Je to už více než rok, kdy jsem po dohrání válečného titulu Sniper Elite jen velmi nerad opouštěl pozici elitního odstřelovače, do které jsem se citelně vžil a tudíž podobná hra byla doslova mým zbožným přáním. Ve stejný rok sice hra s podobným námětem vyšla, avšak její recenze mě stále více utvrzovaly v tom, že bych se hře měl vyhnout nebo si přinejmenším nedělat žádné velké naděje. Nakonec na doporučení nejmenovaného kolegy z DH jsem přece jen odhodlání našel a jak vidno z mého hodnocení, vše dopadlo dobře, i když stinné stránky hře přece jen nejsou cizí.

Začal bych herním prostředím, které se odehrávalo v poměrně rozlehlých lokacích ostrovů, a to nejčastěji v džungli. Jelikož tento terén mám velice v oblibě, již tady se začaly objevovat první vady na kráse. Tou nejklíčovější je někdy až přílišná linearita, která mi většinou tolik nevadí, ale tady často dochází až do extrémů při pokusu hráče jít vlastní cestou. Pokud se totiž tak rozhodnete a upřednostníte větší volnost, velmi často narazíte jednak na neviditelné bariéry, které bych snad s obtížemi přežil, ale pokud se odhodlám z předem plánované trasy sejít a hra mi zakáže např. přeskočit třiceticentimetrový kámen, pak je něco opravdu špatně.

Pokud jde o samotnou náplň misí, hra se hned v úvodní části snaží hráče navodit do pozice snipera v nejpřísnějším utajení, v němž vyvolání poplachu vaši misi nekompromisně ukončí, abyste ovšem záhy zjistili, že v dalších kapitolách z vaší sniperky zmizí tolik žádaný a potřebný tlumič a hra tak dostane akčnější ráz, v níž sniperka plní stejný úkol jako hlučný samopal. Pokud jsem tedy nyní zavadil o akčnější pasáže, pár takových, v nichž sniperku vyměníte za samopal, se ve hře skutečně vyskytuje, ale mě nijak zvlášť nebavily a dokonce mi hru částečně i znechucovaly. Naštěstí posledních pár misí bylo opět naladěné na stealth, čímž moje spokojenost citelně stoupala vzhůru a já si hru začal znovu užívat.

K samotnému sniperování asi není co dodávat. Tahle zbraň je pro mě v takto zaměřených hrách vrcholem herního požitku, stejně tak jako pistole s tlumičem či po předchozím dobře mířeném hodu zapíchnutý nůž v těle oběti.

Graficky hra působí sympaticky, při pohybu v džungli se mi nejčastěji vybavil Far Cry, do jehož podobného prostředí jsem se po letech rád vrátil, ale bohužel si ze zmíněných důvodů neužil takové volnosti.

Co dodat? Na můj vkus by hra mohla být mnohem častěji naladěna do stealth stylu, který je v případě snipera i o dost přirozenější a hraní by tak mohlo výrazněji přidat na kvalitě a celkové záživnosti. I přesto u mě spokojenost nakonec zvítězila a zvýšila moji zvědavost na díl druhý.

Jak už jsem kdysi párkrát poznamenal, záliba ve válečných hrách mě po odehrání prvního dílu známých pecek Call of Duty a Medal of Honor opustila. Přesto jsem se však chtěl přesvědčit, jestli tato myšlenka se stala faktem, či zda se tento herní žánr vrátí mezi moje oblíbené. Hraní Homefront v tomto případě bylo poměrně ideální volbou, mj. kvůli délce, kvůli které všeobecně hra nesklidila zrovna potlesk.

Homefront se odehrává v poněkud vzdálenější budoucnosti popisující americko-korejskou válku, nepostrádá to, co by asi každý hráč od podobného žánru vyžadoval a to je velmi dobrá a svižná akce. Na ni není hráč sám, jelikož má k sobě akorátní počet parťáků, kteří mi na rozdíl ode jiných her nepřekáželi a konečně mi připadalo, že mě nenechávají ve štychu a odvádějí opravdu velmi dobrou práci.

Po grafické stránce nemám větší připomínky, charakterizoval bych ji jako slušně průměrné kvality, která neurazí, ale zároveń neohromí, zkrátka fajnová.

Jak už jsem se zmínil, délka hry je asi její největší negativum. Jelikož jsem se však přesvědčil, že přestože se rozhodně po komplexní stránce nejedná o hru špatnou, mně její délka naprosto vyhovovala, protože jsem se přesvědčil v tom, že zmatené válečné běsnění pro mě skutečně přestává být žánrem, který by mi přivodil pocit herní spokojenosti.

Co dodat? Hru jsem dokončil a zároveň s tím tak udělal defintivní tečku za érou her z ryze válečného prostředí.

Poslední z datadisků ve mně vyvolával naděje, že se do třetice koncept hry přece jen změní, a proto jsem se na něj těšil ze všech nejvíce.

Skutečnost však byla taková, že v prvních chvílích strávených většinou v animaci jsem opravdu věřil, že se konečně rozvine nějaký ten příběh typický pro tuto herní značku a tím se tak trochu vrátím do atmosféry mnou opěvovaného druhého dílu. Bohužel. Jediný rozdíl u tohoto DLC tkví v tom, že drsňák Jimmy je do třetice nahrazen neméně bojácným a pro mě sympatickým frajerem Joem, který však v podstatě plní stejně zaměřené úkoly jako jeho předchůdce a co čert nechtěl, i jeho mise jsou s výjimkou té úvodní a závěrečné svázány časovým limitem. Ten je naštěstí nastaven tak, že málokdy se nedá dodržet, ale jelikož to vývojáře ve druhé polovině hry asi konečně trklo, u pár misí naopak čas začne plynout jako voda a jelikož se obvykle jedná o mise spočívající v odvozu, resp. spíš rozvozu, k čemuž je použito to nejpomalejší auto, pak taková změna za každou cenu působí poněkud hloupě a značně průhledně.

Samotná postava Joea mi vyhovovala, jeho hlášky zejména při kradení aut či poražení chodce na ulici ("musíš to brát z té lepší stránky, mohl to být taky autobus“) ve mně často vyvolávaly záchvaty smíchu, což plnění úkolů alespoň trochu více zpříjemnilo.

Co dodat? Příslovečné rčení "do třetice všeho dobrého“ se u tohoto DLC moc nenaplnilo a musím říct, že pokud se někdy ke hře vrátím, pak jednoznačně do základního druhého dílu, se kterým jsem byl nadmíru spokojen. Všechny tři datadisky úplně špatné nebyly, ale spíš mi posloužily jako poměrně tuctová odreagovačka bez většího naplnění. Proto jsem i tak trochu rád, že nebyly čtyři, jelikož v tomto případě platí "třikrát a dost!“

Druhý z datadisků navazuje na předchozí Mafia II: The Betrayal of Jimmy. Asi takto bych jej pro začátek mohl uvést. Skutečnost je ovšem taková, že nebýt úvodní mise a zhruba dvou závěrečných, rozdíl oproti prvnímu datadisku moc patrný není.

Jimmyho odplata totiž spočívá ve stále stejných úkolech podmíněné ne již tak šibeničními časovými limity, takže pokud by mi jej někdo podstrčil a řekl, že stále pokračuji v předchozí Jimmyho zradě, hravě mu na to skočím.

Opět jsou na pořadu dne téměř primitivní krádeže aut, které jsou jen občas ztíženy větší ostražitostí policejních hlídek a opět tu jsou vraždy klíčových postav mafiánského podsvětí, které jsou pečlivě střeženy spoustou ostrých hochů se samopaly. Musím uznat, že utkání s nimi jsou z hlediska akce velice vydařené a při troše štěstí a dobré taktice se dá jejich průběh o něco více častěji zkrátit, a to nejčastěji pomocí vozidel, které lze použít jako zbraň i jako prostředek k úniku a tím tak do značné míry šetří munici potřebnou k vyčištění od desítky nepřátel, jejichž počty obzvlášť v posledních misích značně přibývají.

Co dodat? Komu první datadisk nesedl, radím, aby se k tomuto druhému ani nepřibližoval, jelikož, jak jsem psal v úvodu, oba jsou takřka nerozpoznatelné. Já naštěstí k drsňákovi Jimmymu určité sympatie stále chovám a přes všechny výtky jsem si jeho nevýrazný příběh poměrně užil. Ale zároveň s tím musím chtě nechtě říct, že kvalit základního druhého dílu ani jeden z obou datadisků bohužel nedosahuje.

Po mém fenomenálním nadšení z Mafia II jsem existenci tří datadisků pochopitelně uvítal a příliš neváhal v jejich pořízení. Návrat do oblíbeného Empire Bay byl více než příjemný, ale…

První z těchto DLC Betrayal of Jimmy, kterým jsem zmíněnou trojici začal, nahrazuje hlavního hrdinu Vita Scaletu o něco starším drsným a nelítostným chlapíkem Jimmym. Jeho postava mi vyhovovala, občasné silácké hlášky také nebyly k zahození, ale občas jsem jej politoval, jaká práce je pro něho připravena. Tím se dostávám k náplním misí, které jsou bez výjimky omezeny neúprosným časovým limitem a jak už asi tušíte, velkou chválou je zrovna neobdařím.

Jak už tu bylo řečeno v předchozím komentáři, jejich náplň se velice často opakuje, což tedy není zrovna nic, co by přidávalo na záživnosti. S tím souvisejícím faktorem jsou i samotné časové limity. Pokud jeden z úkolů tkví v tom, že mám v roli Jimmyho rozflákat 3 obchody, k tomu se ubránit útoku policejních složek a logicky i vlastníků obchodu a jakžtakž bez újmy uniknout z jejich spárů na předem určené místo, kde si zhluboka oddychnu, pak zvládnout tohle všechno v časovém limitu, který vás tvrdě tlačí ke zdi, je z hlediska obtížnosti poměrně síla. Navíc mi kolikrát v podobně zaměřených misích připadalo, že jediné, co již po mém řádění v obchodě drží pohromadě, jsem už snad jen já sám, avšak hra se pořád tvářila, že ještě není všem dnům konec a splnění úkolu neúměrně natahovala. Oproti tomu mise spočívající v krádeži předem daného auta a jeho odvoz z jednoho koutu Empire Bay do druhého, kterých také ve hře nebylo nejméně, byly zase takové, že po dojezdu do cíle by Jimmy v časovém limitu v pohodě stihl vypít šálek vařícího kafe včetně vykouření jedné Sparty.

