Co mají společného Wuchang: Fallen Feathers a The First Berserker: Khazan? Jsou to soulsovky z Asie, všechny jsem dohrál, na databázi her se o nich moc nediskutuje a jsou výborné! Každá se může úplně klidně pyšnit titulem nejlepší soulslike hra. Samozřejmě k nim patří i Lies of P, kdyby někomu zmínka chyběla.
Maturitní slohovku jsem psal před mnoha lety, tak už jsem vyšel ze cviku a tahle recenze nebude žádné velké literární dílo. Khazan tady má jen jednu recenzi a podle mě je to škoda. Proto jsem se rozhodl oživit diskuzi a snad tato recenze některé nerozhodné a unavené souls hráče přesvědčí dát hře šanci.
Dohrál jsem spoustu soulsovek. Dokonce jsem pokořil Bloodborne i s datadiskem. Velký rest mám ale vůči panu Miyazakimu, protože mi chybí pokořit Sekiro. Vzdal jsem to po Lady Butterfly, kterou jsem sice dal, ale Genichiro byl nad mé síly. O Khazanovi se psalo jako o mixu Sekira a Dark Souls, a proto mě tato hra nejprve vůbec nezajímala. Pak jsem zkusil demo, pročetl recenze, poslechl názory na YouTube, vyměnil Xbox S za X, dohrál Wuchang a Code Vein a dostal chuť na další trýznění mého nervového systému a také karpálních tunelů. Nu, nelituji. Po 72 hodinách mám hotovo na true ending.
Wuchang a Khazan mají jednu věc společnou, a to je možnost resetovat kdykoliv strom dovedností. Staty (str, vit atd.) jde resetovat taky, ale u Khazana na to hráč potřebuje item, který je naštěstí možno koupit, a za mě je ho dostatek. Tím podobnost do velké míry končí a každá hra si s formulí souls jde vlastní cestou.
Khazan je hra rozdělená na kapitoly a lokace, které se postupně odemykají v Crevice, což je takový Nexus, odkud se hráč vydává na hlavní a vedlejší mise. Postupně se mu tady objevují NPC, kovář a obchodníci. Doporučuji plnit úplně všechny mise. Nejen kvůli expům, ale hlavně kvůli receptům pro kováře a sběratelským předmětům (Jarlingy a Souls Stony). Do navštívených oblastí se může hráč kdykoliv vracet a před misí ví, kolik sběratelských předmětů už našel a kolik mu jich ještě chybí. Ty slouží k nákupu u zvláštního obchodníka a Souls Stone vylepšuje množství HP pro léčivé lahvičky.
Khazan se může specializovat pouze na 3 druhy zbraní – double weapons, greatsword a spear. Není to málo, řekne si nejeden hráč, a já hned odpovím, že vůbec. Hrál jsem s greatswordem a hra má unikátní mechaniku, kdy si hráč výbavou a zvolenými skilly vytváří svůj bojový styl. Asi bude existovat ideální kombinace, kterou jsem si našel i já, ale variabilita je docela velká. Každý kus equipu má své statistiky a setové vybavení, které je určené pro určitý typ zbraně, má vlastní skilly, které právě doplňují nebo úplně překopávají styl boje se zbraní. Hra je docela náročná ohledně ovládání kombinací schopností - LT + X, LT + A atd. a ten prstoklad byl občas hodně divoký. Naštěstí se všechny možnosti otevírají postupně, takže si člověk na ovládání zvykne a na konci je nezastavitelná mašina, která dává parry, uhýbá (brink dodge) a zasazuje charged útoky, které ničí staminu a následně ubírají hodně HP pomocí brutal attacku.
Boj je hodně rytmický, náročný na svalovou paměť, ale férový. Správné načasování parry, dodge a brutal attack si poradí s běžným mobem i s vedlejšími a hlavními bossy. Ve hře je i mechanika na statové poškození – flame, poison, plague, chaos atd. Rezisty řeší změna equipu. Je skvělé, že boss arény jsou blízko checkpointů, a hlavně – a za to jsem hru miloval – po smrti se lacrima (duše) objeví před arénou. Takže se jde do souboje bez rizika a navíc, za každý neúspěšný pokus dostane hráč lacrimu v poměru k tomu, kolik HP bossovi před smrtí sebral. Já jsem starší člověk, hru jsem hrál na obtížnost normal a s jednou výjimkou jsem každého bosse dal na pár pokusů. Občas vyšel i první pokus. Možnost snížení obtížnosti jsem po marném úsilí použil jen jednou a poté se vrátil k normálu a tak jsem hru dohrál. Nevím, jak moc jednotlivé opravy hru zjednodušily, ale mně obtížnost sedla tak akorát a zařadil bych ji po bok Wuchangu a Elden Ringu.
