho krásných herních zážitků a nezapomenutelných dramatických chvil.

Ono je teď těžký psát komentář ke hře, kterou jsem tu před časem přidal a neopakoval, tak podobné fráze jako v popisu, ale zkusím to.

Hru jsem sháněl poměrně dlouho, protože mě hodně zajímalo, jak se dokázali tvůrci poprat s námětem televizní soutěže už v roce 1998 a to aby byla příjemně hratelná a nedělala spíše ostudu než-li užitku. Zkoušel jsem tehdy opravdu mnoho bazarových obchůdku, ale po hře jako by se propadla zem. Nechal jsem to proto plavat a spokojil se s tvrdou realitou, že hru asi nikdy už neseženu. Má pohádka však musí mít šťastný konec a jednou při listování starých her u jedné warez ( hnusné slovo ) sajty jsem na Riskuj! narazil a začal s radostí samozřejmě ihned stahovat.

V prvé řadě po nainstalování hry jsem byl mile polichocen, že hra nenadává na nové operační systémy a na Vistách 32bit jsem ji pustil bez nějakých dramatických problémů a ani kompatibilitu jsem měnit nemusel.

Pokud si pamatujete hry kolem toho roku 1998, tak možná víte, že většina her ( zvlášť českých ) se snažila hlavní postavy obohatit takovými jednoduchými flash pixelovými animacemi, díky kterým jste vlastně ve hře viděli prakticky živého pochodujicího človíčka na herní ploše ( viz. například hra Hovniválové či vyúkový program Jak věci pracují 2.0 ). Riskuj! se tedy takovou formou prezentace může chlubit taktéž, avšak hodně odbytou formou, protože hlavní moderátor Jan Kasal se spíše pohybuje po střihových křečovitých záběrech, které se rozhodně nedají považovat za plynulou chůzi, jako můžete znát z výše uvedených aplikací.

Hlavní výběr pravidel mě potěšil a každá varianta má své klady, tedy pokud vás bude hrát vice než vy sám, protože pak jaksik hra ztrací poloviční kouzlo soutěživosti. Možná se divíte proč, ale důvod je děsně jednoduchý. V singleplayerovým módu totiž zbylé dva stolečky neobsadí počítač, jak by se možná mohlo nabízet, ale zůstavají prazdné a tak vlastně můžete soutěžit jen s vlastním mozkem... nuda.

Multiplayer je však jiná kávička a veřte tady nemám co vytknout, protože je zábavný a přesně to jsem od něj čekal, tedy v určité míře. Mačkat tlačitko a soupeřit s ostatními kámoši, rodiči či zvířatky kdo má více nasráno v hlavě nemusí být zábava pro každého což?

Otázek je dost a ikdyž jsem hru měl spuštěnou asi 10krát, tak ani jednou jsem nenarazil na otázku, kterou bych už ve hře viděl, ale samozřejmě vím, že to jednou přijít logicky musí. Na obalu je však napsáno, že jich je přes 2000, což je vcelku přijatelná sada.

Hlavní mínus vidím v dabingu, kde se občas naskytne situace, kdy na vašem monitoru vidíte jinou otázku, než nám soudruh Kasal právě čte. V takové situaci přesně nevíte, která možnost je správná, ale můžete mi věřit, že i zde platí co je psáno je i dáno, takže dabing můžete v takových situacích klidně ignorovat.

Trochu mě však štvaly reklamní pauzy, které sice když vidíte poprvé mile pobaví a vy s radostí zavzpomináte na tehdejší dobu, tak podruhé už jsou hodně otravné a co hůře nedají se nikterak ani přeskočit. Tady jde vidět jasná komerce hry za účelem vydělat NOVĚ nějaké chechtáky bokem. Fůůůj...

Pokud se vás tedy kolem jedné klávesnice pohybuje víc, může vás hra na pár desítek minut docela zabavit. Problémem je možná jen fakt, že v dnešní době už existuje řada dalších kvalitnějších vědomostních soutěží, než je právě Riskuj!, ale ve sbírce všech sběratelů zvláštních her a zvlášť té české tvorby, by chybět rozhodně neměla.