Co dodat? I přes převahu negativ nemohu tvrdit, že bych se u tohoto datadisku trápil, ale pravdou je, že víc než Jimmy a jeho úkoly mi na zábavnosti přidal fakt, že jsem se opět mohl vrátit do zamilovaného Empire Bay a zavzpomínat na zlaté časy, kdy se tu odvíjel příběh v hlavní roli s Vitem Scaletou.

Jakmile před hráči PC her někdo řekne "Mafia“, spousta z nich se zasní a uznale pokývá hlavou, jelikož je to něco, co řada z nich považuje za jedno z doslova mistrovských děl, které kdy oko hráče mohlo spatřit a vychutnat si jeden velký příběh mafiánské rodiny a nezvratné osudy jejich členů. Přiznám se, že jsem se po odehrání prvního dílu od této skupiny hráčů držel poněkud stranou, přesto však nemohu tvrdit, že bych byl nějak extra zklamán. Nevím, zda jsem si od druhého dílu sliboval tak výraznou změnu k lepšímu, ale šanci jsem hře dát chtěl a to, co jsem si s jejími hrdiny prožil, bylo nečekaně překvapivé.

Jedním z klíčových důvodů, který spočívá v obrovském úspěchu Mafie, je její příběh. Málokterá hra totiž dokáže jeho průběh a zápletku podat tak skvěle, že po většinu času hráč necítí pocit nudy a nezáživnost je tak prázdným pojmem. Naštěstí je v tomto duchu i druhý díl, který tak i nadále udržuje hráče v bdělém stavu. S tím i bezprostředně souvisí průběh hrou spojený s plněním úkolů. Marně si totiž vzpomínám, že by mi jejich náplň připadala nepřiměřeně zdlouhavá, přestože podobnost úkolů se přece jen sem tam opakovala. Za vším asi hodně stojí fakt, že opatřit si po mafiánsku nějaké to vozítko, podle vzniklé situace s ním uhánět rozlehlým městem a občas si vlivem okolností změřit svoje síly s policejními složkami jak zběsilou jízdou, tak i útěkem po ulicích, dané úkoly mnohonásobně zpříjemní. Navíc vozový park se vzhledem k období přece jen o trochu rozrostl a naslouchat brumlání amerických motorů je zvláště u kabrioletů téměř rajskou hudbou.

Jak už jsem nastínil, samotné úkoly mi nepřipadaly o ničem, ba naopak jsem se na ně těšil, ať už se jednalo o naprosto cokoliv. Něco pro určité lidi ukrást, s někým promluvit, vyzvat někoho k souboji muž proti muži, prostřílet se k cíli nebo i vzácně zůstat neodhalen apod. pro mě bylo neskutečně zábavné a hru jsem tak kdykoliv vypínal s opravdu velkými pocity sebezapření.

Pokud jde o grafickou stránku hry, je sice znát, že o pár kroků se její kvalita zlepšila, ovšem vzhledem k její špičkové kvalitě v prvním dílu není rozdíl tak extra markantní.

Co však nemálo nabralo na kvalitě a následné zábavnosti oproti prvnímu dílu, jsou pro mě jednoznačně přestřelky. Sice jich paradoxně není tolik, jak by se na hru z mafiánského prostředí čekalo, ale když už na ně došlo, byly přímo efektní, čemuž výrazně dopomohl výborný systém krytí a možnost lepšího zaměřování cíle.

Nesmím v žádném případě opomenout opět velmi zdařilý český dabing, který nešetřil občasnými peprnými hláškami, které jsou pro drsné mafiány tolik typické.

Co dodat? Tušil jsem, že druhý díl Mafie by pro mě mohl být o kousek lepší než ten první, ale že mě doslova dostane a pohltí, tomu jsem opravdu nevěřil. Dát dohromady skvělý příběh plný zajímavých úkolů, k nimž vedla cesta mohutnými dobovými kárami a na jejich konci mít často výborné přestřelky a to vše úhledně zabalit do jedné jediné hry, tak tomu říkám mít herní kliku. Pokud jsem tehdy tvrdil, že první díl mezi moje srdcovky zřejmě patřit nebude, pak u dílu druhého se takového pocitu obávat rozhodně nemusím.

Po více jak půlroční herní odmlce, během níž jsem marně pátral po hře, která by upoutala moji pozornost, jsem se po mém oblíbeném prvním dílu směle vrhl na druhý díl survival hororu Dead Space. Byla to volba správná? Podle mého hodnocení je téměř jasné, že byla a důvody vzápětí mile rád vysvětlím.

Úvodní díl vypadal po grafické stránce velice zdařile, ovšem to, co jsem měl možnost vidět u jeho nástupce, mě přímo ohromilo. Tak vymlsané detaily a sametově vyhlazený obraz jsem již dlouho u žádné hry neviděl, takže stejně jako můj monitor zářily společně s ním i moje oči.

První díl byl pověstný svoji výbornou hororovou atmosférou, při které mi nejednou zamrazilo v zádech a citelně se zvýšil srdeční tep, ale tady šla dusná atmosféra bohužel o malý krůček zpět. Uznávám, že jde o pocit hodně subjektivní, ale to typické mrazivé skřípání, vrzání apod. mně osobně již nepřišlo tak výrazně podbarvené a děsuplné a atmosféru jsem proto vnímal o nějaké to procento méně. Na co však autoři tentokrát vsadili, byl příběh a děj. Hlavní hrdina Isaac Clark tedy konečně oživil svůj hlas a společně s dalšími postavami se tak mohl rozvinout příběh, který se tak snažil objasnit podstatu Isaacovy cesty včetně velmi dobrého navázání na děj z prvního dílu na vesmírné lodi Ishimura, kam se Isaac během svojí cesty i na chvilku vrátí. Hráč, který úspěšně zdolal první díl, má tak možnost si připomenout začátek strastiplných chvil, které zde jeho hrdina prožil a kde celá hrůza, která na Isaacovi zanechala nemalé stopy, začala.

Další kapitolou, která stojí ve hře za zmínku, jsou zbraně. Arzenál se slušně rozrostl o povedené kousky typu kontaktní laser či samonaváděcí puška. Nejenže tento fakt každého fandu akce potěší, ale u tohoto dílu je přímo nutností, jelikož druh nepřátel se nepříjemně rozrostl, takže zbraně těžšího kalibru jsou více než vítány. Ovšem kromě počtu nepřátel se zvýšila i jejich výdrž, takže moje munice se často rapidně ztenčovala a v důsledku toho jsem často zažíval velmi horké chvíle. Ještě krušněji mi však bylo v poslední třetině hry, kdy se autoři hry zřejmě rozhodli obtížnost za každou cenu mnohonásobně zvýšit a počet nepřátel minimálně zdvojnásobit, aby si hráč uvědomil, že dobrat se do zdárného konce hry musí výhradně s příměsi krve, potu a s klávesnicí zralou na odpis. Tento jejich akt z poloviny chápu, jelikož u akčních her je víceméně běžný, avšak z té druhé mi to v některých scénách přišlo až absurdní a abnormálně nevyvážené a hře to tak uštědřilo pár kopanců, které jsem měl častokrát chuť nasměrovat na pozadí těch, kteří mi tak skvělou hru museli naprosto zbytečně otrávit. O závěru hry snad raději pomlčím, abych nepoužíval příliš nevybíravá slova. Tam totiž autoři pustili k monitorům jen ty, jejichž nervy jsou minimálně tak tuhé, jako jsou končetiny některých necromorfů.

Co dodat? Poslední třetina hry mi celkový dojem poněkud pokazila, ovšem po zklidnění nervů musím přesto chtě nechtě uznat, že celkově se druhý díl Dead Space řadí mezi kousky zdařilé a fandům akce, napětí a především prvního dílu jej doporučit určitě mohu. Co však mohu některým nevyrovnanějším povahám rovněž doporučit, je mít v pohotovosti v poslední třetině hry léky na snížení krevního tlaku.

Pro mě jedna z velmi očekávaných a často chválených herních pecek, při kterých si užiji tak trochu jinou akci okořeněnou RPG prvky a k tomu pestrý herní svět ponurého ukrajinského Černobylu, kde si člověk není vůbec ničím jistý. Ano, asi takto bych tuto hru charakterizoval. Realita ovšem při takovémto očekávání bývá poněkud odlišná a vše dopadlo jinak, než bych čekal.

Jak tu kdysi někdo párkrát poznamenal, Zóna Tě určitě dostane. Nemohu tvrdit, že by neměl pravdu, ale spíš než jako důsledek zážitku jsem tuto větu častěji vídával v červeně zbarveném sdělení na obrazovce svého monitoru a rozhodně se tedy nejednalo o věc pozitivní. Ale raději tedy popořadě.

Zóna je opravdu atmosférická a graficky vyvedená záležitost. Polorozpadlé budovy způsobené vlivem předchozí jaderné havárie, ohořelé vraky aut, do toho měnící se počasí jak v reálném životě, to je to, co má hra na vynikající úrovni a žene hráče dál s touhou se pustit do různorodých úkolů, během nichž si stále bude tyto věci náležitě vychutnávat. Když do toho připočtu, že hlavní hrdina si rozepne spacák a jde se si schrupnout, pak je to z realistického hlediska přímo paráda a není důvod k nespokojenosti.

Ta nastává po zdolání pár lokací, které tempem hlemýždím projdete, jelikož na tak obrovské ploše, jakou Zóna bezesporu je, totiž jakákoliv vozítka chybí. Neříkám, že se budu po Zóně výhradně prohánět na čtyřech kolech, ale jako zpestření a zároveň i zkrácení toho nekonečného putování, je to podle mě občas nezbytné. Nezbývá tedy než hlavního hrdinu tiše politovat a vydat se tedy na tu cestu plnou překážek s ním. Tyto překážky tvoří jednak lidé nejčastěji z řad armádních složek, divoká zvířata, ale také příliš nepředvídatelné anomálie, která často přijdou bez sebemenšího varování a čert ví, jestli se před nimi může hráč nějak účinně bránit. Pak tu jsou lidé z řad stalkerů, kteří mají podobné poslání a se kterými podle libosti můžete navazovat dobré vztahy, obchodovat s nimi, získávat od nich různé informace a také i plnit pro ně úkoly.

Kromě těch hlavních úkolů je tu i řada vedlejších, které ovšem nejsou pro průběh hry zas tak úplně zanedbatelné, takže je otázkou, které plnit a na které se vykašlat, nehledě na to, že kvůli nim klidně ujdete další stovku kroků a přemýšlíte, jestli hlavní hrdina dřív než na nějakou anomálii či dobře mířenou kulkou od nepřítele nezemře na zástavu srdce z důvodu totálního vyčerpání. Tohle je věc, která mě na hře štvala ze všeho nejvíc a kolikrát jsem svému hrdinovi fandil a v duchu ho postrkoval tak intenzívně, že mě samotného z toho začaly bolet nohy a skoro i orosilo čelo.

