Takže DS2 dohráno. Trvalo mi to tristních 16,2 hodiny čistého herního času. Ano, jsem člověk, který rád prochází všechna zákoutí, podívá se i tam, kam vůbec nemusí. Prostě když už si s tím vývojáři/level designeři dali práci, tak to aspoň někdo musí vidět...
Teď bych trochu okopíroval Karasmana. Jednička DS mě nadchla. Po dlouhé době horor na PC, který nebyl založený na lekačkách (to neuznávám ani u filmů), ale na atmosféře. Dělat pokračování mi přišlo zbytečné. No když se ukázalo první info o dvojce, zatrhl jsem předobjednávku a čekal. První věc, která mě naštvala byl win live. Hra se sice začala prodávat stejně jako PS3 verze, ale win live ji pustil až za 3 dny. Škoda.
No při prvním spuštění jsem fakt ocenil lidi z Visceral games, že všechno nechali tak, jak bylo. Dva dny před dvojkou jsem si dal znovu jedničku a ovládání, obchody, inventáře, všechno bylo stejné. Až na chybějící mapu, která mi osobně nechyběla ;-)
Zbraně fajn, nové jsem ocenil, ale použil jen pokladač min. Jinak jsem šáhnul po zaručeném kombu plasmová řezačka + provazová pistole (na anglický název si nemůžu vzpomenout).
Nepřátelé přibyli, příjemně překvapili, ikdyž už tak neznechutili. Spíše zatopili svou rychlostí a počtem, v jakém se na Vás v průběhu hraní valí. Takže ikdyž jsem v jedničce stázi prakticky nepoužíval, tady jsem ji využíval hojně.
Prostředí mi sedlo. Tady fakt musím zase ocenit lidi co to dělali. Bavilo mne číst vzkazy na nástěnkách ( http://forum.doupe.zive.cz/download/file.php?id=11767&mode=view ), plakáty, dokonce každá rohožka v obytné čtvrti byla jiná. Jako relativně čestvému otci nedělala dobře část v jesličkách. Nebál jsem se, ale ten pocit byl opravdu hnusný. Výlety do otevřeného vesmíru měly něco do sebe, chyběly nějaké trošku težší puzzly.
Atmosféra. Tady začnu být konečně hodně kritický. Atmosféra je prostě v háji. Tíživý pocit z malých, úzkých prostorů je pryč. Je pryč čekání co se objeví za dalším rohem. Schválně píšu co, ne kdo. Takhle prostě víte, že na každé velké náměstí se stane arénou ala Painkiller. Ne, tohle mi prostě nesedlo a zvrat v 7 kapitole kdy začne jízda? Jaký zvrat? Vždyť na Vás hra jenom začne valit tuny masa na porážku a z Dead Space se stane Dantes Inferno. Takže jediný mrazivý level je návrat na Ishimuru. Dokonce jsem se přistihl, že kolem 9 levelu jsem se do hraní nutil.
Na druhou stranu příběh je něco, co DS2 zase vytahuje na světlo. Kdyby ke konci nebylo tak moc starání se o vlastní přežití, tak bych si užíval finálních scén, které jsou prostě monumentální. Scénář si jistě zaslouží potlesk!
Něco málo k DS:Aftermath. Film nějak postrádal šťávu, ale příběh krásně doplňuje samotnou hru a pokud ho skouknete až po ní, budete asi i trochu překvapeni kdo je kdo.
PS: Pokud se vám tohle čtení nelíbilo, tak věřte, že Vám nehaním oblíbenou hru. Jen píšu vlastní názor.
Teď bych trochu okopíroval Karasmana. Jednička DS mě nadchla. Po dlouhé době horor na PC, který nebyl založený na lekačkách (to neuznávám ani u filmů), ale na atmosféře. Dělat pokračování mi přišlo zbytečné. No když se ukázalo první info o dvojce, zatrhl jsem předobjednávku a čekal. První věc, která mě naštvala byl win live. Hra se sice začala prodávat stejně jako PS3 verze, ale win live ji pustil až za 3 dny. Škoda.
No při prvním spuštění jsem fakt ocenil lidi z Visceral games, že všechno nechali tak, jak bylo. Dva dny před dvojkou jsem si dal znovu jedničku a ovládání, obchody, inventáře, všechno bylo stejné. Až na chybějící mapu, která mi osobně nechyběla ;-)
Zbraně fajn, nové jsem ocenil, ale použil jen pokladač min. Jinak jsem šáhnul po zaručeném kombu plasmová řezačka + provazová pistole (na anglický název si nemůžu vzpomenout).
Nepřátelé přibyli, příjemně překvapili, ikdyž už tak neznechutili. Spíše zatopili svou rychlostí a počtem, v jakém se na Vás v průběhu hraní valí. Takže ikdyž jsem v jedničce stázi prakticky nepoužíval, tady jsem ji využíval hojně.
Prostředí mi sedlo. Tady fakt musím zase ocenit lidi co to dělali. Bavilo mne číst vzkazy na nástěnkách ( http://forum.doupe.zive.cz/download/file.php?id=11767&mode=view ), plakáty, dokonce každá rohožka v obytné čtvrti byla jiná. Jako relativně čestvému otci nedělala dobře část v jesličkách. Nebál jsem se, ale ten pocit byl opravdu hnusný. Výlety do otevřeného vesmíru měly něco do sebe, chyběly nějaké trošku težší puzzly.
Atmosféra. Tady začnu být konečně hodně kritický. Atmosféra je prostě v háji. Tíživý pocit z malých, úzkých prostorů je pryč. Je pryč čekání co se objeví za dalším rohem. Schválně píšu co, ne kdo. Takhle prostě víte, že na každé velké náměstí se stane arénou ala Painkiller. Ne, tohle mi prostě nesedlo a zvrat v 7 kapitole kdy začne jízda? Jaký zvrat? Vždyť na Vás hra jenom začne valit tuny masa na porážku a z Dead Space se stane Dantes Inferno. Takže jediný mrazivý level je návrat na Ishimuru. Dokonce jsem se přistihl, že kolem 9 levelu jsem se do hraní nutil.
Na druhou stranu příběh je něco, co DS2 zase vytahuje na světlo. Kdyby ke konci nebylo tak moc starání se o vlastní přežití, tak bych si užíval finálních scén, které jsou prostě monumentální. Scénář si jistě zaslouží potlesk!
Něco málo k DS:Aftermath. Film nějak postrádal šťávu, ale příběh krásně doplňuje samotnou hru a pokud ho skouknete až po ní, budete asi i trochu překvapeni kdo je kdo.
PS: Pokud se vám tohle čtení nelíbilo, tak věřte, že Vám nehaním oblíbenou hru. Jen píšu vlastní názor.
Wolfenstein: The New Order
Pro: příběh, stejné věci jako v jedničce (zbraně, ovládání,...), zvuková stránka
Proti: jednoznačně atmosféra