Tak se mi to přeci jen povedlo a hru jsem právě před pár minutkama úspěšně přejel. Nechci psát příliš dlouhý komentář, protože bych se jen víceméně opakoval od kolegů, kteří zde uveřejnili své poznatky předemnou. Proto jen heslovitě (snad) ...

Úvod do hry a první minuty po katastrofě jsou úžasné, akorát možná ta projížďka ve vagónu z úplného začátku se zbytečně protahovala. Pak si hra drží prakticky po celou dobu hraní stejnou lajnu, až na závěrečnou pasáž, která mě hodně frustrovala a musím se přiklonit k většině, že je to opravdu nejslabší část z celé hry.

Nepřátelé jsou vesměs originální a sem tam se může stát, že vás dokonce nemile překvapí nějakým nepředvidatelným útokem.

Zbraňový arsenál je neméně bohatý a každý si najde tu svou parketu. Mě osobně nejvíce vyhovovala brokovnice, pro svou 100% efektivitu na střelbu z blízka, kterou jsem se snažil praktikovat co nejčastěji.

Dalším zajímavým prvkem jsou puzzle pasáže, které sice nejsou vesměs nikterak obtížné, ale alespoň si odpočinete na chvíli od tupého zabíjení a když je to navíc obohaceno pěkným scriptem, proč né...

Multiplayeru jsem se nahrál taktéž až až a pokud se nechytáte příliš v ultra rychlostním Quaku nebo Unrealu, tady by to mohl být váš šálek čaje. Náhodou jsem mrknul, jak si stojí servery dnes a jsem překvapen nejen tím, že jich je dost včetně hrajicích hráčů, ale přibyly i jiné herní módy než klasický DM a TDM.

Na závěr si dovolím odkázat na můj LET'S PLAY ( http://www.youtube.com/user/TheVyrida ) k této hře, který se mi vešel na 44 části.

Tak tedy konečně hra pokořena a tak je na čase zase po delší době napsat nějaké své postřehy. Už podle mého hodnocení asi tušíte, že moc kritiky zde nezazní, ale začneme hezky popořádku.

První dva díly taktéž vlastním, ale po cca 4 nebo 5 misích jsem je uložil k tichému spánku. Hlavním důvodem byla přesnost zbraní, která byla vážně frustujicí, což v tomto díle už je naštěstí minulostí.

Opět se zhostíme postavy M. Bakera, který se nyní s četou, přesunul od Normandie do Holandska, které je vážně nadesignované úchvatně, tedy pokud se bavíme hlavně o exteriérech.

Vašě četa je opět rozdělena na několik skupin podle jejich specializace ( MG tým, Assault tým, Base of Fire tým... ) a rozkazy k přesunu či k útoku opět zadaváte jednim klikem svou myší.

System krytí zde funguje fantasticky a rozhodně ho považuju za jeden z nejlepších, který jsem u hry do těchto chvil viděl a to že vetšina se po střelách nebo granátech realisticky rozpadá, považuju za takovou sladkou, ale zatraceně chutnou oblohu.

Příběh je kapitolou samou pro sebe a takovou jízdu jsem opravdu ve válečné hře ještě nezažil. Vtipné scénky u kterých jsem se několikrát ze srdce nahlas zasmál, střidají dramatické a prostě to tvůrcům sežerete i s navijákem. Určitě mnoho fanoušku celé série ocení, že se zde objevuje i jakási návaznost na předešle díly. A jen za outro hry jsem k celkovému hodnocení na tvrdo 5 procent přidal.

Jednu výtku bych měl k použivání granátu, kde se semnou zdejší systém použití moc nespřátelil a do některých kulometných hnízdeček jsem jich musel naházet i vícero, než jsem se konečně trefil, ale určitě to je o zvyku. Druhý a opravdu poslední zápor mám k tankovým misím, které mi moc k srdci nepřirostly a rozhodně se dalo na této fázi hry trochu zapracovat, hlavně co se týče destrukce prostředí.

Multiplayer jsem moc příležitostí vyzkoušet nedostal, důvodem jsou internetové servery, kterých mimochodem není vůbec hodně a jsou navíc šíleně zapingované. Dle ohlasů známých však je táto fáze hry strašně odfláknutá a zamrzí i absence cooperativního módu, kterým se hrdě pyšnily oba předchozí díly.