Akční stránka hry je přitom velmi zdařilá, ovšem ačkoliv jsem se s náboji snažil šetřit sebevíc, jejich nedostatek byl stále častější a to jsem každého nebožtíka obíral skoro i o trenýrky.

Co dodat? S.T.A.L.K.E.R. má skutečně velmi zdařilou atmosféru, působivé prostředí a pěkné přestřelky, ale je to běh na dlouhou trať a to skoro doslova. Takže jediné, co jsem po pár dnech hraní cítil, byla únava, nuda a myšlenka, zda bych neměl jít na EKG. Proto hru směle přenechávám jiným, kteří si ji určitě vychutnají mnohem lépe než já, čemuž upřímně věřím, ale jelikož mě prvotní nadšení velmi brzy opustilo, pokračovat v ní nebudu. Věřím totiž, že na infarkt mám snad ještě dost času.

Série Splinter Cell pro mě byla jakýmsi posvátným ztělesněním toho, jak má vypadat nefalšovaná stealth akce se vším všudy, co má fanouškovi tohoto žánru nabídnout. To, že v mém případě k naplnění předchozích slov opravdu došlo, svědčí fakt, že jsem postupně zdárně proplul čtyřmi díly, které si ode mě zasloužily patřičnou chválu. Pokud si někteří vzpomenete na komentář ke čtvrtému dílu Double Agent, pak vám možná utkvělo v paměti moje závěrečné postesknutí, že se příliš na pátý díl netěším a že je otázkou, zda-li do něho vůbec půjdu. Již v té době mi bylo totiž známo, že koncept pátého dílu je výrazně odlišný od jeho starších "sourozenců", kde starého známého Sama Fishera ve speciálním špionážním obleku vystřídá ušmudlaný a zarostlý skorozabiják, který takřka zapomněl na styl tajného agenta, kterým byl tolik proslulý. A jaká je tedy realita? Vezměme to ale hezky od začátku.

Sam Fisher prošel v životě spoustou změn, shodou podivných okolností přišel o jedinou milovanou dceru a jeho mateřská organizace se stala jeho úhlavním nepřítelem. Proto se před našimi zraky neobjevuje ten známý Sam oblečený do speciálního obleku, jak jej máme všichni zafixovaného, nýbrž máme před sebou klasického chlapíka s drsným pohledem v klasickém civilním oděvu, který se snaží věcem přijít za kloub a učinit tak spravedlnosti za dost.

Pojďme tedy ke hře samotné. Začnu tradičně grafikou, kterou nezmiňuji náhodou. Přestože kvalita v předchozích dílech byla na velmi slušné úrovni, v Conviction je úplně jiná, ale zato je výborné kvality a řekl bych, že přímo pastvou pro hráčovy oči. Další změnou, která je v tomto případě velmi klíčovou, je herní styl. Pryč je přísně tajná akce, jejíž vyzrazení bylo jistou cestou do záhuby spočívající v nezdaru dané mise. Tady máte možnost takovou situaci vyřešit tak, že se prostě hrou prostřílíte, což je sice reálné, ovšem ne právě jednoduché, popř. přestřelku ukončíte útěkem a opětovným ukrýváním, čímž v podstatě stealth scéna začíná jakoby od začátku. Navíc si takovou scénu může hráč okořenit novými vychytávkami, které jsou naprosto perfektní a nad kterými jsem si doslova mnul ruce.

První z nich je zabití shora, které sice z předchozích dílů známe, ovšem zde má mnohem lepší vizuální efekt především v závěrečném doražení nepřítele, či úplně nově označování nepřátel určených k likvidaci, které lze v kratičké animaci odpravit střelnou zbraní v naprosté tichosti a především velmi pohotově a s bezchybnou přesností a účinkem. Tato schopnost ovšem není zadarmo, jelikož k jejímu dosažení je zapotřebí předchozího odstranění nepřítele jednou z tichých metod, takže je potřeba s ní přece jen tolik neplýtvat.

Je tedy jasné, že v Conviction je bohatě sklouben akční styl s tím tajným, který byl vždy největší doménou a prioritou celé série a pro svoji vysokou kvalitu se tak stal více než úspěšným zástupcem stealth žánru. Tato kombinace nemálo přispěla k faktu, že touto odchylkou dostal Conviction od kritiků ty nejcitelnější rány a jak jsem psal v úvodu, tak i já jsem proto k němu přistupoval velmi skepticky. Aniž bych chtěl jakkoliv předchozí díly degradovat, musím jednoznačně prohlásit, že pro mě je tento díl tím největším a nejsenzačnějším herním překvapením, ve které bych ani omylem nedoufal. Vše je tu totiž vytvořeno tak, jak jsem si v koutu duše představoval a vývojáři mi to opravdu splnili.

Ať už jsem tedy černou ovcí nejen na DH, pro mě je Conviction jednou z nejlepších herních pecek poslední doby, kterou jsem si maximálně užil a z jejíhož ukončení se pořád nemohu vzpamatovat. V poslední větě mohu tedy dodat jediné – díky brácho, lepší dar jsi mi dát nemohl. ;-)

Asi před dvěma roky, kdy jsem se poprvé setkal se sérií Hitman, jsem jakožto velký fanda stealth akce zrovna nezářil nadšením, a proto na scénu přišly další stealth tituly, mezi nimiž se Hitman velmi rychle ztratil a v mých očích jako nezdařený titul naprosto upadl v zapomnění. Bohužel stealth titulů ve světě PC her nepřibývá, takže do nejnovějšího dílu Blood Money, pro který jsem se nakonec z určité krize rozhodl, jsem zrovna extra velké naděje nevkládal.

Jak to dopadlo, bude pochopitelně z následujících řádků každému jasné, ale než se tak stane, tak bych se ještě rád na chvíli vrátil o těch pár let zpět, kdy jsem tajného agenta 47 téměř odsoudil k záhubě. Byl to totiž právě on, který, jakožto hlavní postava hry, ve mně vzbuzoval obrovské nesympatie. Netvrdím, že Sam Fisher, Semion Strogov, Matt Carter a jim podobní, se kterými jsem se později setkal, jsou nějací elegáni, ale mně zachmuřilý plešoun v tmavém obleku s chůzí vznešeného diplomata prostě nesedl. Ale časy se holt mění a pár misí nejnovějšího dílu stačilo k tomu, abych se přesvědčil, že postava tajného agenta by vlastně naopak mohla vypadat právě takhle. Ovšem jasné je, že to není jen o vizáži hlavního hrdiny, nýbrž i o systému hraní. Ten je totiž nejvíce podobný mému oblíbenému Death to Spies, který jsem tehdy před lety neznal, ovšem teď byl dalším z hlavních aspektů, proč mi Hitman tentokrát sedl a trefil se tak do mého vkusu. Žádná hra světel a stínů ve stylu Sama Fishera, ale naopak pohyb mezi lidmi jak ve svém originálním obleku, tak i v převlecích všeho druhu, či nenápadné odstranění daného cíle tichým způsobem vlastníma rukama, indikací jedem, ale také např. formou fingované nešťastné náhody je to, co spolu s velmi pěknou grafikou dělá hru velmi zábavnou a v současné době, kdy stealth styl začíná mít hodnotu zlata, téměř i výjimečnou.

Pokud jde o zápory, je jich poměrně málo, ale přesto se o nějakých zmíním. Jedním z nich je systém ukládání, kterému bych snad ani příliš nevyčítal jeho omezený počet v závislosti na volbě obtížnosti, jako spíš fakt, že se savepointy po vypnutí hry při nedokončené misi automaticky smažou a nutí tak hráče za každou cenu danou misi dokončit na jeden zátah. Výhodou sice může být určitá jedinečnost okamžiků každé mise, kterou si tak hráč může vychutnat při hraní bez přerušení, ale podle mě by hráč mohl mít možnost si o délce svého hraní rozhodovat sám a ne tak, jak mu autoři v podstatě nakážou.

Co dodat? Myslím, že jsem sérii Hitman léta zbytečně křivdil a ve stealth žánru ji tak zařadil na poslední místo, kam rozhodně nepatří. Takže vítej zpátky, agente 47.

Mnozí z nás asi znají ten pocit, kdy si chtějí zavzpomínat na hry, které byly na počátku jejich hráčské "kariéry“. Proto i já si občas rád zopakuji nějakou tu misi z Return to Castle Wolfenstein, připomenu si černý humor v Blood II: The Chosen či oživím boje se zmutovanými monstry v Doom 3. A pokud se po pár letech objeví hra jiná, která má nemálo společného s jednou z her mnou jmenovaných, pak je to nemalý důvod k radosti. Jak už je asi možné tušit, posledně jmenovanou hru jsem nezmínil úplně náhodou.

Ano, Quake 4 je v podstatě Doom 3 "v převleku", což po takovémto vyslovení pro někoho může sice znít otráveně, ale mohu každého s radostí ubezpečit, že já tím dotyčným určitě nejsem. Kromě společného méně výrazného příběhu má hra nádhernou grafickou stránku, která v současné době nemusí na každého působit tak věhlasně, avšak pro mě je stále okouzlujícím prvkem a výrazným kladem celé hry.

Likvidace nepřátel z řad Stroggů nepostrádá správný akční náboj, kromě standardních zbraní se zde setkáváme i s řadou nových, s nimiž bojovat je hotová radost.

Umělá inteligence protivníků je na slušné úrovni, ale hodně záleží na tom, který druh se s námi tváří v tvář utká.

Oproti Doom 3 je novinkou občasná jízda různými vozítky, které hráče jednou za čas vynutí opustit vnitřní lokace a trochu se tak vyvenčit a zároveň se zbavit určité monotónnosti, která přece jen u této hry může nastat.

Co dodat? Na Doom 3 vzpomínám s velkou nostalgií, a proto Quake 4 nebyl pro mě jen připomenutím, ale zároveň i výborně hratelným a kvalitním akčním nářezem, při němž jsem si uvědomil, že klasické "doomovky“ pořád mají něco do sebe.

Po více jak roce, kdy jsem se věnoval prvnímu dílu, který mě přivedl do zase trochu jiného stealth stylu, než na jaký jsem byl zvyklý např. ze série Splinter Cell, jsem rozehrál díl druhý, nesoucí název Moment of Truth.

Hra nepřímo navazuje na svého předchůdce, takže se zde opět setkáváme s kapitánem ruské válečné kontrarozvědky Strogovem, který pokračuje v dalších ne právě jednoduchých protinacistických misích, v nichž ukáže, že svoje postavení v roli špičkového profesionálního špióna rozhodně nezískal zadarmo.

