Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
ViRus

ViRus

R. J. • Games Collector • ČR - kraj Jihomoravský

Komentář

Přejít na komentáře

Return to Castle Wolfenstein

  • PC 95
Píše se rok 2011, jmenuji se Radim J. a jsem kronikář příběhů ze života, které jsou mně svěřovány. Není tomu dávno, kdy se ke mně dostala nabídka na sepsání příběhu, situovaného do jedné z mnoha tajných operací prováděné spojenci během 2. světové války.

Den, kdy se mělo vyprávění uskutečnit nadešel a já jsem kolem 6. večerní vyrazil k domu mého hostitele. Během několika málo desítek minut jsem stál přede dveřmi, zazvonil a s představením mé maličkosti jsem byl pozván dál...

„Mé jméno je B. J. Blazkowicz, dnes již obyčejný válečný veterán, prosím posaďte se,“ navrhl můj hostitel a také se posadil, zapálil si doutník a napil se Brandy. „Dáte si také?“ zeptal se. „Ano, děkuji,“ vyhrkl jsem trochu překvapeně.

Po chvíli mlčení se naše pohledy střetly, nedalo mi to a vyřkl jsem první otázku: „Proč se s všemi těmi zážitky chcete svěřit až po tolika letech?“

„Možná proto, že bych rád po sobě zanechal varování pro další generaci… Přesně si vzpomínám kdy ta noční můra začala, vám ale bude muset stačit pouhé ukotvení do roku 1944, doby kdy Německo stálo na samém pokraji porážky, jsem při velmi tajné misi padl spolu s ještě jedním kolegou do zajetí německé armády a byl převezen na hrad Wolfenstein. Po parťákově brutálním mučení za účelem získání informaci jsem byl na řadě já sám, díky ale náhodě a tréninku (nezapírám) jsem přemohl stráž. Po získání zbraní, kterých jsem za celou operaci použil velké množství – od nože, pistole, samopalu, panzerfaustu, přes sniper puška až po experimentální tesla pušku (a až se sám divím, že jsem to tenkrát všechno unesl), byla mojí první myšlenkou snaha o spojení se s velením a popis nepříliš příznivé situace. Podařilo se mi také z velení nepřátel získat cenné informace o tom, že se nacisté uchylují k použití nových a dosud neviděných zbraní, a že byla utvořená nová divize se zaměřením na okultismus. Tím se tato záležitost pro mě stala číslem jedna, což však nebyly jediné rozkazy přiřazené nadřízenými. Jednou jsem musel najít a získat tajné dokumenty, nepozorovaně vniknout na raketovou základnu nebo doprovodit a ochránit zajatý tank.“

Starý vypravěč se zarazil a než se znovu rozhodl pokračovat na několik vteřin se strnule zahleděl jako by za mne.

„I když nebyl čas na velké exkurse, nemůžu fašistům upřít důmyslné a oku lahodící stavby ve většině lokacích, které jsem prošel. Čím dále jsem se dostával k meritu věci, tím více byly proti mně nasazovány stále lepší, vytrénovanější a ostřejší jednotky, které většinou bojovaly v početní přesile a to za překvapivého zjištěním, že všichni hovoří plynou angličtinou s německým přízvukem. Řečem ohledně nadpřirozených jevů jsem (popravdě) moc nevěřil, to jen ale do doby, než jsem je spatřil na vlastní oči - tím doznalo cel mé snažení nového rozměru. Zastavit okultní jednotku SS a překazit jejich rozkazy (ať už šlo o cokoliv) bylo jenom na mně.“

Vysloužilý voják sáhl po sklenici, aby osvěžil seschlé hrdlo.

„ Nevím, je to velmi podivné, ale při plnění úkolů mi v uších zněla někdy klidná jindy úderná melodie, jakoby ale vždy vhodně dokreslující dění a atmosféru. Díky tomu se cítil člověk skoro nezranitelný (do okamžiku, než chytil první kulku), což bylo asi následkem toho, že se téměř všude povaloval dostatek lékárniček. Častokrát se také stávalo, že jsem nacházel poklady - ano doslova poklady, ty ale pravděpodobně nakonec zabavila americká armáda (mrcha nenažraná nemá a neměla nikdy dost) a já z toho nikdy neviděl ani floka.“

Náhle se starý pán znovu odmlčel. „Stalo se něco?“ zeptal jsem se udiveně. „Jen se mi před očima odehrály všechny děsivé vzpomínky na souboje s čelními, šílenými nacisty, kteří zmutovali do různých podob,“ odvětil starý muž. „Bože, to byla výzva! A k tomu ten závěrečný Heinrich I, během celé války jsem nezažil těžšího protivníka. Sám nevím, jak jsem to celé přežil… Na to jsem byl vyzvednut naší stranou, z hlouby zoufalství a temného zla opět do poklidné civilizace… Tím byla uzavřena tajná operace, o které do dnešního dne věděl jen malý počet lidí.“

Nevím jestli jsem si všiml správně, ale stařík se jako by usmál…

„Děkuji vám, byl jste trpělivým posluchačem a prosím nezlobte se na mne, podrobnější informace vám podat nemohu.“

Rozpačitě jsem polkl…

„ Ne, ne, to já děkuji vám… Za fascinující příběh… Nashledanou,“ dopil jsem čtvrtou sklenku a vydal se na cestu domů, vstřebat a utřídit si nově nabyté poznatky, které se snad ani nemohly odehrát… Co já o tom ale vím…
+37