Někdo miluje Mortal Combat jiný si lahodí u Street Fighteru či Virtua Fighteru nebo u jiné z těchto hromady arkadových 1 vs 1 bojovek, kde je jediným úkolem pomocí udérů nohou a rukou popřípadně jejich kombinaci, poslat svého vyzyvatele na zem dříve, než on vás. Jasně úplně první taková mlátička, kterou jsem hrál byl Street Fighter 2 a dodnes ho mám velmi rád a řadím ho spolu s dalšími i nad populární Mortal Combat, který kromě krvavých orgií bohužel nic moc nepředvedl a po hratelnostní stránce měl velké mezery, protože stačilo dělat jednu a tu samou věc ( skok dozadu X skok dopředu s úderem ) a váš protivním už ležel v kaluži krve. Proto většina lidí měla problémy s Gorem, který tyhle pohyby uměl skvěle blokovat. Pak se objevil King of Fighters a poslal všechny mlátičky pod drn ( aspoň u konzolí a herních automatů ).

Ikdyž první ročníky ( 94, 95 ) nebyly po hratelnostní stránce nic moc, přišli se skvělou novinkou a to výběrem nikoliv jediného bojovníka, ale celého týmu. Zatím co v 94ce byly týmy nenávratně určeny, 95tka přišla s možnosti poskládání svého bojového týmu snů.

Na hratelnost se však u SNK zaměřili až u 96tky, kterou řadím mezi mé TOP 3 ročníky této hry. Fantastické grafické komba, vybalancovaná obtížnost, která už konečně umožnila i nezkušeným hráčům vyhrát více než 2 zápasy po sobě, aniž by museli házet další mince pro pokračování. Každý tým dostal navíc svou tzv. hymnu, jako známe třeba u bojovníků Street Fighteru, která se snimi táhne mírně mixovaná do posledních dílů.

97čka byla naopak obrovským zklamáním a prakticky, jak rychle přišla i rychle odezněla. Všechny kosmetické změny byly spíše ke škodě, než k užitku a postraní hudba se spíše věnovala na jedince, než na celý tým což taky řádně rušilo.

Po roce přišla 98čka, která poblaznila všechny automatové herny a hraje se závodně v Asijských zemích dodneška. Pro mě osobně dokonale nejlepší ročník po všech stránkách a určitě měl nejvetší zásluhu i na tom, že 99tka vyšla hojně i na dalších platformách a dokonce i konečně na PC. Bohužel od této doby se už hru nepodařilo nikterak výrazněji oživit a vývoj končí u roku 2004, kdy prakticky hra vycházela podobně jako to známe ze série NHL od EA s minimalními změnami na hratelnosti z 98čky.

Když bych měl nyní mluvit jen o PC verzi tak se konverze určitě oproti už zmíňovaných her Street Fighteru či Mortal Combatu povedla na jedničku. Možná by si mohli odpustit ty 3D modely v pozadí jelikož to působí blbě, když bojovníci mají 2D pestrý grafický kabátek a v pozadí proletává trojrozměrné letadlo.

Ovládání se taky nikterak výrazně nezměnilo a vystačí te si klasicky se 3 tlačitky pro udéry rukou a 3mi pro různe kopy. Samozřejmě se meze nekladou a jde to všelijak kombinovat, avšak u každé postavičky jinak.

Bohužel dalším neduhem je obtížnost, která se mi zdála příliš jednoduchá a k závěrečnému Bossu je cesta opravdu snadná. Příčinu však hledám u už zažitých nahraných zkušeností z předchozích ročníků.

Hratelné módy, které se objevily u pc verze jsou popsány v popisu a není možné aby si každý kdo laduje u těchle typů her, nenašel tu svou nejoblíbenější.

Na závěr ještě přidám svůj poskládaný bojový tým, za který hrávám už od ročníku 96 abyste byli trochu v obraze a berte to jako doporučení:

Kyo Kusanagi
King
Kim Kaphwan
+ striker: Terry Bogard.

( to že jejich jména začínají na písmeno K je opravdu náhoda ^_^ )

Spolu s Age of Empires II: The Age of Kings ( možná to je ode mě trochu odvážné tvrdit ) je pro mě nejlepší strategickou hrou konce 90. let. Samozřejmě vím, že je moc podobná Command & Conquer, který vyšel před X lety s předstihem, ale přesto všechno mi více zachutala KKND série.

