Moderní přeskriptované koridorovky mě povětšinou nesmírně iritují, občas dokonce i přímou serou, tudíž je pro mne opravdovou radostí zjistit že ne všechny musí být tak odpudivě nezábavné a díky věčnému svazování hráče přímo "antiherní".

Protože ve zkratce - Metro 2033 je parádní.

V prvé řadě za to nepochybně může vynikající prostředí klaustrofobního Moskevského metra postapokalyptického věku, které samo o sobě determinuje stísněnou a depresivní atmosféru plnou nebezpečí a smrti v temných zákoutích. Když se k němu přidají ještě herní principy ne nepodobné notně zjednodušenému Stalkerovi (jako výborné obchodování se zbraněmi a municí, rozhovory s npc v několika obydlenějších oblastech a hlavně celkový "feeling" z akce), a také kupodivu dost zajímavě nastíněný příběh (bohužel ale "jen" nastíněný), tak je jasné že tímto metrem bych se s chutí svezl znovu a po delší trati.

A to dokonce i přesto že i tuto hru mrví dnes tak populární konzolové prvky jako autoheal a nemožnost normálního ukládání pozice - obojí jsou to mechanismy které se pro tento typ hry brutálně nehodí. Navíc nějaký sjetý game-designer k nim přidal ještě bonus v podobě extraúzkého úhlu záběru, takže si hráč připadá jakoby hrál s permanentní zapnutým zoomem neboli na hru koukal skrz dalekohled, což přehlednosti rozhodně nepřidává.

K dokonalosti tedy chybí stále mnohé... ale to nic nemění na faktu že lepší striktně lineární akční hru jsem nehrál od druhé epizody Half Life 2 a už před ní toho moc zajímavějšího nebylo.