Oproti prvnímu dílu se díky novému enginu o nějaký díl dopředu posunula grafická stránka hry, avšak rozdíl není zas tak markantní, jak by člověk přece jen očekával. To, co ovšem mohlo hře chybět po stránce grafické, rozhodně nechybělo po stránce děje a především stylu. Děj, který se odehrává v nacistických štábních budovách, vojenských letištích i v obyčejné nacisty okupované vesničce, má svoje kouzlo a tíživou atmosféru válečných let. Tady však neprobíhá válečná vřava s kulkami létajícími nad hlavou, ale jak se na správnou špionážní akci patří, je zde v rámci utajení a pohybu mezi nepřáteli místo pro časté převlékání obleku, tiché odstraňování stráží pomocí škrtící struny, pistole s tlumičem či vrhu nožem, nebo pro tajné umlčování nepohodlných německých pohlavárů. Proto je na místě maximální opatrnost, při níž někdy i podezřele častý pohyb okolo určitých prostor může mít za následek vyzrazení skutečné identity hlavního hrdiny, spuštění poplachu a během pár vteřin jeho neodvratnou smrt. Tak tomu skutečně v této hře je a přestože to na hráče může působit při hraní poněkud stresově a leckdy se ve hře opravdu tak cítit může, já jsem si takovýto styl maximálně užíval a v roli špióna se vším všudy jsem tak byl znovu naprosto šťastným hráčem.

Co dodat? Druhý díl Death to Spies mi přinesl přesně to, co jsem očekával a co mi v současné době při hraní opravdu hodně chybělo. Jak jsem naznačil v úvodu, jde tu o jiný stealth styl, než na jaký byl hráč zvyklý u Sama Fishera a řekl bych, že je to styl často i o dost složitější. Ale jak říkám, mně maximálně vyhovoval a už teď je mi jasné, že pokud skutečně vyjde třetí díl, jak je prozatím prezentováno, v moji herní sbírce určitě skončí.

Hra, která se pyšní logem vývojářů od Electronic Arts, bývá nemalou zárukou kvalitního herního prožitku, a protože se jedná o stealth akci, nebylo pro mne co řešit a tato teprve rok stará hra si našla svoje místo v mojí herní sbírce.

Hned na začátku jsem rozpoznal velkou podobu k legendární hitovce Mafii. Jakpak by ne, když se hra odehrává v podobném období. Proto typická dobová vozítka, prostředí a velmi pěkný příběh zaručuje chytlavou hratelnost. Hlavní hrdina navíc disponuje neobvyklým talentem zdolávat budovy šplháním po nich, čímž se poměrně hodně odlišuje od jiných herních postav a toto jeho umění je něčím, co skvělou hratelnost výrazně zvyšuje. Ta ovšem dalšími aspekty dostává citelné rány a není jich zrovna málo.

Pozastavil bych se u grafiky, která se mi na rok starou hru nezdála zrovna líbivá a rozhodně si nemyslím, že by za tím stálo předchozí hraní grafické pecky Half-Life 2. Bohužel jsem také měl při déletrvajícím hraní problémy s plynulostí a nevím, jestli za to mám "vděčit“ hře nebo svojí sestavě.

Uvítal jsem možnost převlékání se do oblečení nepřátel, ve kterém jsem si liboval např. při hraní Death to Spies. Jak známo, tato možnost je totiž při pohybu v nepřátelském území velice prospěšná, jelikož je při ní možné zdárně a v klidu projít okolo většiny nepřátel a částečně se tak vyhnout neustálému schovávání a plížení. U této hry je to však trochu jinak a jak, to je přinejmenším zarážející. Tady při těsném projití okolo nepřítele, čemuž se pochopitelně často nelze vyhnout, jste totiž velmi brzy odhaleni, jelikož jejich podezíravost zřejmě nezná hranic, takže je pak na zváženou, zda-li tuto lest vlastně používat, když je výsledný efekt zanedbatelný. Navíc pouhé přikrčení hlavní postavy je již pro nepřátele výzvou k nemalé ostražitosti, takže je docela možné, že jeden z nich si této běžné taktiky všimne a aniž bych u toho prováděl něco nápadnějšího, tak i za tohle mě nakrmí olovem. Bohužel plazení není možné, o ukrývání těl ani nemluvím, schovávání za překážkami rovněž nefunguje (přece se za nimi musím skrčit, nebo snad ne??), tudíž tajný postup hrou, který by měl být jedním z klíčových stylů hry, kolikrát postrádá smysl a pro jeho vyznavače se nedostavuje nic jiného než zklamání.

Proto holt nezbývá nic jiného, než se chopit střelných zbraní a situaci tak vyřešit tvrdou akcí. Její kvalita se jí rozhodně nedá upřít, ale i přes uzdravování hlavního hrdiny ve stylu Crysis apod. nelze ve všech misích tímto stylem uspět, takže opět následuje snaha o tajný postup a pokud se vydaří, je to víceméně jen dílo náhody.

Co dodat? U Saboteura stačilo jen velmi málo a stala by se z něho opravdu kvalitní špionážní pecka, kterou jsem od ní alespoň částečně čekal. Takhle se však hra zaměřila na styl GTA, který se do špionážní hry ani v nejmenším nehodí. Hlavní pozitivum pro mě zůstává v příběhu a celkové podobnosti k Mafii, což bylo nakonec to jediné, co mě nedlouhou chvíli udržovalo v rozehranosti. Ovšem ve stavu, v němž se hra snaží tvářit jako stealth akce, jejíž principy tu ovšem takřka nejsou dodržovány, je pro mě pokračování v dalším hraní naprosto o ničem.

Proto těm, kteří si od hry slibují kvalitní stealth akci, která je u hry uvedena jako primární žánr, doporučuji jediné - vyhněte se Saboteurovi obloukem, ať se nenecháte napálit jako já. A vy, kteří si chcete zahrát moderní GTA s chabým náznakem špionáže, tak směle do toho!

Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že minimálně jeden díl série Half-Life by každý hráč měl alespoň vyzkoušet a poznat, v čem tkví jeho nemalá oblíbenost. I mně zvědavost nedala a chopil jsem se proto dílu druhého, který v celé sérii z hlediska zábavy a celkové kvality zaujímá jednu z čelních pozic.

Při prvním spuštění se moje oči rozzářily nad výtečnou grafickou stránkou s jedním ojedinělým pocitem. Jakým? Málokterá graficky zdařilá hra totiž u mě způsobila fakt, že bych se občas zatoužil toulat po nádherně vymodelovaném a excelentně vykresleném prostředí a nedělat nic jiného. Ale holt tu nejsme na kochání a vrhněme se proto do akce.

Ta totiž ve hře zaujímá další velice výsostné postavení. Scény zde jsou totiž správně peprné, lidští nepřátelé správně zákeřní a často pracující v týmu, takže jsem tu shledal určitou podobu s F.E.A.R., což právě pro mě je zárukou skvělé kvality. Nepřátelé jsou také v podobě nemrtvých a různých typů monster, které já osobně dvakrát nemusím, ale jelikož boj s nimi je optimálně vyvážen s těmi lidskými, nenabírá tím otravného stereotypu a zábavnost hry tak nepřetržitě zůstává na jedinečné úrovni.

Další kapitolou, u které stojí za to se pozastavit, jsou zbraně. Asi jsem nebyl zdaleka jediný, kdo propadl kouzlu zbraně Gravity Gun, který zde nevykonává jen pozici pouhé útočné zbraně, nýbrž i nadmíru užitečného pomocníka. Ne vždy je totiž cesta přímočará a leckdy nestačí jen projít po vyznačené cestě nebo se jen rozeběhnout a skočit do míst, kde pokračuje. Proto je velice fajn, když pomocí této zbraně si ze vhodných nalezených předmětů hráč vytvoří cestu vlastní a jsou tak dány podněty pro jeho inspiraci a časté přemýšlení, jakým způsobem okolní věci využít ve svůj prospěch ke zpřístupnění cesty dále. Pochvalu si zaslouží i příběh, který počínání hlavního hrdiny nedělá bezduchým a vcelku výstižně jej vysvětluje.

Co dodat? Graficky výborná hra se stejně zdařilými akčními pasážemi doplněná zajímavým příběhem, to vše je důvod k tomu, abych ze hry po jejím skončení odcházel s dávkou spokojenosti a pomalu se sunul ke dveřím, za nimiž na mě ťuká Epizode One.

Poté, co jsem nedávno dohrál původní díl, mi tento datadisk přišel jak na zavolanou a dovolil mi se opět dostat zpět do oné ponuré atmosféry a nezapomenout na fajn chvíle, které jsem v původní hře před pár dny trávil.

Na rozdíl od předchozího dílu jsem se převtělil nejen do hlavního hrdiny Caleba, ale i do dalších dvou klíčových postav, jejichž velmi podobné role jsou součástí několika příběhů, které tyto postavy prožily a s odstupem času na ně vzpomínají. Každá postava je sice jiná, avšak obvykle disponuje obdobnými zbraněmi jako Caleb, podobní zůstali rovněž nepřátelé, k nimž přibylo jen pár nových, takže i hratelnost zůstala i nadále na velmi solidní úrovni a touha hru ani na chvilku nepřerušovat a pokračovat neustále kupředu nepolevila. Tato touha však brzy vzala za své poté, kdy člověk zjistí, že délka hry ani náhodou nedosahuje alespoň poloviny té původní, což je pro mě, jakožto jejího příznivce, poněkud ranou pod pás.

Co dodat? Sice mi připadalo, že dříve než tato hra začala, přišel její konec a s ní i herní požitek, ale na druhou stranu jsem vývojářům vděčný i za ty krátké chvíle, které jsem měl možnost hře věnovat a užít si ji.

Již nejednou jsem tvrdil, že válečné hry od jisté doby nehraji, a proto jsem si ani Commandos Strike Force mezi svoje plánované hry nezařadil. Ovšem určitá náhoda zapříčinila, že se mi tato hra dostala na stůl a já měl možnost alespoň vyzkoušet, zda-li přece jen právě tato hra nebude výjimkou. Zkouškou hra obstála a po prvních misích jsem zjistil, že tady to bude přece jen o něčem jiném. O čem?

Zejména o trojici válečníků, z nichž každý plní svoji specifickou funkci a sice jako zelený baret, který ve hře zastává pasáže přímého útoku a jehož nerozlučným pomocníkem jsou tedy zbraně těžšího kalibru, dále pak odstřelovač, který svoji sniperkou jen tak nemine svůj cíl a špión, který po vybavení škrtící strunou a pistolí s tlumičem je nasazen na akce v nejpřísnějším utajení. A protože hráč v průběhu hry role těchto tří hrdinů vcelku rovnoměrně mění, je to hlavní faktor, který tuto hru dělá velmi zábavnou, pestrou a postrádající jakékoliv náznaky stereotypu. V akčních pasážích navíc po zranění zeleného bareta nepřichází tradiční nezdar mise, jako tomu bývá v jiných hrách, nýbrž hráčovo pokračování v roli snipera, který zeleného bareta plnohodnotně nahradí do doby, než se ze svých šrámů dostane opět do bojové formy.