Graficky se sice nejedná o nějaký skvost a hlavně pouštní mapy docela saly, protože se mi docela často stávalo, že jsem přehlídl nějaký nenápadný důležitý tunel, který mě stal i celou rozehranou hru a já musel rozehrávat od začátku.

Hlavním lepidlem je proto to nejdůležitější a tím je hratelnost, která je velmi intuitivní a jednoduše implantovaná do přehledného bočního menu panelu, kde najdete všechny budovy i armádu pohromadně a není proto nutné složitě pobíhat po mapě s kursorem po budovách a tvořit v každé jinou pěchotní jednotku.

Dalším prvkem ke zvyšení hratelností je těžba surovin, která je ve hře jediná a urychluje to tak piplaní se s ekonomikou hry na úkor boje. V pozdější fázi hry můžete ropné doly nahradit elektrárnami, které narozdíl od nich mají nekonečnou energii.

Celkový počet ras se zastavil na číslovce 3 ( lidé, zmutovaní lidé a roboti ), což se může někomu zdát málo hlavně oproti takovému už zmíněnému Age of Empires II: The Age of Kings. Nelze než souhlasit a klidně bych snesl i o dvojnásobek nynějšího počtu. Vyrovnání je však spravedlivé a přibližuje se nejvíce ke StarCraft, kde každá rasa vyniká v něčem jiném.

Multiplayer je taky perfektní a malým flíčkem tak budiž jen malý omezený pošet map, který se po čase ohraje. Tudiž by bodlo náhodné rengerování terénu, které však chybí, ale dá se nahradit implantovaným level editorem, který je rovněž velmi jednoduchý a zvládne to v něm opravdu každý.

Thief je moje nejoblíbenější herní série. Raritou budiž to, že jsem žádný ze tří doposavaď vydaných dílů nedohrál až do závěrečného happy endu, ale musíte mi věřit, že se o to snažím pravidelně co půl rok.

Garretta hlavní postavu hry si vžijete pod kůži během několik minut. Jak by taky ne když jde o dědečka agenta 007 a jednu podle mě z nejchytřejších počitačových postaviček, která se zkrátka narodila ve špatné době na špatném místě. Zemi zachvátily nemoce a mocní čarodějové si přeříkavají ty nejtemnější kouzelné svitky jako ukolebávky před spánkem. Ideální doba na záchranu před otevirajicí se pekelnou bránou a drobným výdělkem.

Kouzlem a jendoznačně důvodem proč hru zbožňuju spolu s ( aspoň v to doufám ) XYZ lidmi po celém světě je nezpozorovaná stealth práce rukou. Hru doporučuju hrát jednoznačně vždy na nejtežší expert obtížnost, která nezvětšuje počty nepřátel jak si kdo může hned bezmyšlenkovitě myslet, ale přidává do mise další zajimavé úkoly, které jen ohromně zvyšují hratelnost.

Koukněte se na rok vydání a nezbývá, než už bohužel pohřbeným LGS poblahopřát o perfektní zvladnutou prácí s prvkem bez, kterého by Thief nebyl Thiefem. Ano píšu a myslím na hru světla a stínů. Nevím jak vás, ale ve chvílich, kdy mě hledaly ozbrojene stráže a já se kroutil v temném koutu pod stolem by se mi krve nedořezal. Samozřejmě šlo hru profičet i na tzv. Rambo styl, ale tímto jste se připravili o hlavní kouzlo celé hry. Další a neméně důležitým prvkem jako byla pro Garretta tma je zvuk. Každý neopatrný krok, šum či nedejbože shozený předmět dál znamení strážím, že něco není v pořádku.

V úvodu jsem použil pojmenování dědeček agenta 007 a opravdu, jen se rozhledněte kolem. Několik druhů šípů ( mechový, vodní, lanový či zvukový ), našlapné omračujicí miny či tajemné silové nápoje a ani v zámečnictví byste se neztratili.

Grafika by možná potřebovala novou fasádu v podobě 3D patche, ale dá se to přežít zvlášť, že tento faktor není pro hru samotnou až tak důležitý.

