Dear Esther

Nevím, co říct. Dear Esther je pravděpodobně jeden z nejhezčích a určitě nejzajímavější herní zážitek, co jsem kdy zažil. Vlastně bych měl vypustit ono slovo "hra", mělo by se mluvit prostě jen o interaktivním zážitku ve fiktivním světě. A i to interaktivní by tu nemuselo být. Celou dobu si vystačíte se čtyřmi klávesami a myší (a ono to vůbec nevadí), aby vám tak Dear Esther mohla povyprávět svůj příběh.

Celou dobu, od začátku do konce, mě držela atmosféra, jakou jsem ještě jakživ ve "hře" neviděl. Vyprávění protagonisty, dá-li se ho tak nazvat, mi přišlo zmatené a těžko srozumitelné, ale postupně mi začalo docházet, že Dear Esther se snaží o více, než vám jen prozaicky předložit hotovou věc. Dear Esther je totiž jakási poesie ve hře, a kdo nemá duši a ke hře přistoupí stylem "This is all cool, now when do I get a gun?", pak ať jde rychle někam jinam. Škoda jen, že to bylo tak krátké.

Těžko přistupovat a hodnotit Dear Esther jako běžnou hru. Ne, tento kousek nabízí něco unikátního, jako kniha a hudba, které jsou prezentovány v nádherném prostředí.

Ostrov se stává místem kde si každý najde kousek svého, ponořit se do vlastního nitra a nechat myšlenky a pocity vyplout na povrch a vnímat je. Jít po břehu, sledovat krásu moře s jeho nekonečností, vítr jenž neúnavně fouká a stébla trávy se vlní a houpají v rytmu, jenž mu udává. Zastavit se, rozhlédnout se, uvědomit si nádheru přírody, pocit že vše ostatní je druhořadé, zvolnit tempo, poslouchat svůj vlastní pomalý dech. Pohlédnout na trosky lidství, pochopit zjištění vlastní smrtelnosti a příjmnout ho. Otočit se a věnovat vzpomínku svým milovaným. A zase jít dál za tónů zurčení potůčků a hledat své další pocity, podkreslené nádhernou hudbou.

Dear Esther je zážitek který je určen jen těm, kteří pro něj mají cit a smysl ho pochopit, chtějí se ponořit do toku svých myšlenek, a jen se zastavit v dnešní uspěchané době, a prožít něco neskutečně nádherného a načerpat novou energii.

Hmm...abych pravdu řekl, nevěděl jsem, co od Dear Esther čekat. Tedy měl jsem představu, ale...tohle jsem nečekal. Jelikož se poslední dobou dostávám do jakési zadumané nálady, Dear Esther jsem si nemohl zahrát v lepší dobu.

Atmosféra je neskutečná. Téměř jsem cítil, jak se mi ledový mořský vítr hladově zakusuje do těla a odebírá mi poslední zbytky tepla, jak se prodírám úzkými cestičkami porostlými zakrslou flórou, která se v poryvech toho vlezlého větru kymácí a vypadá jako zelené, travnaté moře. A do toho ta nadpozemská hořkosladká ambientní hudba doplňující paměti zlomeného člověka.

Cestou se ve mně mísila zvědavost, strach, cítil jsem jakési nevysvětlitelné, tíživé cosi, které se hmatatelně vpilo do všeho kolem. Obdivoval jsem scenérie, které ve mně vzbuzovaly otázky a úžas a snažil se najít smysl v řádcích, co mi byly předčítány i v obrazcích, které byly nakresleny všude kolem.

Proč to dál roztahovat - nepochopil jsem. Nebo možná pochopil, ale kdo ví? I cesta je někdy cíl a nakonec...stačí jen roztáhnout křídla...

K v poslední době poměrně rychle se rozšiřujícímu experimentálnímu žánru (Trauma, To the Moon) začínájí přibývat stále kvalitnější tituly. Posledním takovým počinem je právě Dear Esther, cesta nádherně zpracovaným ostrovem, který se po tu hodinu či dvě jež na něm strávíte stane až překvapivě uvěřitelným místem.