Pokud jde o mě, miloval jsem mise v roli špióna, které byly naprosto perfektní a někdy i náležitě složité, což mě ovšem od požitku nikterak neodradilo. Jediné, co jim rozhodně musím vytknout na rozdíl od podobných her, je nemožnost ukrývání těl protivníků, která pouze po určité době mizela.

Akční mise rovněž nepostrádaly to, co je od nich vyžadováno a musím říct, že jsem se leckdy musel opravdu hodně ohánět, abych nepřátelský útok odrazil a splnil tak úkoly, které po mně během něho byly vyžadovány.

Grafická stránka hry mi přišla na velmi slušné úrovni, troufl bych si tvrdit, že v době vydání hry byla nadprůměrné kvality.

Co dodat? Myslím, že by byla škoda, kdybych tuto hru minul a připravil se tak o velmi dobrý zážitek s patřičně pozitivními dojmy, které mi tato hra bezesporu dala.

Hra je jedna z těch, kterou jsem si do svého seznamu plánovaných her nezařadil, ale jelikož u slovního spojení "stealth akce“ a "TPS“ jsem tradičně a nemálo zbystřil, hra tedy nakonec v mojí síti uvízla.

Hlavní postavou je poručík White, který utápěn v alkoholu je vládou požádán o provedení speciální úkolu, kde se jeho profesionální schopnosti opět oživí a on konečně láhev alkoholu vymění za roli špióna, v jehož pozici před lety tolik vynikal.

Zpočátku se mi hra jevila jako poměrně zdařilá směsice žánrů, které jsem od ní očekával. Velmi kladně bych vyzdvihl možnost přepnutí do ptačí perspektivy, která v rámci možností prozradí, co by mě mohlo čekat za dveřmi či nějakou překážkou.

Pokud jde o zbraně, od začátku mě zarážel fakt, že jakožto špión nemám ve svojí výbavě takovou samozřejmost, jakou je bezesporu tichá pistole či alespoň podobně zaměřený samopal. Vzápětí jsem pochopil, že na rozdíl od nesrovnatelného konkurenta Sama Fishera můj hrdina takovouto zbraň vlastně ani moc nepotřebuje. Proč? Odpověď se skrývá v dalším tématu, které na tento fakt bezprostředně navazuje a tím je umělá inteligence nepřátel. Pokud totiž jednoho protivníka odprásknu a pár metrů od něho hlídkuje další, on se touto přestřelkou ve většině případů nenechá nikterak vykolejit a hlídkuje vesele dál. Že by ta moje pistole byla nakonec přece jen tichá a autoři nějak pozapomněli namíchat ten správný zvuk? Já vám nevím, ale myslím, že v tomto žánru tento fakt působí přinejmenším dost divně.

Další věc, která mi na hře příliš nevyhovovala, byly možnosti pohybu postavy. Přece jen je člověk zvyklý na více možností než jen na tři a sice ve formě chůze, plížení a běh. U takovéto hry je potřeba i něco mezi, jelikož různorodé situace si více pohybů vyžadují. Nebo je to moje pouhá rozmlsanost ze série Splinter Cell? Ani to nemohu vyloučit.

Poslední věcí, kterou bych rád zmínil, je prostředí. Dokud jsem byl v lokacích venkovních, tam jsem si hru v mrazivém prostředí Severního pólu užíval, ale jakmile jsem se ocitl v jakýchsi podzemních komplexech či poté v tajných laboratořích, tam mi velmi často všechna místa připadala na vlas stejná a vymotat se z nich bylo často natolik otravné a únavné, že se mi ve hře již nechtělo dál pokračovat.

Co dodat? Aurora Watching není zas tak špatná hra, jak by se z mých předcházejících slov mohlo zdát, ale k její lepší kvalitě by podle mě stačilo velmi málo a je moc velká škoda, že to málo zůstalo kdesi viset.

Z určité nostalgie z dob, kdy se u mne před třemi lety doma poprvé objevil comp, na němž jsem si začal užívat první hry, jsem znovu rozehrál Blood II, který patřil mezi moje herní začátky. Přestože bych tuto 12 let starou hru mohl s klidným svědomím zařadit mezi herní veterány, musím i po těch letech uznat, že její grafika vypadá velice slušně, takže jsem se zdržel veškerých opovržlivých pohledů jako u některých jejich vrstevnic, ne-li dokonce her mladších. Jde o jakousi parodii na akční hry s patřičnou dávkou černého humoru a s tím souvisejících peprných hlášek hlavního hrdiny, a nejen proto si hra velmi brzy získala moje nemalé sympatie.

Jak už to bývá, ve hře jsou různé typy nepřátel. Moje výtka patří těm nejstandardnějším, kteří používají střelné zbraně. Jejich muška je totiž neuvěřitelně přesná. To samotné bych jim snad ani moc nezazlíval, ale pokud z úkrytu na vteřinu s maximální opatrností vystrčíte nos (bohužel se nelze vyklánět) a jste naprosto neomylně zasaženi sprškou kulek, nemá to zrovna alespoň trocha té herní reality a působí to poněkud stresově. Ale budiž, není to nic, co by se byť s pár šrámy na těle nedalo úspěšně přežít.

Dalšími pro mnoho her nezbytnými protivníky jsou bossové, které jsou pro většinu hráčů určitou noční můrou, ovšem nutno konstatovat, že oni samozřejmě ke správné akční hře bezesporu patří. Souboje s některými nejsou zrovna nejjednodušší, o to více poněkud naštve, že ten závěrečný je ze všech realtivně nejméně složitý, zato je ale boj s ním zbytečně a neúměrně natahován a snaží se tak hráče přesvědčit, že jeho zdolání se mu sice povede, ale munice při tomto boji bude mít hodnotu zlata.

Co tedy dodat? Kromě souboje s prvním bossem, kde jsem tvrdě narazil a nemohl najít styl na jeho eliminaci, nebyly ostatní zmiňované negativy ničím, co by mi hru markantním způsobem otrávilo, takže její druhé hraní a tentokrát zcela bez cheatů jsem vnímal jako perfektní akční nářez, který jsem si užíval do posledního okamžiku a téměř se klaněl nad hochy z Monolithu, jak mohli před tolika lety vytvořit takhle dobrou řežbu.

Říká se, že náhoda je blbec, ale pokud budu psát o této hře, ke které jsem se díky JohnoviCZ úplnou náhodou dostal, musím konstatovat, že ona tím blbcem rozhodně není, ba naopak je jeho naprostým protikladem. Proč tomu tak je?

Když jsem hru poprvé spustil, první, co mě doslova uhodilo a posadilo na zadek, byla úžasná grafika připomínající Doom 3, nad jejíž kvalitou se dodnes klaním. Po odehrání pár kapitol mi začínalo být pomalu a jistě jasné, že při útěku z věznice Butcher Bay si ztělesněním hlavního hrdiny Riddicka užiji malou směsici několika herních žánrů a sice nefalšovanou akci, stealth akci a částečně i adventuru. Posledně jmenovaný styl je tu sice zastoupen v menší míře, ale leckdy jsou rozhovory s vězni i jinými osobami velmi klíčovými momenty, bez nichž je další postup hrou nemožný. Přestože tento žánr není nic pro mě, tady mi jeho přítomnost nepřišla jako nepříjemné a zdlouhavé zdržování řečmi o ničem, ale naopak jako lepší vnímání a vychutnávání průběhu děje. Pokud jde o zbývající dva herní styly, dají se zde samozřejmě různě kombinovat, ale jelikož má hra spousty příběhových zvratů, při nichž Riddick o svoje ne vždy lehce získané zbraně přijde, je často v rámci svého přežití nutností procházet lokace v tichosti a maximálně za použití svých tvrdých pěstí a někdy si zase v rámci opětovného získání potřebné výbavy lze užít velice zdařilé přestřelky, jejichž kvalita se velmi rychle přibližovala k F.E.A.R., což je, obzvlášť u mě, ocenění nezanedbatelně vysoké. Ovšem ještě vyšší ocenění si ode mne také vyslouží naprosto perfektní originální dabing jak samotného Riddicka, tak i ostatních postav, jelikož ten kvalitu hry rapidně zvýšil.

Co dodat? Když sečtu všechna zmíněná pozitiva s konstatováním, že negativa po marném úsilí hledám jen velmi ztěžka, pak mi z toho všeho vychází jasný výsledek spočívající ve vynikajícím herním zážitku spojený s téměř okamžitou znovuhratelností. Mohl jsem si tedy přát něco víc? Myslím, že o odpovědi není pochyb.

Pokud bych se hráčů akčních počítačových her zeptal, jaká střelná zbraň u nich zaujímá z hlediska oblíbenosti prvenství, nepochybuji, že téměř 90% dotázaných by uvedlo sniperskou pušku. Ani já netvořím výjimku, a proto moc dobře vím, že ta dlouhá puška s dalekohledem, jejíž zaměřovací mód vyhledá svůj cíl a s maximální přesností trefí požadovaný terč, je to, co ve většině hráčů vyvolává libý pocit z dokonale odvedené práce. Proto byla pro mě hra s výmluvným názvem Sniper Elite pokušením a zároveň i velkou výzvou k prožití příběhu jednoho elitního odstřelovače, do jehož role jsem se nesčetněkrát toužil dostat.

Hra se odehrává na konci 2. světové války uvnitř i v okolí polorozbořené tehdejší německé metropole, kde v rámci specifických úkolů hlavní hrdina likviduje sovětské vojáky a příslušníky NKVD. Kromě své špičkové sniperky typu SVT, kterou samozřejmě používá nejčastěji, je z důvodu občasné nutnosti použití stealth postupu vybaven i krátkou pistolí s tlumičem a různými typy granátů včetně časované bomby, kterou nezřídka použije k předem určené likvidaci konkrétně daných cílů jako jsou např. cisterny, vojenské raketomety apod. a jelikož rovněž dochází na boj zblízka, vleče s sebou hlavní hrdina i jeden z možných dvou samopalů. Tyto zbraně a munici do nich nalézá na začátku každé mise, dále pak prohlídkou padlých nepřátel a poměrně zřídka také v nepřátelských skladech, tudíž z nedostatku munice se není potřeba strachovat. To je sice velmi příjemné zjištění, ovšem někdy tím hra ztrácí na určité dobrodružnosti a chvilkové nejistotě, která je někdy pro správný hráčský pocit zapotřebí.

