Běžně se mi stává, že si nějakou hru z dětství pamatuji jako nesmírně obtížnou, když se k ní ale po letech vrátím, projedu jí jako nůž máslem. Viz například Tomb Raider II, kde jsme se s kamarádem nedostali ani z úvodní jeskyně, a jejíž plnou verzi jsem bez větších problémů dohrál nedávno. U Contry jsem očekával podobný scénář. Když se mi ale ani na desátý pokus nedařilo dokončit první level, začalo mi docházet, že tentokrát na ponížení mého mladšího já nedojde...
Až na jednu nebo dvě výjimky jsou levely velice krátké. Celou hru lze dohrát do 20 minut. Bude vám ale nejspíše trvat hodiny, než spatříte závěrečnou obrazovku. Pokud ji tedy vůbec někdy uvidíte. Hru totiž nelze ukládat, životů je málo a každou chybu hra tvrdě trestá.
Po sžití se s ovládáním a přijmutí hesla "kdo uteče, vyhraje", se mi konečně podařilo postoupit vpřed. Dostal jsem se asi do poloviny, když přitvrdilo a já musel sklopit ocas a hru začal místo po dokončení levelů potupně ukládat i v jejich průběhu (tzn. save states v emulátoru).
Každá úroveň vás překvapí něčím novým. Nové prostředí, jiná perspektiva, noví nepřátelé a překážky, staří nepřátelé, jež se naučili novým kouskům atd. Hra je sice krátká, obsahově je však nabitá a neskutečně pestrá. Občas vás navíc oponenti překvapí na místech, kde byste je nečekali, takže žádný průchod není úplně stejný.
Celou dobu jsem se při hraní těšil, až uvidím levely, do kterých jsme se s kamarády v dětství nikdy nedostali. A pak se najednou objevila závěrečná obrazovka. Kterou už jsem někdy předtím určitě viděl. Což může znamenat jediné - kamarád hru tehdy dohrál celou. Bez podvádění. Já na to tehdy skill neměl. A teď, po téměř 30 letech, zase nervy ani trpělivost. I tak jsem si ale tenhle výlet do minulosti neskutečně užil.
Až na jednu nebo dvě výjimky jsou levely velice krátké. Celou hru lze dohrát do 20 minut. Bude vám ale nejspíše trvat hodiny, než spatříte závěrečnou obrazovku. Pokud ji tedy vůbec někdy uvidíte. Hru totiž nelze ukládat, životů je málo a každou chybu hra tvrdě trestá.
Po sžití se s ovládáním a přijmutí hesla "kdo uteče, vyhraje", se mi konečně podařilo postoupit vpřed. Dostal jsem se asi do poloviny, když přitvrdilo a já musel sklopit ocas a hru začal místo po dokončení levelů potupně ukládat i v jejich průběhu (tzn. save states v emulátoru).
Každá úroveň vás překvapí něčím novým. Nové prostředí, jiná perspektiva, noví nepřátelé a překážky, staří nepřátelé, jež se naučili novým kouskům atd. Hra je sice krátká, obsahově je však nabitá a neskutečně pestrá. Občas vás navíc oponenti překvapí na místech, kde byste je nečekali, takže žádný průchod není úplně stejný.
Celou dobu jsem se při hraní těšil, až uvidím levely, do kterých jsme se s kamarády v dětství nikdy nedostali. A pak se najednou objevila závěrečná obrazovka. Kterou už jsem někdy předtím určitě viděl. Což může znamenat jediné - kamarád hru tehdy dohrál celou. Bez podvádění. Já na to tehdy skill neměl. A teď, po téměř 30 letech, zase nervy ani trpělivost. I tak jsem si ale tenhle výlet do minulosti neskutečně užil.