Je až s podivem, co dokáže vyprodukovat Source engine společně s vhodně zvoleným zvukovým podkresem. Audiovizuální kvality jsou jistě tím, proč se hrou zabývat. Příběh, který se rozehrává na omezeném prostoru, nijak nevyčnívá, přesto však postupnou gradací konec zapůsobí jako u mála titulů. Tím největším problémem hry je, jak na ni nahlížet, jelikož se jedná o jednu z nejzajímavějších zkušeností, které počítačové hry za poslední roky nabídly, na druhou stranu však nic nového Dear Esther nepřináší, jen plně dotahuje zavedený koncept. Bylo by však jednoduché označit Dear Esther za novodobý Myst bez logických hádenek, ale po té hodině a půl, kdy titul vycházející z modifikce ani jinak, než na jedno zahrání dokončit nelze, nemohu jinak než tvrdit, že hra nabídla přesně to, co autor zamýšlel.

Jedním z hlavních požadavků je ale přistoupit k Dear Esther bez přibližujícíh informací, čímž se výsledný dojem ještě umocní. Titul jako celek působí kompaktně, interaktivita přes mé prvotní obavy nijak neschází a zvolené prostředí je pro hry poměrně atypické. Působivé, přesto však zatím spíše jen naznačující potenciál.

Na závěr ještě musím zmínit, že mi hra trochu zasazením a britskými reáliemi připomenula The Lost Crown a atmosférou film Tenshi no tamago, což je pro mě v obou případech veliké plus.

Drahá Esther, právě jsem prožil jeden z nejzajímavějších (nejen) herních zážitků v mém životě. Nesmíš čekat hru v pravém slova smyslu, tohle totiž není hra, není to úplně ani interaktivní film - řídíš jen své vlastní kroky, posloucháš a díváš se kolem sebe. Tohle je vizuální vyprávění příběhu - a jestli tohle nehledáš, vyhni se tomuhle dílku obloukem.

Drahá Esther, i když v této "hře" nemůžeš běhat ani skákat, její hraní ti nezabere více než hodinu a půl. Zapni si ji ale až v noci, v klidu, se sluchátky na uších, a teprve pak tě naplno pohltí neskutečná atmosféra ostrova, naplno oceníš perfektní hudbu a hlas vypravěče ti bude s tím správným účinkem předkládat střípky dopisů, které Ti psal. Dívej se kolem sebe a neměj výčitky, že nechápeš význam některých monologů - jen je musíš mít v češtině, protože zdejší angličtina je dost květnatá, filosofická a velmi těžká. Když budeš i na úplném konci naprosto zmatená, můžeš počkat na jiný večer a zahrát si to znovu - střípky z dopisů se předkládají zpola náhodně (ale vždy mají na daném místě smysl), takže každý vlastně prožije trochu jinou hru.

Jestli mám najít nějaké zápory, poukazuju na nerozhodnost mezi volností a linearitou - pomalý krok postavy mi nevadil, ale když jsem chtěl projít obě paralerně jdoucí cesty, abych dostal co nejvíc příběhu, musel jsem se zdlouhavě vracet (proto mi to trvalo 2 hodiny). Také úplný konec, kdy obraz zčerná, je sice emotivně dost silný, ale v hráčích PC her spíš vyvolá dojem nějakého bugu, takže si budou muset najít na netu, že to je fakt konec, a pak to vypnout manuálně... to na mě působí dost rozpačitě.

Drahá Esther, tahle "hra" vyvolává emoce (včetně strachu) a podivné obrazy namalované na kamenech ti nikdo nevysvětlí. Stejně tak je je na tobě, jak si poskládáš příběh a co si z něj odneseš - určitě to ale nebude nic "hotového" a nejspíš nad tím vším budeš ještě drahný čas přemýšlet.
A když to nedohraješ s pocitem "konečně konec!" a "to je o ničem, jdu si zapnout Crysis", hledej na různých fórech, co si z toho odnesli jiní lidé. Najdeš tam moc zajímavé teorie. Anebo si přečti moje zamyšlení :)

Drahá Esther, protože jsi už mrtvá, můžu mluvit otevřeně. V téhle hře je neskutečné množství symbolů a rozebírat je všechny by bylo na hodně dlouho, takže jen ve zkratce.

