Už si ani nepamatuji, kdy jsem měl u nějaké hry takovou chuť něco rozmlátit. Ne že bych něco takového vyloženě vyhledával, ale dnešní kousky i na nejtěžší obtížnost jsou poměrně jednoduchou záležitostí. Po dohraní většiny z nich se jaksi nedostává blaženého pocitu a hlubokého uvolnění typu “uff, je to konečně za mnou“. Ani frustrující, stále se opakující části, nejsou tím pravým - vše musí být pěkně vyváženo, potěcha z hry, výzva i správná míra frustrace. A toto myslím pěkně splňují právě RC Cars.

Z počátku se jeví hra jako poměrně jednoduchá závodní arkáda. V menu hry (přece nejsem žádný měkoň) ihned vybírám turnaj a bez nějakých dlouhých okolků přijmu i nabízené autíčko a šup do prvního závodu. První, co příjemně překvapí, je slušný grafický háv a dobře vybraný hudební doprovod, který správně přidává na pocitu rychlosti a přilívá notný kus adrenalinu do herního pole. K adrenalinu se váže také správné ovládání autíčka, i když zpočátku chvilku trvalo, než jsem se sním sžil - pak už nebyl problém dojet si pro své první vítězství a groše na konto.

Závod to nebyl těžký a tak si říkám, že není nutné vrážet do vylepšení (rozdělených na tři částí - motor, gumy, zrychlení), což se v pozdějších fázi hry jeví jako špatný tah, protože oponenti tak činí a stávají se čím dál lepšími - navíc se od druhého závodu za každý start platí (restart nebo něčeho podobného není v průběhu závodu možný). A právě v tuto chvíli přichází na řadu tréning, cvičné projetí tratí, naučení se všech pomůcek a zkratek, jenž je nutné využívat pro dosažení prvního místa na stupni vítězů.

Tratě, na kterých se závodí, jsou si hodně podobné svým vizuálem, točící se kolem pláže a vojenské základny, co ale tyto tratě ztrácí na rozdílnosti, dohánějí na záludných pasážích a elementech znepříjemňujících jednoduchý a hladký průběh (jak na vašem vozítku, tak i u soupeřů). Hráč má pocit objektivnosti, že vše zlé se neděje jen jemu a zdánlivě ztracený závod je možné ještě dotáhnout do vítězného konce. Platí ale i přesný opak - i téměř vyhraný závod se dá velmi rychle zkazit a stačí pouze malilinkatý hrbek, jáma, škeble nebo (mnou obzvláště nenáviděný) voják se zbraní a vše jde do kytek a občas do nervových stavů, lačnících po destrukci nejbližších věcí.

A jak jsem psal výše, konec této hry přináší přesně ten kýžený pocit z dokončení a brutálně hluboký “UFF“ moment... Tedy pokud se konce ve svornosti dožijete vy i vaše PC.