Despelote pro mě představil velmi zajímavou premisu. Euforii obyvatel Ekvádoru během kvalifikace na mistrovství světa ve fotbale 2002. Dějiný fragment, který bych úplně nečekal v digitální podobě, a už vůbec v rámci indie adventury a dokonce 23 let poté. Nicméně stalo se a Despelote je nenápadná, ale introspekcí obdařená adventura, která se nesnaží převyprávět velké dějiny skrze fakta, ale skrze jeden konkrétní okamžik.

Fotbal je tu spíš katalyzátorem paměti a společenským lepidlem, které propojuje ulice, byty, rádia i rozhovory dospělých. Hráč se ocitá v roli dítěte, které se potuluje Quitem, kope do míče, poslouchá útržky debat a vnímá atmosféru země stojící na prahu historického úspěchu. Mechaniky jsou záměrně jednoduché až banální. Tedy od té doby, kdy si osvojíte jedinou mechaniku hry: kopání do mičudy. Ani ta ale netvoří více jak pár procent hratelnosti, a hráč spíše může čekat "walking adventuru", kde je hlavní náplní pozorovat svět a okolí. Autenticita je na prvním místě, a ve hře se střídají nahrané zvuky z parků, dobové reakce na zápasy i samotné přenosy kvalifikace. Pro nás v České republice možná vzdálené téma, ale pro Ekvádor, ležícíc lehce odložený na západní straně Jižní Ameriky, bez velkých fotbalových úspěchů jako Kolumbie, Brazílie nebo Argentina šlo o údálost, kterou si očividně drží v paměti.

Despelote není adventura, neboli hra, kterou byste „dohráli“ v tradičním smyslu. Je to krátká, fragmentální zkušenost, která vás nechá chvíli existovat uvnitř cizí paměti. Nic více, nic méně. Bylo příjemné hrát hru, ve které je jiná než angloamerická nebo japonská kultura, nicméně nedostatky spojené s tím, že jde o prvotinu autorů zážitek v jednotlivostech trochu srážely. Přesto jde o adventuru, kterou má smysl vyzkoušet.