Na hru jsem se těšil a nic ze začátku nenasvědčovalo, že zakončení Eziovy trilogie bude spíše zklamáním.
Po solidním úvodu ale přišla realita. Zasazení do Cařihradu moc mi moc nesedlo. Eziův úděl mi sice přišel zajímavý, ale naroubování na historický podklad Osmanské říše mě bohužel neoslovilo.

Hra se svou náplní rozhodla jít opačným směrem, než předchozí díl, který mohl nejednoho hráče (mě) zahltit přemírou všech možných ikonek na mapě znázorňují vedlejší obsah. Což prvotně zní dobře a vlastně bych to i uvítal, kdyby zde byl kvalitní příběh s dobrou náplní hlavních misí. Jenže to zde není a hra mě začala bavit až v poslední čtvrtině hry díky příběhu a propojení Altaira a Ezia. Všechny mise v Istanbulu týkající se rodiny Sultána mě nebavily. Hra předpokládá, že hráč zná historický základ a proto se to během hry ani nesnaží moc vysvětlovat a případně odkážou na svou encyklopedii v menu.

V hratelnosti je největší eso v rukávu použití bomb... No, ano, bohužel nepřeháním. Navíc hra až moc tlačí právě tento prvek a na každém kroku je na mapě ikonka bomby, kde si můžete namixovat bombu, kterou jsem použil jen jednou, kdy se bugnul souboj z jednou postavou a já se k ní nemohl dostat. Malém bych zapomněl na tower defence mod. Ten jsem hrál jen jednou a dále ignoroval. Vlastně si nejsem moc jistý ani kdy k němu dochází, když nedosadíte assassiná do nově získané lokace? V minulém díle jsem hledal skryté symboly v animu a prohledával hrobky, které byly odkryty po osvobození části mapy. Tohle tady není, proto mě nic nenutilo osvobozovat a mapa mě nebavila, proto držení se hlavní příběhové linky mi v tomto díle přišlo jako nejrozumnější.

V čem ale hra vyniká je propojení Eziovy a Altairovy postavy. Flashbacky z Altairovy minulosti patřilo mezi to nejlepší v každé sekvenci. Poetika dvou stárnoucích assassinů je zde pojata dobře a občas i emotivně. Raději bych strávil herní čas posloucháním Altaira a jeho filozofování o životě než, abych strávil 20 minut v misi, kdy se mám infiltrovat do paláce sultána, kde jeho 17 letý vnuk hraje šachy se svým strýcem a přitom pronášejí nezáživný dialog, jen aby mě ten hajzlík hnedka poslal na další misi, která pro Eziovy motivace nedává smysl a Ezio poslouchá jako hodný pejsek.

Co se týče technické stránky hry, tak je na tom Revelations bohužel nejhůře nejen z celé trilogie, ale předčí i jedničku. Jsou zde časté propady fps a hra dokonce i občas spadla. Neustálé bugy v animacích při boji, mě provázely po každé, když Ezio zakončoval souboj a misto podříznutí krku, Eziova čepel hladila vzduch nad nebohým NPC. Ještě víc mě iritovaly bugy v sound designu. Zvuk totiž nevychází přímo z úst postavy, ale je vázaná na místo. Při procházení a dialogu s NPC se zdroj každé části dialogu uzavře na jedno místo a při další chůzi se zvuk ztlumí.

V tomhle díle je až moc cítit únava materiálu a fakt, že to, co se nevešlo do dvojky vcucnul všechno Brotherhood a na Revelations už zbyla jen myšlenka ubisoftí dojení Eziovy postavy. Proškrtání generického vedlejšího herního obsahu mi nevadilo - naopak, ale vadilo mi, že drtivá část příběhu je vcelku nezáživná. Altairovo prolínaní příběhu a konec to ale zachraňuje.