Dva roky po první návštěvě se vracíme do Orlanda, kde se konečně můžeme dozvědět příběh velkého přátelství ( nebo něco víc? ) dvou známých postav z originálního Life is strange. Tentokráte očima mladé rebelky Chloe Price se seznámíme s Rachel Amber, kterou známe jako jakousi modlu místní akademie a vlastně nejlepší kámošku všech, včetně profesorů. Kromě hlavní postavy postavy, nebo autorů samotné hry se tu však změnilo i několik dalších věcí. Pojďme se na to tedy podívat.

Hra nás vede 2 roky zpět před událostmi prvního dílu. Arcadia Bay je stále ještě klidným místem, kde se ani neztrácejí děti, ani zhroucené dívky nepáchají sebevraždu. Snad jen obchodu s drogami se zde náramně daří, ale ruku na srdce ... jsme v Americe. A v tomto městě, v chatce za cedulí nevstupovat, na pravděpodobně ilegálním punkovém koncertě jsou nám představeny naše dvě protagonistky a začíná tento více méně obyčejný příběh. Schválně jsem zde použil slovíčko obyčejný, protože od něj určitě nemůžete očekávat žádnou velkou epičnost. A tím nechci říct že je špatný, ba naopak má momenty které vás pobaví, rozbrečí, samozřejmě potrápí morálními rozhodnutími a hlavně vás překvapí. A nejkrásnější jsou ty chvíle, kdy narazíte na odkazy na původní hru. A tak jedinou výtkou, kterou pro příběh mám je zbytečně ustřiženej konec asi v té nejnapínavější chvíli.

V čem hra však trpěla mnohem víc byli charaktery. Bylo vidět, že se autoři soustředili převážně na Chloe s Rachel, jelikož většina vedlejších postav byla bez charakterová a rozhovory s těmito osobami byli většinou nudné vyplnění herní doby. To bohužel platí pro všechny nové vedlejší postavy včetně hlavního záporáka, tak i třeba pro takovou Viktorii, která zde ani zdaleka nebyla tou Viktorií, kterou tak nenávidím již z původní hry. A tak v zásadě jediné zajímavé rozhovory tu zůstali s novým taťkou Davidem, popřípadě drogovým dealerem Frankem, oba však už vytvořené původními Dontnod studiem a občasné výjimky vedené k vedlejším aktivitám.

Asi nebude velkým spoilerem, když prozradím že Chloe cestovat časem nedokáže, což také razantně mění hratelnost a za svoje rozhodnutí již plně ponesete odpovědnost bez možnosti se opravit. Vítej zpět krutý živote. Autoři se přesto chtěli v něčem odlišit od ostatních adventur a tak využili drzost, kterou Chloe dominuje a přidali do hry možnost hádek. Je to takový vylepšený způsob quick-time eventů, kdy v určitém čase pomocí určitých slov v rozhovoru musíte správně vybírat mezi třemi odpověďmi, které vás buď přiblíží k výhře této hádky, nebo naopak přiblíží vašeho protivníka. Tato herní mechanika má však jeden háček, pokud hádku prohrajete, většinou její následky jsou horší, než když vyberete možnost vůbec hádku nezačínat. Proto je dobré jít do hádky vždy s rozmyslem. Nejednou vám to připraví pěkně horké chvíle.

U technické a grafické stránky se moc dlouho zastavovat nechci. Jen si myslím že je potřeba zmínit že hra běží na novějším Unity enginu, takže hra je zase o něco více barevnější než-li za dob Maxine a speciálně efekt ohně v hlavním menu hry se mi hodně líbil.

Ve výsledku hře dávám 75% procent, jelikož jsem si jí vážně užil a nebyla to jen "žďímačka" peněz na profláklém titulu. Jen škoda těch hluchých míst zaviněné slabě propracovanými vedlejšími postavami. Navíc je fajn že se titul dá použít i jako krátká vstupenka do Life is Strange pro nové hráče, jelikož se vyhýbá veškerým spoilerům pro hlavní hru. Každopádně pokud máte rádi svět Life is Strange myslím si že si tato hra zaslouží vaši pozornost a stojí za to jí dát šanci. Pokud fanoušky nejste, nebo jste ho ještě nehráli vypněte tuto recenzi, zapněte Steam a běžte to napravit!

Máte kamaráda na hraní? Už jste spolu postříleli haldu nacistů, nastříleli nespočet gólů, nebo třeba několikrát zachránili rozpadající se svět? Tak přesně pro vás je tento titul jako dělaný. A v podstatě už vás nemusí ani zajímat, jestli příběh ve hře je dobrý, nebo jestli autoři vymysleli něco naprosto inovativního, tahle hra je hlavně o tom vás donutit spolupracovat a někdy i soupeřit. A to přesně vy chcete!

