Asi jako KCD2 minulý rok, mi pokračování Red Dead na začátku pandemie, když jsem to poprvé hrál na PS4, tak nějak zlomilo srdce. GTA5 jsem naopak od vydání dohrál čtyřikrát, na dvou buildech a na dvou konzolích a pokaždé mě bavila víc a víc, až dosáhla legendárních 90, kde se podle mě teprve láme chleba mezi skutečně designovanými hrami a zbytkem. Houseři předvedli Scorseseho školu pravých zdegenerovaných gangsterů v amorálním šíleném světě bez pravidel. Normálně by totiž pětka byla samozřejmě o neutrálovi, holce pro všechno v podobě Franklina, ale protože do toho přimíchali Michaela s Trevorem, kteří jsou konečně trochu někdo a něco chtějí, příběhu to dodalo pěknou dynamiku a do jisté míry nepředvídatelnost. Scéna mučení, Michael odpálí hlavu Zuckerbergovi telefonem, Trevor při snídani, na nákupech, se svou milou. Tehdy jsem si říkal jo, jo! tvl, ty už se zastavit nenechají a Houser si nakonec tu krimi knížku napíše. 

Prdlajs.

Sáhli po záchranné brzdě a RDR2 je tak opět silně romantizovaná představa o zločincích gentlemanech, vyfabulovaných tématech a melodramatu postav ze střední vrstvy, hraných postavami ze sprosté vrstvy. Vezmeš nevlastního synovce na ryby, kamarádku na volné noze jak se říká, ubráníš před surovcem, zamilovanému páru budeš dělat poštovního holuba (wtf?). Mělo to být zlý, questy ártově pomalé a klidně opět za víc charakterů, rovnou za celej gang proč ne. Graficky je Red Dead 2 s Cyberpunkem dodnes benchmark (asi do letošního roku), na jedné straně stylizace, na druhé realismus, povinnost pro fanoušky haptiky ve hrách, která teprve vynikne na PS5, až to konečně portnou, ale já chtěl aby pro jednou zase byla forma sluhou, ne pánem a nestalo se. Je to subtilní, s pověstným důrazem Rockstaru pro detail a na papíře jen další sofistikovaná báchorka.