Jako zlomený majitel dvou koček, který se navzájem samozřejmě nesnáší a dávají si to dost často a dost nahlas najevo, můžu s naprostou upřímností říct, že mít kočku není absolutně nic pozitivního. Házíš prachy za granule, kapsičky, hračky i veterinu. Trávíš čas uklízením hoven a odměnou ti je barák plnej chlupů, písku, blitků a dalších hoven, když maj náladu ... na hovno. Pořád o ně zakopáváš, někam je vyháníš a ten fakt, že si tu bestii občas můžeš pohladit, je spíš povinnost, protože jinak ti mechtáním nedá pokoj.

Takže oklikou zpátky ke Stray. To, že si hlavního protagonistu naprosto zamilujete - a jakože fakt - je čistá fantasy, která nemá s realitou vůbec nic společnýho. A vlastně je to dobře. Hry přeci mají být útěkem od reality.

A Stray tohle zvládá dokonale. Dokázal vytvořit nádhernou dystopicko-cyberpunkovou atmosféru, která mě úplně pohltila.

I několik měsíců po dohrání mi při vzpomínce na tu hru v hlavě okamžitě naskočí jediné slovo - ambient. Stát na potemnělých střechách špinavých slumů, koukat dolů na robotí osazenstvo a poslouchat jen bílý šum, byl neskutečně melancholickej zážitek. Neomrzel mě až do konce hry a velkou část herní doby jsem prostě jen stál a kochal se.

Nic na tom nemění ani fakt, že samotný design města je občas úplně na palici. Svět jako celek moc nedává smysl. Sušáky s prádlem visí na místech, kam by se nikdy nikdo nedostal, logika kolem Zurků a jejich fungování úplně nekoresponduje s tím, jak je svět prezentovaný, a některý herní mechaniky jsou zvláštně nekonzistentní. Jednou vám hra nedovolí lézt po obyčejným žebříku, ale po úzký mříži se najednou šplhá úplně bez problémů.

Jenže tohle všechno jsou drobnosti, který jdou stranou. Stray totiž není hra postavená na logických detailech, ale na atmosféře. A popravdě i na překvapivě silným příběhu. Jasně, na první pohled tu pobíhá roztomilá kočka mezi podivnýma robotama, ale pod tím vším jsou zajímavý charaktery, morální rozhodnutí i silný emoce.

Hra je navíc přesně tak dlouhá, aby ten tajemnej svět nestihl omrzet. Odhalí vám dost na to, aby byl uvěřitelnej a pochopitelnej, ale zároveň si nechá dost tajemství v záloze, takže si po titulcích řeknete jediné: "Chci z tohohle světa vidět víc."

Audiovizuální stránka tuhle vizi skálopevně podporuje. Tvůrcům se povedlo bez nejnovějších technologických hraček (ray-tracing) vytvořit naprosto nádherný scenérie, komorní uličky s vlastní atmosférou, hustým světlem, mlhou a tajemnem. Tohle není dílo náhody. Tady někdo cizeloval každý záběr do zblbnutí a je z toho cítit obrovská zkušenost i jasná vize. Smekám. Brada vám nemusí spadnout jen z bambilionu polygonů nebo nejmodernějšího ray tracingu. Může spadnout i z čistý estetický krásy.

Shodou okolností bych Stray postavil do kontrastu s Hellbladem, který jsem recenzoval včera. Ty hry jsou totiž v jednom ohledu úplným opakem. Tvůrci Stray měli omezené prostředky, ale přesně věděli, co chtějí vytvořit. Všechno podřídili jediné vizi a všechno ostatní šlo stranou. Díky tomu vznikl téměř dokonale soudržnej celek, na kterej jen tak nezapomenu.

Naopak u Hellblade jsem měl pocit, že tvůrci naházeli do jednoho kotle spoustu skvělejch nápadů, ale nedokázali je spojit do fungujícího celku. A právě proto na mě Stray zapůsobil mnohem silněji.