Pokud jde o samotnou střelbu ze sniperky, autoři se snažili vytvořit věrohodný simulátor pravého snipera a myslím, že se jim to opravdu povedlo. U této hry je proto při používání sniperky potřeba počítat s poněkud jinou taktikou, než se hráč setkává v jiných akčních hrách. Tady totiž hodně záleží na podmínkách, které sniper ke střelbě má, tudíž na její vliv má často směr větru či zvýšený srdeční tep snipera. Sladit tyto podmínky pro zasažení cíle proto není zrovna jednoduché, obzvlášť u pohyblivých cílů bývá často snaha trefit téměř nadlidská. Ale pokud hráč složitou situaci zvládne a např. na jednu ránu skolí protivníka v pohybu, je náležitě odměněn úchvatnou animací letícího náboje a jeho zarytí do protivníkova těla a zároveň i tzv. body slávy, které pak po dosažení určitého počtu mají za následek i zvýšení obtížnosti, která pak nekompromisně ukáže, jak dokonale hráčovy sniperské schopnosti pokročily.

Grafika hry mi hodně připomněla staré dobré časy válečných her typu Medal of Honor či Call of Duty, někdy mi ovšem přišlo, že zmíněné hry by potřebovala o nějaký ten krok dohnat.

Co dodat? V roli elitního snipera jsem byl naprosto spokojený a hru jsem si tak od začátku do konce užíval opravdu na plné obrátky, takže jestliže jsem do svého profilu na DH zavedl kolonku "Hry, které jsou pro mě nezapomenutelné“, pak Sniper Elite do ní jednoznačně patří.

Připadá mi jako by to bylo nedávno, když jsem se na DH dotazoval, zda mám zkusit nějaký díl ze série Splinter Cell. Dal jsem na kladná doporučení a najednou zjišťuji, jak to uteklo a já komentuji díl čtvrtý nesoucí název Double Agent.

Jak už sám název napovídá, Sam Fisher tentokrát nepracuje jen pro svoji mateřskou vládní organizaci NSA, ale navíc i pro JBA, kterou má za úkol infiltrovat a je proto nucen, jak se říká, sedět na dvou židlích. Jak už to bývá, zavděčit se ale oběma přece jen nelze, takže za to, co udělá pro JBA, nesklidí vždy právě velký obdiv u NSA a naopak. Proto ve hře není nouze o dějové zvraty spojené se ztrátou důvěry a jejím zpětným obnovováním u té či oné organizace a někdy i vyvolání pocitu, že pokaždé správné rozhodnutí neexistuje. To sice nezní zrovna pozitivně, ale z hlediska dějového to svůj kladný význam má, jelikož to hře dodává jakýsi filmový nádech, který mě osobně zaujal a po odehrání předcházejících tří dílů to pro mě byla vítaná změna. Co se však ve hře naštěstí ku prospěchu věci nezměnilo, jsou stále skvělé stealth pasáže, které jsou pro celou sérii vyhlášené svoji kvalitou, stejně tak i pasáže ryze akční, při nichž kromě chladných zbraní dojde i na Samovy přesné střelné zbraně.

Co ovšem kvalitu 4. dílu nemálo snižuje, je patrně nejvyšší počet bugů ze všech dílů, kterými je hra bohužel nechvalně proslulá a celkově je tak poněkud zatracována. Ani mně se bugy nevyhnuly, ale jednak jich bylo minimum a jednak se naštěstí daly úspěšně řešit, takže mi herní zážitek citelně nepokazily a postup do samého závěru hry včetně bonusové mise nepřekazily.

Co dodat? Kdo mě zná, čekal by, že po tomto díle otevřu dokořán dveře následujícímu 5. dílu Conviction. Netvrdím, že to neudělám, ale pokud vše nasvědčuje tomu, že hlavní hrdina o výsostné postavení tajného agenta v tomto díle přišel, budu s jeho pořízením velmi váhat. Pokud je to totiž pravda, pak touto změnou vývojáři pozapomněli na velmi zásadní věc. Postarali se tak o degradaci jedné z nejlepších stealth akcí. A tou série Splinter Cell miminálně pro mě prostě je.

Tuto hru jsem původně koupil pro někoho jiného než pro sebe, ale nakonec skončila u mě a já si tedy mohl nečekaně naplno užívat role člena speciálních protiteroristických jednotek, který dává svým protivníkům vydatně zabrat. Hra je navíc TPS, takže šanci chytnout mě rozhodně měla a po pár misích opravdu chytla. Nepostrádá totiž velmi solidní akci, která mě naštěstí nepřestávala jen tak bavit. Jedinou, ale bohužel klíčovou nevýhodou, byl fakt, že ačkoliv procházíte klasickými checkpointy, nejsou vám totiž téměř vůbec nic platné. Proč? U normální hry, kde není možnost quicksavingů, vás tyto checkpointy v případě neúspěchu vrátí do onoho předem daného místa, kde se hra předtím automaticky uložila a z tohoto místa je pak možné ji nahrát. Jinak tomu nebylo ani tady, ovšem s jedním velmi podstatným rozdílem. Pokud se totiž hráč rozhodne např. v polovině mise hru přerušit a s pocitem dobré pařby ji natěšený přeložit do dalšího dne, má smůlu, jelikož projití checkpointem neznamená možnost jeho nahrání a následné pokračování ve hře. Tady totiž takovou funkci checkpoint neplní, takže zbývá možnost jediná, zato suverénně nejdebilnější a tou je začít příště misi hezky od začátku. S touto variantou jsem se již velmi nerad seznámil u 1. dílu Hitmana, ale nevím jak vy, mně se tento způsob zdá ve vztahu k hráči nepřátelský a značně stresující, jelikož se stoupající a často nevyváženou obtížností, kterou tato hra má, vyprchává příjemný pocit z předchozího hraní a v těžších scénách, kterými jste naněkolikáté užuž zdárně prošli, se stal další nečekaný neúspěch, přinejmenším na kopanec mezi půlky těm, kteří tak originální způsob vymysleli.

Já jsem přesto zatnul zuby a 9 misí z celkových 27 jsem zdárně prošel a hru si poměrně užil, ale jelikož právě v této misi nastal v obtížnosti zvrat k horšímu, pak už jsem na to nervy opravdu neměl. Nic proti obtížnosti, vždyť je to hra, ale aby mě někdo nutil projet misi za každou cenu celou, jinak na mě udělá dlouhý nos, to mohou zkusit někde jinde.

Jelikož se na DH nějaký ten pátek pohybuji, nemohlo mi uniknout, jaké hry se tu řadí mezi nejoblíbenější. Nebylo těžké zjistit, že jednou z takových her je z hlediska hodnocení RPG Deus Ex, jejíž 100% výrazně září téměř u každého druhého hráče. Po určitých technických potížích a nadějném přesvědčení, že podobné hodnocení by se třeba mohlo třpytit i u mě, jsem se do hry pustil.

Ze začátku mi vadila horší grafická stránka, s níž bylo nutné počítat, ale postupem doby jsem si na ni zvykal a nakonec usoudil, že na 10 let starou hru to zase tak špatné není a obzvlášť ve venkovních lokacích byla grafika na slušné úrovni. Za chválu stojí poměrně zajímavý příběh, který má svoji posloupnost, ucházející atmosféra a také především hudební doprovod, z něhož jmenuji zejména úvodní soundtrack, který na hru patřičně navnadí.

Hra se dá hrát jako čistá akce nebo jako stealth akce, přičemž já jsem ze začátku okusil variantu první. To, co jsem měl možnost při akčních scénách vidět, mi ovšem nepříjemně vyrazilo dech. Když totiž došlo na přestřelku, protivníci přede mnou nepřirozeně poskakovali jak v dětském animačním programu a přestože jsem si zbraně snažil vylepšovat jak se dalo, tak i po několika úspěšných zásazích byl docela problém je poslat na onen svět. Tahle častá trapná estráda, která mě znechucením téměř srazila na kolena, mě přivedla na to, že druhý herní styl by pro mě mohl být o něco lepší. Tento styl určitě lepší je, navíc je mému vkusu o něco bližší, jenže pokud jsem se na něj výhradně zaměřil, hra zase postrádala tu správnou šťávu a začala být ukrutně rozvleklá, nezáživná a neskutečně nudná a veškeré klady, které jsem na ní našel, šly astronomickou rychlostí do háje. Navíc mi začalo připadat, že s přibývajícím počtem odehraných kapitol je grafika čím dál rozplizlejší a její design bych přirovnal ke hře party předškoláků s vodovkami.

Co tedy s touto situací dělat? Přestože se mi jevila jako takřka neřešitelná, hrou jsem i tak se skřípěním zubů a zlostným syčením postupoval s koňskou dávkou trpělivosti po kouscích dále v domnění, že všechno má svůj čas a že mě hra přece jen chytnout musí a nakonec třeba i pohltí, jak se tomu stalo u většiny nejen místních hráčů. Jenže ta opěvovaná parádní atmosféra s mocným příběhem, kvůli čemuž možná přestanu i dýchat, se nějak nedostavovala, resp. zůstala na té průměrné hodnotě, jak jsem ji vnímal na samém začátku hry. Značná trpělivost, kterou jsem se hrou měl, tak pověstné růže nepřinesla, všechen zanedbatelný zbytek kladů mi ze hry nenávratně zmizel a nutit se dál ve hře pokračovat tudíž přestalo pro mě mít sebemenší smysl, jelikož ze hry mi v paměti utkvělo jen pár věcí – ošklivý design, otřesné přestřelky a velmi pomalý a nudný průběh. Oproti tomu zůstal poměrně pěkný příběh, který mi však záživnost hry nijak výrazně nezlepšil.

Co dodat? Dal jsem nějaký ten měsíc hře čas a párkrát se k ní pokoušel vrátit a znovu jí tu šanci na úspěch u mě dát, jelikož i tací mezi hráči byli a dodnes na hru vzpomínají s úctou. Výsledek? Možná ještě horší dojmy než na začátku. Důvod? Možná jej znám. Hrát totiž tuto hry tak před třemi až čtyřmi roky, myslím, že její šance u mě obstát by byly velké, jelikož do té doby jsem mnoho her neznal a tato hra by byla pro mě něco vymakaného, se spoustou nových herních principů, které by mě i možná učarovaly, ale dnes mi její kvality naprosto unikají a vím, že již nenávratně unikly. Přes toto všechno, co jsem o hře napsal, chápu, že si ji leckterý hráč oblíbil, ale ať už ji kdokoliv hrál před lety či v nedávné době, těch častých 100%, které hráči hře udělují, mě poněkud zaráží.