Na závěr jen dodám možná pro někoho příjemnou novinku, zvlášť pro ty co mají hru prolezlou křížem krážem, že existuje i nespočet zajimavých neoficiálních módů i map, které rozhodně není dobré ignorovat včetně dobře vypadajicího multiplayerového cooperativního patche. Stačí si jen trochu pogooglit...

Ke hře Chrome jsem se dostal úplnou náhodou v době, kdy jsem se ukrutně nudil a neměl zrovna na co kliknout ( bez dvojsmyslu ). Pravda je to už nějaký ten pátek takže si ze hry až tak mnoho nyní nepamatuju, ale za to jsem zjistil, že jsem ujetý na tzv. Chrome engine, který byl použitý třeba i ve hře Call of Juarez. Přirovnal bych to například k nějakému herci či režisérovi, který když něco nového natočí ikdyž se jedná sebevíc o špatný film tak vy ho prostě musíte vidět za každou cenu. Takhle u mě figurují na prvních příčkách i hry běžicí na tomto polském enginu.

Pokud si prohlídnete obrázky či videa z průběhu hraní, tak zjistíte, že největším tahounem hry je jednoznačně grafika. Zvláště exteriéry jsou dech beroucí a po Far Cry či Crisis má hra nejhezčí zobrazenou jungli jakou jsem doposavaď viděl. Interiéry sice taky nevypadají špatně, ale spadají do temného průměru, proto jsem si mise venku užíval daleko více než uvnitř budov či lodí.

Příběhově se hra v celku taky vydařila a není se na co vymlouvat. Zvraty tam jsou včetně zajimavých situacích a když si přičteme i tři rozdílné konce, máme o zábavu postaráno.

Po hratelnostní stránce bych hru přirovnal ke Crisis a je to možná ode mě trochu troufalé, ale posuďte sami. Ovladatelná vozidla, čluny i roboti tu jsou, speciální vlastnosti obleku taktéž, detajlní zobrazení jungle jakbysmet, jen ty stromy mají větší výdrž.

Zbraně sice mají oblečený lehký sci-fi kabátek, ale po patřičném osahaní zjistíte, že se jedná o klasické známé samopaly, sniperky či raketomety.

Multiplayer jsem měl taky možnost vyzkoušet až v 6ti lidech najednou a rozhodně se nudná podivaná nekonala. Multiplayer se zase nese lehce ve stylu Battlefieldu 1942 a to díky vozidlům i hracím modům. Nechybí zde však ani klasický DM či TDM, ale pravá sranda se dostaví až u Conquest a Capture Flag. Nahánět buginu s vlajkou v močálové jungli mělo prostě své kouzlo.

Podle mě těch 66% co tu právě v celkovém součtu hra vyfasovala mi připadá strašně málo a zaslouží si narozdíl od jiných tady přehodnocených her alespoň minimálně 75%.

Poprvé jsem o této hře slyšel ještě někdy v době základní školní docházky. Tehdy tam fungoval nepovinný tří hodinový počitačový kroužek a tam jsem se dozvěděl od okolních deváťaků, že existuje hra o sexu. Během sedmi dnů je nutno svést a obšťastnit sedm pěkných dívek.

S touto představou a s tímto jednoduchým popisem jsem přežíval další asi 3 roky, než jsem si pořídil svůj první počítač. Hru jsem samozřejmě začal posléze schánět, jenomže ji nikdo neměl a stalo se, že jsem na ní po čase úplně pozapoměl.

Jednoho dne se ke mě dostal seznam her od jednoho prakticky neznámého člověka a tam jsem tuto hru zahlídl. Okamžitě jsem se za ním vydal ( bydlel o město ) a hru si přepálil. Doma ji nedočkavě spustil a začal pomalu hrát.

Po pár minutách mělo přijít poprvé konečně na akci a já se začal těšit na pořádnou zábavnou divočinu. Bohužel jsem nevěděl, že na disku mám verzi cracklou cenzurou, takže na místo ničení tlačítek od myši ( to jsem zjistil asi za rok co jsem si hru stáhl přes net ) mě to hodilo s úspěchem do dalšího dne a já hru s překvapeným výrazem vypnul.