Záhadou je už jen totožnost postavy, za kterou hrajeme. Četl jsem myšlenky, že je to sama Esther - podle mě je to ale její manžel, Donnelly (musí být a musí se tak jmenovat - na konci říká, že Esther měla toto příjmení a že spolu měli mít děti), potomek objevitele ostrova (o kterém je ve střípcích mnoho zmínek) a muž, který napsal a četl dopisy. Ostrov samotný je možná založený na místě, o kterém četl v Donnellyho knize a které možná i navštívil, ale celé je to jen alegorie - tohle místo je nevědomí člověka, jeho vnitřní svět, kterým prochází ve chvíli, kdy v nemocnici umírá (během hry je na to spoustu narážek - chirurgické nástroje, zvuky podpůrných přístrojů, ale i namalované elektrické obvody - oživování) poté, co neunesl svou vinu na smrti manželky a spáchal sebevraždu (předávkování analgetiky?). Esther zemřela při autonehodě, protože řidič, její manžel, byl opilý - on, ne druhý řidič, osamělý člověk jménem Paul (Jacobson; mimochodem, většina chemických vzorců zobrazuje ethanol, zbylé jsou enzymy podílející se na funkci mozku). Donnelly vinu svaloval na Paula, ale sám se emocionálně zhroutil a začal psát své mrtvé ženě dopisy. Když ho jeho stav dohnal k sebevraždě, upadl do bezvědomí a v tomto "some kind of limbo" se vyrovnává sám se sebou. Když se nakonec sám se sebou smíří a odpustí si, může v klidu zemřít - aby se zase setkal se svou Esther a také Paulem (musí být také mrtvý - na nebi jsou dvě bílé čáry, o kterých mluví v jednom dopise). Jeho duše tak dosáhne svobody - po skoku z vysílače nespadne na zem, ale změní se v racka, jak se dá poznat ze stínu, který vrhá do světla svíček (odtud také význam "oltáříku" hnízda s vejci - v jednom střípku nepřímo říká, že Esther pro něj byla jako hnízdo, kam mohl vždy přiletět.)

Hodně silný moment byl v druhé kapitole, kdy jsem si teprve začal uvědomovat, co se vlastně stalo a jaký má ta hra smysl - ze střípků se dá vyvodit, že se Esther účastnila autohavárie, a ve svahu nad zrezlou lodí lze najít volant a autosedačku. Stejně tak to bylo skvělé ve "snové podkapitole", v níž se ocitneme přímo na místě autohavárie. Mimochodem, dá se tam najít i operační stůl.
Perfektní (nejen vizuálně) je kapitola v jeskyních, kde mi až v červené místnosti tvarem nápadně připomínající srdce došlo, že se vlastně nacházím ve vypravěčově těle. Proto i spoustu toho nakresleného dopaminu a serotoninu při cestě vzhůru - do mozku.
Obrovský měsíc je zase projekce lékařské baterky, která mu posvítila do očí (I remember the light they shone in my eyes to check for pupil contraction). Tady se taky utvrzujeme v tom, že je Esther mrtvá (Mezi zemí a ohněm jsem si vybral oheň). Jak se blížíme k vysílači, vypravěč se sám před sebou přiznává ke své vině a příběh graduje... no a závěrečná scéna je fakt silná :)

Ve hře se dá také zahlédnout několik "duchů", většinou se na ně člověk nesmí dívat přímo a také se rozplynou, jakmile se k nim přiblíží. Zřetelně viditelný duch na útesu se svíčkou v poslední kapitole se dokonce zdá být sama Esther.

Drahá Esther, nakonec bych ti rád napsal snad už jen to, že jsem moc rád, že jsem na tohle experimentální dílko narazil - a jestli máš i ty v sobě špetku touhy zažít něco opravdu zvláštního, begin your own voyage in a paper boat without a bottom! :)