Metro Exodus je víc exodus než metro. A je to pěkně hlasitej thrash metal. Než jsem se stihl rozkoukat, už jsem šlapal slušnej toxic waltz. Vylézt z podzemí na povrch a sledovat, jak vypadá svět tam venku bylo vlastně osvěžující. Zjevně si to užili i vývojáři s ohledem na rozmanitost lokací, který si do hry připravili.

Než jsem si stihl uvědomit, že způsob jakým projdu hrou, bude mít vliv na její konec, už jsem měl vystřílenou osadu plnou v podstatě bezbranných bláznů. A protože jsem střelbou nešetřil, dopadlo to tak, jak to dopadnout mělo.

U filmů natož u her ojedinělá věc. Ale tahle hra je prostě lepší než její předloha. Všechna čest před Gluchovskym za to, jakej svět vytvořil, má výborný nápady, bohužel mi však neuniklo, že knižní Metro trpí na slabší příběh. Při druhým čtení se mi to jen potvrdilo a ačkoliv hra ten příběh v podstatě převádí jen na jiný médium, slabší příběh tolik nevadí, protože vyprávění příběhu je jen jeden z prvků hratelnosti.

Takže pokud tě kniha nebavila, dej hře šanci. Pokud seš fanoušek knižního Metra, tak si to prostě musíš zahrát.

Fanoušci Scottova Aliena a Carpenterova The Thing zbystřete. Jakožto nehráč survival hororovek jsem se ponořil do survival hororu a nepustil mě celý čtyři hodiny, který hra v základu zhruba obsahuje.

Tahle kombinace klaustrofobický stísněnosti kosmický lodi alá Vetřelec (tady kajuty a prostory ropný plošiny) a znetvořených kolegů alá Věc v sobě ukrývá slušnej příběh a znepokojivou atmosféru. Z herních mechanik mi toho krom chůze moc nedoručila, ale to ostatní kolem je pěkně napínavý kino, který je zábavný, protože má člověk jistotu, že ho jen hraje a nemusí ho prožívat.