V mých očích se tak hra jeví, jako lehce podprůměrná česká adventura, která ani sama o sobě nevěděla o čem vlastně bude ( viz. obrovský inventář věciček, které ani nepoužijete, nebo tímto se zvyšuje obtížnost hry? ) Samotný akt s klikáním na myšku je taky uhozený stejně jako celý příběh. Jediným plusem tak budíž sem tam povedený vtípek, ale stěma se počítá jako u většiny adventur.

Ten den si pamatuju jako by to bylo včera. Jednoho víkendového brzkého rána jsem se rozhodl, že si pustim místo Pokémonu v televizi na chvíli počítač. Jenomže jsem posléze zjistil, že prakticky všechno co mám na disku mi je proti chuti. Šáhnul jsem tedy do šuplete pro nějaké to CD s demoverzami z jednoho nejmenovaného herního časopisu a začal instalovat právě Original War.

Nečekal jsem zhola nic a světe div se byl jsem přikován a celé demo pokořil hned raději několikrát za sebou. Ihned jsem začal lehce pokukávat po regálech v obchodech a hru za tehdy 999kč dopravil domů.

Hra obsahuje celkem 3 hlavní frakce, které se liší hlavně v různorodé použivané technologii. Kromě kampani za Ameriku a Sovětský svaz jsou tu ještě Arabové, za které si zahrajete však bohužel jen v multiplayeru nebo v neoficiálních módech.

Stejně tak jako u například Jagged Alliance 2 tak i zde si postupně budujete svůj vztah k určitým lidem. Ano i tady má každý panďuláček svou originální tvář, jméno a dokonce i hlas. Kouzlo celé hry podle mě spočívá hlavně v příběhu a nenápadném navazováním obou kampaní což znamená, že určitou mapu si projede za obě strany, třeba s opačnými výsledky boje.

Dalším zajimavým aspektem jsou tzv. RPG prvky u 4 povolání ( voják, mechanik, doktor a dělník ), které si u postaviček vylepšujete během hry a přenášite si je dál do dalšich misí - super.

Kdybych měl hodnotit jednotlivé kampaně tak mám raději tu Ruskou, která je těžší a řekl bych i lépší příběhově. Navíc Burlak ( hlavní postava za SSSR stranu ) je sympaťák a s mozkem narozdíl od Amerického protějšku.

Grafika je taktéž pěkná a za 3D bych rozhodně neměnil. Dabing se taky povedl a rozhodně když si hru seženete v našem rodném jazyce, neprohloupíte.

Jediným záporem tak zůstavá multiplayer, který sice obsahuje asi desítku map, což se může zdát dostatek, jenomže pouze 2 nebo 3 jsou určené pro obvykly DM nebo TDM. Zbytek je přecpán nesmyslnými minihrami a když si připočtu i nulový Skirmish ( nekampaňová hra proti počítači ) musím s hodnoticími % dolů.

Naštěstí Altar uvolnil i source kody s editorem a tak už i teď existuje desítka skvělých modifikací i multiplayerových map, které prodlužují této strategii život. Fanbáze hold nespí což dokazuje docela nedávno vydaný zatím nejnovější patch verze 1.10, který mění a vylepšuje hromadu věci převážně v multiplayeru. Možná byste to do hry neřekli, ale i po těch letech, kdy hra vyšla není problém si vybrat z desítky serverů a porovnat sve síly se skutečnými lidmi přes internet.

Klasika z největších klasik. Jedna vůbec z prvních počitačových her jaké jsem ochutnal ( první však úplně nebyla, tu hledejme trochu jinde :-) ).

Poprvé jsem se sní setkal snad ještě na prvním stupni základní školy a pokud mě paměť neklame, byl to právě sjezd z hory, který získal mé právě se klubajicí počitačově hráčské srdce ( předtím jsem dojel desítky možná stovky her na NESku, takže jsem měl už něco na konzolích odehráno).

Jak připomíná kolega FG ta hudba byla něco fantastického a když dojela do té určité nejvyšší tónové pasáže, tak věděl celý barák, že právě sjíždím Mount Everest. Druhou oblíbenou soutěží byly akrobatické skoky, u kterých mě vůbec nevadilo, že je neumím ovládat spíše jsem byl hlavně zvědavý kolik mi dá ten hnusný, plešatý dědek :-).

Jojo to byly časy...

