První dva díly s podtitulem Black Ops mě zaujaly pro v rámci celé série originální pojetí zápletky v kampani. V třetím díle pak kampaň působí jako ambiciózní experiment, který se ale někde po cestě rozpadl pod vlastní vahou. Na první pohled se snaží být něčím víc. Temnější tón, futuristická technologie, práce s myslí, identitou, realitou… doposud to nezní tak špatně, že? Jenže problém je v tom, že hra nedokáže tyhle motivy srozumitelně uchopit.

Místo gradujícího příběhu dostanete na tác sled misí, ve kterých se dá ojediněle a jednotlivě mluvit i o silné atmosféře, ale jako celek to celé působí zmateně a roztříštěně. Často máte pocit, že vám něco zásadního uniká - ne proto, že by to bylo rafinovaně napsané, ale protože to zkrátka není dobře podané. Jednotlivé postavy jsou víceméně zaměnitelné a chybí jim prostor, aby si k nim hráč mohl vytvořit nějaký vztah. Ve výsledku tak kampaň nedokáže vyvolat emoce, na které očividně míří.

Co ale opět funguje, je samotná hratelnost, dynamika a akce. Tak jak jsme u této série zvyklí. Navíc tu máme futuristické schopnosti, občas k tomu otevřenější design misí, které naoko dávají pocit větší svobody, než kdy dřív. Já osobně nové schopnosti téměř nevyužíval, jelikož jsem si s nimi připadal jako cheater s wallhackem. A to fakt nepotřebuju.

Třetí Black Ops tak pro mě bylo zvláštní zkušeností, ne vyloženě špatnou, mnoha ohledech však nevyužitou a často i zbytečně zmatenou. Autoři zjevně mají nápady i styl, ale chybí jim jasná vize toto dobře prodat (a zde nenarážím na prodeje hry, které byly díky multiplayeru určitě obrovské). Místo silného příběhu si tak z kampaně odnáším hlavně otázku, co všechno z toho mělo vlastně dávat smysl.

Herní výzva 2026 - kategorie č. 4 - Doba AI - Hardcore