Co se týče vybavení, tak hra motivuje hráče vracet se do prozkoumaných lokací a farmit materiály pro výrobu potřebného vybavení. Ano, i hlavní bosse je možno znovu zkoušet a z jejich lootu pak vyrábět setové vybavení. Já jsem nakonec skončil u dvou setů brnění a jednoho setu meče s prstenem a náhrdelníkem. Ten pocit, kdy se bosse naučíš a dáváš ho 5× za sebou, abys měl materiál na celý set, je k nezaplacení.
Grafika je stylová a cel-shade postavy nemusí sednout každému. Mně se stylizace líbila. Prostředí není úplně variabilní, kdy převažují hrady a chrámy. Občas se objeví bažiny a vyloženě depresivní lokace pro arachnofobiky, jako jsem já. Mně tenhle tón hry ale sedl a ve spojení s příběhem to utváří velmi dobrý celek. Co se týče příběhu, tak ten je vyprávěn standardně a důležité momenty doprovází krásné 2D animace.
Hrál jsem v režimu performance na Xboxu Series X a hra jela úplně v pohodě. Tady si vývojáři Unreal Enginu 5 pohlídali a hra je bez problémů hratelná. Hudba sedí skvěle k náladě hry a u jednoho bosse je vyloženě nádherná.
Závěrem jen řeknu to, že patřím taky k částečně unaveným a přejedeným hráčům souls her. Když si ale člověk dá pauzu a vybere si poté správně, tak s touhle hrou (a Wuchangem) nešlápne vedle. Každá si jde svým směrem a i přes vysokou obtížnost nabízí hráčům nové mechaniky, které se snaží ulehčit hru a otevřít tento super žánr i novým hráčům. Úplně mě udivilo, když jsem po závěrečných titulcích zjistil, že mám ve hře přes 70 hodin. Jděte do toho. Ta hra si to zaslouží!
Maturitní slohovku jsem psal před mnoha lety, tak už jsem vyšel ze cviku a tahle recenze nebude žádné velké literární dílo. Khazan tady má jen jednu recenzi a podle mě je to škoda. Proto jsem se rozhodl oživit diskuzi a snad tato recenze některé nerozhodné a unavené souls hráče přesvědčí dát hře šanci.
Dohrál jsem spoustu soulsovek. Dokonce jsem pokořil Bloodborne i s datadiskem. Velký rest mám ale vůči panu Miyazakimu, protože mi chybí pokořit Sekiro. Vzdal jsem to po Lady Butterfly, kterou jsem sice dal, ale Genichiro byl nad mé síly. O Khazanovi se psalo jako o mixu Sekira a Dark Souls, a proto mě tato hra nejprve vůbec nezajímala. Pak jsem zkusil demo, pročetl recenze, poslechl názory na YouTube, vyměnil Xbox S za X, dohrál Wuchang a Code Vein a dostal chuť na další trýznění mého nervového systému a také karpálních tunelů. Nu, nelituji. Po 72 hodinách mám hotovo na true ending.
Wuchang a Khazan mají jednu věc společnou, a to je možnost resetovat kdykoliv strom dovedností. Staty (str, vit atd.) jde resetovat taky, ale u Khazana na to hráč potřebuje item, který je naštěstí možno koupit, a za mě je ho dostatek. Tím podobnost do velké míry končí a každá hra si s formulí souls jde vlastní cestou.
Khazan je hra rozdělená na kapitoly a lokace, které se postupně odemykají v Crevice, což je takový Nexus, odkud se hráč vydává na hlavní a vedlejší mise. Postupně se mu tady objevují NPC, kovář a obchodníci. Doporučuji plnit úplně všechny mise. Nejen kvůli expům, ale hlavně kvůli receptům pro kováře a sběratelským předmětům (Jarlingy a Souls Stony). Do navštívených oblastí se může hráč kdykoliv vracet a před misí ví, kolik sběratelských předmětů už našel a kolik mu jich ještě chybí. Ty slouží k nákupu u zvláštního obchodníka a Souls Stone vylepšuje množství HP pro léčivé lahvičky.