Na začátku mého komentáře musím všechny upozornit, že čím méně detailů o této hře víte, tím víc si jí užijete a i proto se pokusím hru zhodnotit co nejobecněji. A Way Out je z největší části ovlivněna vlnou moderních adventur, typu Telltale games, nebo Life is Strange, proto se velice často budete procházet po okolí a interagovat se vším co je v dosahu. I taková, běžně nudná, část adventur je ale ozvláštněná různými charaktery obou protagonistů, takže každý na danou věc zareaguje odlišně a když třeba jeden slepici jen osloví, druhý ji prostě chytne a vyhodí do vzduchu . Stejně dlouhou část hry strávíte sledováním filmových cutscén, které vám postupně odhalí příběhové pozadí obou vězňů, jejich charaktery, nebo jejich soukromý život.

Konečně se ale dostáváme k tomu, proč tuto hru vlastně chceme hrát. Nejdůležitějším prvkem celé hry je ale spolupráce. Hra vás neustále vede do míst, kde je potřeba spolupracovat, či k činnostem, na které prostě musíte být dva. Chcete vyšplhat úzkou šachtou? No sami to nezvládnete. Chcete si zahrát dětskou stolní hru? Pokud nepříjde kolega, marně budete sedět u stolu a potupnými hláškami ho vyzývat k souboji. Celou hru tak budete procházet ve splitscreenu a kdykoliv tedy můžete sledovat, co provádí váš spoluhráč. S tím se pojí i brilantně provedené akční scény, kdy kamera plynule přechází od jednoho hráče k druhému a hra před vás staví jednoduchá quick-time eventy. Efektivnost 100% !

Po grafické stránce se samozřejmě hra od malého studia zdaleka nemůže rovnat vysokorozpočtovým titulům z dílen velkých studií a ačkoliv celou hru financovalo nechvalně známé EA, hru vytvářela jen hrstka vývojářů, přesto vše hra vypadá pěkně. Ve vězení není zrovna moc míst, kde by mohla svoji krásu ukazovat. Když však dojde na přírodu, pochvalně můžete pokyvovat hlavou.

Jedinou vadou na kráse je tedy příběh. A nechci abyste mě špatně pochopili, příběh není špatný, bože chraň. Je zde spoustu skvělých scén, postavy mají skutečný charakter, podle kterého také jednají, dialogy jsou zajímavé a často i vtipné, jen zde hraje roli několik aspektů, které celý ten dojem mírně kazí. Začnu těmi drobnějšími věcmi. Několikrát jsem narazil na určitou nelogičnost, nebo spíše neproveditelnost situací do kterých se Leo s Vincentem dostávali. Vedle toho je zde i určitá jednoduchost příběhu, který, ale ve srovnání se současnou kinematografií, na tom zas tak špatně není. Také to že zde na vás čeká několik rozhodnutí, které ale ve finále žádný vliv na to co se stane o 5 minut později stejně nemá. Pro mě však nejhorší bylo to že ta hra má pouze +- 7 hodin. A tím nechci říct že je to málo, ono je to na hru této velikosti a za tuto cenu více než dost, ale je to málo pro to, co tím vývojáři chtěli předat. Dokážu si tedy představit, že pokud bych s oběma charaktery byl o několik hodin déle, víc řešil jejich osudy, dál poznával jejich minulost, nešlo by jen o to že postava kamaráda vedle v křesle je v průšvihu a já mu musím zas a znova zachraňovat kejhák, ale o to že třeba Lee může umřít a mě by to třeba mohlo mrzet. No myslím že všichni kdo to dohráli mě chápou. Každopádně celá story je tak perfektně podávána že přes to všechno na mě finální produkt udělal veliký dojem.

Každopádně suma sumárum jsem této hře udělil 90%, protože jsem si ji náramně užil ,né jednou, né dvakrát, ale třikrát. Hrát to pokaždé s někým dalším má své kouzlo a vždy čekáte, jak na danou situaci různí lidé zareagují. Navíc oceňuji politiku, se kterou Hazelight studio přišlo, a to že stačí pouze jeden vlastník kopie a kohokoliv dalšího může do hry zadarmo pozvat. Ve výsledku tedy máte sice hru za 800 Kč, ale díky velice benevolentnímu způsobu připojování dalších hráčů, není problém hru koupit s druhým kamarádem na půl. Tak se vám do ruky dostane výborná kooperační zábava třeba za pouhých 400 Kč.