Jelikož během svého hraní rád střídám herní styly, po ryzí akci, kterou jsem měl možnost si užít v předchozí hře F.E.A.R. 2, byl čas zvolit nějakou stealth akci, kde by se moje hráčská role přeorientovala pro změnu v poněkud tišší a diskrétnější styl. Po předchozích dvou dílech jsem se bez sebemenšího zaváhání vrátil k sérii Splinter Cell, tentokrát tedy k dílu třetímu s názvem Chaos Theory.

Po jeho úvodním rozehrání jsem zaznamenal jednu velmi příjemná změnu, která se týkala grafické stránky, kterou si ovšem lze vychutnávat poměrně zřídka, jelikož i u tohoto dílu je tma na prvním místě, s čímž je ale nutné u takové hry počítat a nebrat to jako zásadnější negativum. Vše je totiž náležitě a bohatě vynahrazeno v kvalitním stealth stylu, v němž ani Chaos Theory není žádnou výjimkou potvrzující pravidlo. Ba naopak, tento díl je pomyslným mistrem ve svém oboru, který navíc nabízí i pár drobných změn, které hru určitě zpříjemní.

Kromě již zmíněné grafiky totiž přibyl novější způsob likvidace nepřátel, mezi které patří použití nože, ale pokud se to hráčovi příčí a do Samovy ruky mu moc tento zabijácký nástroj nesedí, nemusí tento drsnější způsob používat prakticky vůbec. Jednak je tu stále k dispozici již známý omračující úder či nově přiškrcení, pomocí něhož má hráč jistotu, že nepřítele okamžitě nepošle jednou provždy na onen svět a jednak si tím snižuje výslednou statistiku jednotlivých misí, která mu prozradí, jak kvalitní práci odvedl.

Další výhodu spatřuji v možnosti více variant postupu hrou, jelikož dostat se k určitému cíli je většinou možné minimálně dvěma způsoby, čímž je hráčovi dána určitá možnost vlastní inspirace, což jsem bral za nezanedbatelnou přednost.

Poslední výhodu, která by mohla stát za zmínku, jsou i nepovinné a bonusové úkoly, které mají rovněž vliv na statistiku mise a které osloví hráče, kteří mají v sobě trochu jakéhosi soutěžního ducha a chtějí splnit maximum úkolů, které jim daná mise nabízí.

Co dodat? Přestože proti předchozím dvěma dílům nemohu říct křivé slovo, myslím, že Chaos Theory je celkově propracovanější a záživnější a pro mě tedy excelentním a nezapomenutelným kouskem série Splinter Cell, který si milovník stealth akce vychutná, stejně jako já, opravdu v maximální míře a který se mu dokáže vrýt hluboko do paměti.

Asi málokdo zapochyboval, že právě já, který k sérii F.E.A.R. má velké sympatie, bych mohl vynechat druhý díl s názvem Project Origin. Výjimka se opravdu nekonala, takže jsem se před dvěma týdny i do tohoto dílu s největším potěšením pustil.

Jako první nepřehlédnutelný rozdíl oproti všem předcházejícím dílům vidím ve vylepšení grafické stránky, která omšelou šeď kancelářských i jiných prostor nahradila pestřejšími a oku lahodnějšími barvami, takže tento neduh byl konečně vylepšen a hra se stala opět o něco zábavnější a záživnější. Přibyly automatické checkpointy, které jsou však rozumně rozmístěné, tudíž nedělají hru nikterak stresovou.

Ve všech dílech série jsem asi nejen já obdivoval perfektní akční stránku. A tady nastal kardinální průser! Tím průserem je zvuková stránka hry, kterou museli vývojáři naprosto zbytečně obměnit a neponechat v té kvalitě, v jaké ji všichni známe a obdivujeme. Mluvení a výkřiky vojáků Replica i dalších nepřátel totiž znějí, jako kdyby mluvili do hrnce a zvuk zbraní hráče i protivníků zní tuctově a průměrně, takže to, co dělalo F.E.A.R. akční peckou, se tady najednou pomalu vytrácí a přestože přestřelky i nadále zůstaly solidní, tohle jejich kvalitu a celkovou šťávu akční stránky nehorázně snižuje.

Zbraně doznaly určitých změn k lepšímu především z kvalitativní stránky, vítaná je útočná puška s optikou a velmi zdařilá je rovněž sniperka, jejíž zaměřovací mód funguje takřka bezchybně a velmi účinně.

Co dodat? Na to, jak jsem se na druhý díl těšil, jsem z uvedených důvodů z něho poněkud rozladěn. Slovo "F.E.A.R." však i přesto pro mě zůstane synonymem kvalitní akce, ale mám dojem, že na tento díl budu vzpomínat ze všech nejméně.

Po odehrání úvodního dílu jsem sliboval, že v sérii Splinter Cell budu pokračovat a jelikož u slibů nezůstalo, vrhl jsem se na druhý díl Pandora Tomorrow. Podle recenzí jsem oproti úvodnímu dílu nečekal velké změny a ty skutečně téměř nenastaly, takže hra je jakoby pokračováním dílu úvodního, což není nikterak na škodu.

Menších změn se dočkaly zbraně, k nimž přibyly vychytávky jako fóliová kulička či dálkově ovládaný paralyzér, s nimiž se však vyplatí šetřit a ponechat si je na chvíle, kdy se ostatní formy zpacifikování nepřítele minou účinkem. Velmi jsem uvítal vylepšený odstřelovací mód Samova samopalu, se kterým se při možnosti krátkodobého zadržení Samova dechu pracovalo opravdu profesionálně.

Co mě však překvapovalo velmi nepříjemně, byly bugy, které mi zejména v předposlední misi způsobovaly občasnou nestabilitu hry, v důsledku čehož jsem začínal mít obavy, zda se vůbec zdárně prokoušu na konec hry.

Co dodat? Nebýt těch proradných bugů, které přidají na patřičné nervozitě a do jisté míry poněkud zhorší herní zážitek, jsem si hru i tak užíval podle svého gusta, tudíž při zjištění, že následující díl Chaos Theory má být nejlepším dílem z celé série, si již teď mnu ruce.

Že je DH užitečným pomocníkem při výběru vhodné PC hry jsem se přesvědčil v nejednom případě a ne jinak tomu bylo i při výběru tohoto titulu. Po přečtení, o čem se ve hře pojednává a jakého herního žánru se v ní dočkám, jsem neváhal a hru za velmi solidní sumu koupil. Pravdou je, že můj postup nebyl právě logický, jelikož recenze na hru jsem si přečetl až po jejím objednání a teprve pak se chytal za hlavu, jaký neuvážený krok jsem to vlastně provedl. V obavách jsem hru spustil s vědomím, že moje oči se velmi brzy obrátí v sloup, ale k úžasu mému i těch, jejichž recenze jsem předtím četl, se nic takového nestalo a já sledoval, jak příjemná kombinace stealth stylu a tvrdé akce se tu odehrává, jak mě hra začíná velmi bavit a jak se na její hraní stále více těším. Proč se tak stalo?

Důvodů je hned několik. První věcí, která mne zaujala, byla příjemná grafika, na jejíž kvalitu se rovněž nadávalo, ale přestože špičkových kvalit svých vrstevnic nedosahuje, je akorátní a během hraní příliš citelně nekolísá. Druhou věcí je zmíněná kombinace stealth akce s tvrdou řežbou, jelikož ve hře jsou pasáže, kdy strážného odpravíte nehlučně a ty, kde se musíte výhradně prostřílet. Tady stojí za zmínku pro mě nový druh stealth akce, který má za následek nekompromisní červeně zbarvenou osmnáctku na obalu hry. Není divu, protože hlavní hrdina kromě pistole s tlumičem a diskrétně hlučného samopalu nepoužívá k tichému odstranění nepřátel zrovna nejjemnější metody, takže dlouhý a ostrý nůž zabodnutý v hlavě oběti či podříznutí jejího krku připomíná spíš závěrečnou zkoušku učně v oboru řezník-uzenář. Ale přestože se necítím být sadistou, tento velmi drsný styl byl tím třetím důvodem, který mě k této hře připoutal.

Pokud jde o obtížnost, ta nebyla nějak závratná, skoro bych toto slovo ani nepoužil a raději ho nahradil slovem opačného významu, jelikož pokud není hráč extrémně neopatrný, až na pár vzácných výjimek moc často restart checkpointu nepoužije a to bych bral jako negativum, jelikož snadné proplutí hrou není zas tak příjemným aspektem, jak by se někomu mohlo zdát.

Co dodat? Poslední dobou jsem měl při výběru akčních titulů poměrně smůlu a přestože budu v tomto případě nejen na DH bílou vránou, o této hře to říct prostě nemůžu, jelikož mi připravila solidní množství zábavy, bohužel vzhledem ke krátkosti hry ne na delší dobu, ale i tak mám o jeden fajnový herní zážitek navíc.

O této hře jsem si podle jejího výmluvně znějícího názvu sliboval slušný herní zážitek ve znamení kvalitní akce, takže když jsem ji před pár měsíci zcela neočekávaně obdržel zdarma k "F.E.A.R.: Perseus Mandate", byl jsem rád, že zrovna tento titul se ke mně dostal takovouto cestou.

Skutečnost byla ale naprosto opačná. Hra sice začíná slušnou přestřelkou v polorozbořeném městě, ta postupně ustává, ale přicházejí další a další, takže by se řeklo, že je vše tak, jak má být. Ale není, protože hře schází úvod, v němž by se hráč velmi rád dozvěděl, co zde pohledává, kam jeho cesta bude směřovat a co je jeho náplní. Jenže odpověď na tuto otázku nepřichází a nedozvíme se ji po celou dobu hry, což považuji za nejzásadnější chybu, jelikož si člověk nepřipadá jako hráč, nýbrž jako robot mačkající kohoutek zbraně a jdoucí tupě vpřed za záhadným cílem.

Zbrojní arzenál je sice slušný, grafika uspokojivá, ale pokud nehledáte bezmyšlenkovitou hru, ve které potřebujete znát jen tlačítka pro pohyb, střelbu a přebití, pak o hře v žádném případě nepřemýšlejte a raději za ty necelé tři stovky, za které se hra prodává, si dejte nějakou specialitu ve stylové restauraci.

Když jsem nedávno procházel nabídky různých e-shopů ve snaze najít nějakou jednoduchou ryzí střílečku, za kterou bych nedal moc peněz, padlo moje oko na akční titul "The Mark". Po vyzkoušení dema jsem si řekl, že šanci hře dám, jelikož mne zaujalo pár věcí. Tou nejzásadnější je možnost hrát v jednotlivých misích za jednoho ze dvou hlavních elitních bojovníků, a to tak, jak chcete vy a ne, jak vám předem povinně určí hra.