Khazan se může specializovat pouze na 3 druhy zbraní – double weapons, greatsword a spear. Není to málo, řekne si nejeden hráč, a já hned odpovím, že vůbec. Hrál jsem s greatswordem a hra má unikátní mechaniku, kdy si hráč výbavou a zvolenými skilly vytváří svůj bojový styl. Asi bude existovat ideální kombinace, kterou jsem si našel i já, ale variabilita je docela velká. Každý kus equipu má své statistiky a setové vybavení, které je určené pro určitý typ zbraně, má vlastní skilly, které právě doplňují nebo úplně překopávají styl boje se zbraní. Hra je docela náročná ohledně ovládání kombinací schopností - LT + X, LT + A atd. a ten prstoklad byl občas hodně divoký. Naštěstí se všechny možnosti otevírají postupně, takže si člověk na ovládání zvykne a na konci je nezastavitelná mašina, která dává parry, uhýbá (brink dodge) a zasazuje charged útoky, které ničí staminu a následně ubírají hodně HP pomocí brutal attacku.
Boj je hodně rytmický, náročný na svalovou paměť, ale férový. Správné načasování parry, dodge a brutal attack si poradí s běžným mobem i s vedlejšími a hlavními bossy. Ve hře je i mechanika na statové poškození – flame, poison, plague, chaos atd. Rezisty řeší změna equipu. Je skvělé, že boss arény jsou blízko checkpointů, a hlavně – a za to jsem hru miloval – po smrti se lacrima (duše) objeví před arénou. Takže se jde do souboje bez rizika a navíc, za každý neúspěšný pokus dostane hráč lacrimu v poměru k tomu, kolik HP bossovi před smrtí sebral. Já jsem starší člověk, hru jsem hrál na obtížnost normal a s jednou výjimkou jsem každého bosse dal na pár pokusů. Občas vyšel i první pokus. Možnost snížení obtížnosti jsem po marném úsilí použil jen jednou a poté se vrátil k normálu a tak jsem hru dohrál. Nevím, jak moc jednotlivé opravy hru zjednodušily, ale mně obtížnost sedla tak akorát a zařadil bych ji po bok Wuchangu a Elden Ringu.
Co se týče vybavení, tak hra motivuje hráče vracet se do prozkoumaných lokací a farmit materiály pro výrobu potřebného vybavení. Ano, i hlavní bosse je možno znovu zkoušet a z jejich lootu pak vyrábět setové vybavení. Já jsem nakonec skončil u dvou setů brnění a jednoho setu meče s prstenem a náhrdelníkem. Ten pocit, kdy se bosse naučíš a dáváš ho 5× za sebou, abys měl materiál na celý set, je k nezaplacení.
Grafika je stylová a cel-shade postavy nemusí sednout každému. Mně se stylizace líbila. Prostředí není úplně variabilní, kdy převažují hrady a chrámy. Občas se objeví bažiny a vyloženě depresivní lokace pro arachnofobiky, jako jsem já. Mně tenhle tón hry ale sedl a ve spojení s příběhem to utváří velmi dobrý celek. Co se týče příběhu, tak ten je vyprávěn standardně a důležité momenty doprovází krásné 2D animace.
Hrál jsem v režimu performance na Xboxu Series X a hra jela úplně v pohodě. Tady si vývojáři Unreal Enginu 5 pohlídali a hra je bez problémů hratelná. Hudba sedí skvěle k náladě hry a u jednoho bosse je vyloženě nádherná.
Závěrem jen řeknu to, že patřím taky k částečně unaveným a přejedeným hráčům souls her. Když si ale člověk dá pauzu a vybere si poté správně, tak s touhle hrou (a Wuchangem) nešlápne vedle. Každá si jde svým směrem a i přes vysokou obtížnost nabízí hráčům nové mechaniky, které se snaží ulehčit hru a otevřít tento super žánr i novým hráčům. Úplně mě udivilo, když jsem po závěrečných titulcích zjistil, že mám ve hře přes 70 hodin. Jděte do toho. Ta hra si to zaslouží!
Pro: hratelnost, equip, boj, grafika, možnost zvolit si obtížnost, bossové, hudba, příběh
Proti: opakování lokací, které je ale pochopitelné