Nejhorší hra vytvořená na Build enginu, která mu děla spíše ostudu, než úspěch?
Tak toto tvrzení bych oboum pánům u úvodních komentářů rád vyvrátil. Hrou jsem se prostřílel za dob základní školy do konce Xkrát. Hrával jsem ji prakticky denně, uměl ji dohrát teoreticky poslepu a věděl o všech tajných místnostech. Důvod byl jednoduchý v této době se mi na mém tehdy stařičkém 200MHZ počítači rozhodily Wokna a já byl upoután pouze na MS-Dos a prakticky na pár her, kterým kralovala právě tato.

Ze začátku mě taky spíše odpuzovala špatným ovládaním, jednotvárným prostředím, ale po čase jsem zjistil, že genialita je uschována v šude přitomných vtipných naražkách. Z hlavy tak hned vysolím své zážitky s neposedným tornádem, hraní kuželek v místním pajzlu, čtení pornočasopisů na hajzlikách, všude přitopná drůbež, která tak ráda špinila nárazníky projiždějicích Tatrovek a fůra dalších včetně lečení flaškou piva, která měla za následek i totalní opilost.

Rozhodně je tato hra jízda od záčatku do konce jen potřebuje možná trochu času a nálepku za nejhorší hru na Build enginu bych rozhodně použil jinde...

První oficiální datadisk k mé nejoblíbenější hře na světě. Co se změnilo je tak trochu už nastíněno v popisu hry nahoře, takže neni k tomu co více dodávat a přejdu rovnou k mému pohledu.

Hra hlavně přiostřila co se týče obtížnosti tím, že zvýšila počty jednotek na sektor. Takže se je třeba připravit na až třiceti početní přesily, které pokud nezapojíte trochu do akce i mozek, vás rozdrtí během několika minut. Naštěstí v prvním a vlastně jediném krámku se zbraněmi si můžete opatřit nejlepší sniper pušku ve hře, kterou když svěříte do správných rukou, můžete likvidovat nepřitele jednou ranou do hlavy a to se vyplatí.
Dále si je třeba hned ještě před spuštěním hry uvědomit, že žoldáky, které si najímate hned v úvodu budete mít až do konce hry a žádné k nim už přidávat nebudete ( kromě několika málo volně pobihajicích šilenců po mapě ), takže si výběr hodně rozmyslete, protože to je kličový faktor pro úspěšné dokončení celé datadiskové hry.
Všechny důležité aspekty z původní hry zanrhujicí ovládaní, hratelnost, zvuky i grafický kabátek zůstaly beze změny a datadisk tak vyzařuje tou samou aurou jako JA2, což je skvělá zpráva hlavně pro všechny fanoušky hry, kteří znají Arulco jako své boty.

Záporem tak můžu nazvat jen malý počet mapových bojových sektorů, které hlavně natahujou hru už zmíněnou obtížnosti a závěr v nekonečně táhnoucích se interiérech mě taky spíše nudil než bavil. Hru jsem přesto dohrál několikrát a největším lákadlem tak 100% zůstává editor a desítky nových modových map, které do hry prakticky přidávají nekonečnou zábavu...

Tak tuhle RPG tahovou strategii považuji za nejlepší počítačovou hru jaká byla kdy do toho to dne vytvořena. Největším kladem považuju znovuhratelnost, která pramení ve svobodě postupu po herním světě a generátorem náhodných situací.

Je to i jedna z mála her kde jsem si vytvořil jakési pouto k určitým lidem a utvářel si mezi nimi jakési rozdíly oblíbenosti ( ano mluvím o žoldacích ), snad každý si našel tu svou krevní skupinu, kterou si hýčkal až do samotného úspěšného závěru.

Grafická i zvuková kulisa se mi i v této době celkem líbí a nedovedu si hru představit ve 3D, pač by ztratila své tzv. kouzlo.

Jediným možným záporem, tak budiž v pozdějších chvilích stereotyp ( ano mluvím o návratech na už známá jednou vysvobozená místa kvůli znovuobsazení nepřátel ), ale to se odvyjí hlavně od toho, jak rychle hrou postupujete k hlavnímu sídlu v Meduně.
Hru si s pravidelným intervalem projiždím cvičně co rok znova dokolečka a určitě to tak zůstane i nadále....