Přestože hra má slibnou příběhovou zápletku, v akčním postupu hrou se pomalu ztrácí a převtělí se do podoby klasické akční řežby, která je vcelku solidní, jelikož jí k tomu dopomáhá slušný zbrojní arzenál s kvalitní účinností, který se u každého z hrdinů jen nepatrně liší, ale naštěstí se tak neděje v neprospěch jednoho z nich. AI nepřátel je na poměrně dobré úrovni, tím, že častými protivníky jsou teroristé, setkáme se zde i s takovými, kteří vzdávajíc se poběží proti vám a pokud jim na tuto lest skočíte (stejně jako já) a budete je považovat za mírumilovné civilisty, těsně u vás si na těle odpálí výbušninu. Jednoduchý, ale zato působivý nápad, se kterým jsem se zatím nesetkal. :-)

Po grafické stránce hra nedosahuje zrovna nejlepších výsledků a s přibývající délkou hraní se mi zdálo, že se kvalita ještě více snižuje. Bohužel se v průběhu hraní brzy dostavuje monotónnost, která ve spojení s horší grafikou celkový dojem rychle kazí, takže občas byly pasáže, kdy jsem úpěnlivě čekal na konec mise. Setkal jsem se tu s pár bugy, kterých jsem byl svědkem spíš ve starších hrách, avšak u hry z roku 2006 byla tahle výjimkou (procházení parťáka přes zavřené dveře, chybějící závěrečná animace a následné zpřístupnění dveří východu atd.).

Co dodat? Pokud by někdo sháněl střílečku čistě na odreagování a uvolnění, netvrdím, že by se této hře měl za každou cenu vyhnout, ale za minimální příplatek pro něho najdu o pár stupňů lepší náhradu.

Je to asi necelý rok, kdy jsem u této hry odehrál demo, které mě velmi oslovilo, jelikož herní prostředí Divokého západu se mi velice zamlouvalo. Koupil jsem ji však teprve před nedávnem, takže teprve teď se k ní dostal.

První, co mě už tenkrát zaujalo, byla velice pěkná grafická stránka, jelikož prostředí lesů, luk a hor mě do westernového prostředí dokonale vtáhlo, stejně tak i příběh, který bych tak rovněž vyzdvihl do popředí. Za velmi vydařený nápad autorů považuji možnost hrát střídavě za 2 postavy, jelikož každá z nich je jiná jak rozdílnou osobností, tak i herním stylem. Proto pokud je hráč naladěn na čistou akci, užije si jí v roli reverenda Raye, pokud si libuje ve stealth akci, pak se dobře vtělí do prchajícího Billyho. Já mám v oblibě oba styly, a tak jsem předpokládal, že je to hra šitá mi na míru. Bohužel se tak nestalo. Důvod?

První velké zklamání přišlo v přestřelkách, které, jak jsem říkal, byly především doménou Raye. Odhaduji, že jeho poměrně chudý inventář zbraní byl zřejmě záměrem autorů hry přiblížit hru o něco více realitě, protože mít k dispozici v roli pistolníka 2 zbraně je vcelku slabota, ale budiž. Jenže tyto zbraně se vyznačovaly ne právě zázračnou přesností a navíc ještě mizernou účinností, takže vezmu-li v úvahu, že větší část přestřelek se odehrávala na dálku a během nich jsem vzhledem k druhům zbraní častěji nabíjel než pálil, akční stránku hry jsem si příliš nevychutnal.

Stealth styl Billyho jsem si proto užíval o něco více, ale tady jsem zase občas narazil na některé nezáživné úkoly typické pro klasickou adventuru, které mi průběh hrou natolik znechucovaly a šíleně otravovaly, že jsem nesčetněkrát přemýšlel, jestli hru nepohřbím a nenechám nedokončenou.

Co dodat? Rozhodně se nejedná o hru špatnou a věřím, že spousty hráčů dokáže oslovit minimálně těmi pozitivy, které jsem tu já zmínil, ale tak, jako se s oblibou vracím k jiným nedávno odehraným hrám, se k této vracet určitě nebudu.

Když přede mnou někdo vysloví název "Wolfenstein", mojí první asociací je můj herní klenot Return to Castle Wolfenstein, na který i po devíti letech od jeho vzniku hledím s úctou, jelikož tato hra mě také totiž uvedla do světa PC her a je tedy pro mě zároveň i hrou průkopnickou. Proto jsem informaci, že je vytvořeno volné pokračování této hitovky, přijal s velkým očekáváním a věřil, že se dočkám ještě něčeho lepšího. Počáteční odborné recenze a některé zdejší komentáře mě zprvu přiváděly na myšlenku, že mohu velice rychle zapomenout na kvality předchozího dílu, takže jsem se pomalu začal připravovat na to, že se bude jednat spíše o náhražku velmi ubohou. A jak to dopadlo?

Po prvních pár okamžicích jsem se od těchto negativních myšlenek odprostil. První pozitivum totiž přišlo v podobě vylepšené grafické stránky, která sice není špičková, ale pro moje oči je více než velmi pěkná, takže procházení jednotlivými misemi minimálně na úvod určitě zpříjemní. A tady se musím na chvíli pozastavit, jelikož většina misí se odehrává mezi tzv. Východním a Západním křídlem, kam se "můj" B. J. Blazkowicz v rámci plnění úkolů neustále vrací a bojuje, takže minimálně polovina z těchto misí je naprosto totožná, což na mě působilo velmi nudně a stereotypně, takže tento nápad si autoři s klidným svědomím mohli odpustit. Naštěstí tento neduh mi hra vynahradila v akční stránce, která mě u hry oslovila nejvíce, jelikož boje s nacisty se trefily do mého vkusu, snad až na ty zmutované, jelikož na tyto typy protivníků jsem někdy háklivý, ale tentokrát jsem to poměrně v pohodě strávil.

Jelikož čas oponou trhnul, přibyly podle toho i modernější zbraně, které je nově možné vylepšovat, takže jsou pak těmi nejspolehlivějšími společníky.

Co dodat? Když vše řečené shrnu, musím uznat, že přestože předchozí díl pro mě i nadále zůstává nedotknutelným symbolem akčních PC her, ten nový mě zaručeně nezklamal a v zapomnění u mě tedy rozhodně neupadne.

Ačkoliv jsem se zařekl, že mými herními protivníky nebudou nadpřirozené postavy, po zhlédnutí několika videoukázek mi něco říkalo, že tuto hru od Electronic Arts bych vynechat neměl. Nakonec jsem tedy tu zásadu opravdu porušil a je velké štěstí, že jsem to udělal. Jak se na tento žánr sluší a patří, hra má doslova dusnou atmosféru a ačkoliv se odehrává převážně v osvětlených prostorách, prostředí je i tak jako v pravém hororovém filmu, čímž tvůrce velice chválím, jelikož asi takhle měla podle mého vkusu hra vypadat. Není totiž nad to, když při procházení jednotlivými lokacemi a plnění nemalého počtu různorodých úkolů nevíte odkud a jaká nestvůra se na vás vynoří a nejste si jisti, jestli vám náhodou do zad nevpadne další. Takových scén ve hře najdeme nespočet a přestože leckdy dají hráči pořádně zabrat, z hlediska akce nemají chybu, obzvláště když jsou podbarveny kvalitním zvukovým doprovodem, který vše náležitě umocní.

K likvidaci nestvůr má hlavní hrdina pár zbraní, které může na určených místech vylepšovat, ale v inventáři jich bohužel příliš nosit nemůže, takže chce zvážit, se kterými jeho boj nebude marný a které může odložit do trezoru, popř. je prodat. Tady bych viděl určité negativum, jelikož zbraň je hráč nucen si nejprve vyzkoušet a teprve poté se rozhodnout, kterou si jakožto účinnou ponechá, jelikož popis zbraně a její klady či zápory není šance zjistit jiným způsobem.

V předchozích komentářích bylo často zmíněno ovládání a nešikovné zobrazování hlavního hrdiny. Pravdou je, že ze začátku mi přišlo, že Isaac zobrazovaný přes polovinu monitoru, čímž je způsobena nemožnost jeho rychlejšího otáčení, má za následek jeho nemotornost, ale naštěstí po pár hodinách hraní jsem usoudil, že zdání trochu klame a akční boje, při nichž je základem pro úspěch likvidace bestií odstřelování jejich končetin a případné závěrečné doražení pořádným rozšlápnutím, se pro mě tak staly úplnou lahůdkou.

Co dodat? Podle mě je Dead Space skvěle propracovaná hra s velice pěknou grafikou, působivou zvukovou stránkou a špičkovým hororovým nádechem, ve které hráčova nervová soustava dostane vydatně zabrat od prvopočátku až do úplného finále.

Jakožto příznivce stealth akce bych asi spáchal nemalý hřích, kdybych vynechal sérii Splinter Cell, kde si v roli tajného agenta Sama Fishera mám možnost užít vše, co tento žánr nabízí. A je tomu skutečně tak. Sam je postava, která má od prvotního seznámení ve videoukázkách moje velké sympatie, zejména jeho fascinující akční pohyby, jejichž prostřednictvím zvládne proniknout, šplhat a skákat na všemožná místa, čímž se liší od ostatních hlavních hrdinů, s nimiž jsem se měl možnost setkat v jiných hrách tohoto herního stylu.

Samozřejmostí úspěchu, jak zůstat neodhalen, je Samova práce potichu a hlavně ve tmě, protože pokud se nacházíte v temném prostředí, nepřátelé vás odhalí snad jen v případě, že o vás zakopnou. To sice může pro někoho působit poněkud nepřirozeně, ale mezi tyto hráče jsem já nepatřil. Tichých prostředků, kterými Sam dosáhne stanoveného cíle, není mnoho, na eliminaci nepřátel si vystačí v podstatě jen s omračujícím úderem a krátkou či dlouhou střelnou zbraní s tlumičem. Co mi ale na těchto zbraních trochu vadilo, byla jejich ne právě velká účinnost. Možná to tak trochu byla moje vina, jelikož jsem se snažil šetřit municí a ne vždy jsem měl úspěch s jedinou střelou do hlavy, jejíž stoprocentní účinnost jsem považoval za samozřejmost, což se však občas nestalo, proto byl omračující úder můj častější styl.

Po grafické stránce jsem neměl výhrady, na 6 let starou hru je grafika velmi slušná, jen si ji hráč při častém a nezbytném používání noktovizoru tolik neužije, protože tma je v tomto díle opravdu častá.

Co dodat? Pokud bych se k tomuto stealth žánru chtěl vrátit, o čemž nepochybuji, pak si neumím představit, že bych opět nezvolil další díl série Splinter Cell.