Gothic od Piranha Bytes pro mě dodnes zůstává hra, která mě úplně semlela, a to i přes to, že jsem ji poprvé hrál v docela… řekněme neideálních podmínkách. Bylo mi deset, seděl jsem u Pentia III na 356 MHz, každý load klidně minuta, hra běžela sotva na 20–25 fps, ovládání působilo jak z jiné planety – a já to stejně nedokázal vypnout. Ten svět mě prostě vtáhl. Kolonie působila drsně, autenticky a tak trochu nebezpečně. Každý krok ven z tábora byl malý adrenalin a pocit, že jsem fakt v místě, kde se moc nepřeje tomu, kdo neumí přežít.

Gothic mě tehdy fascinoval hlavně tím, jak byl… upřímný. Nic ti neulehčoval. Postavy s tebou mluvily bez filtru, svět si z tebe nic nedělal a všechno sis musel zasloužit. Žádné questové šipky, žádné vodění za ruku – jen čistý pocit, že jsi v cizí kolonii absolutní nicka, a pokud chceš něčeho dosáhnout, musíš makat. To, jak postupně rosteš z totálního nuzáka v respektovaného borce, bylo něco, co jsem v té době neznal.

A přestože hra měla své technické mouchy, měla duši a atmosféru, kterou dneska jen tak nenajdeš. Dialogy měly správný šmrnc, frakce působily živě a svět působil jako skutečné místo, ne jen kulisa. Člověk se učil všechno za pochodu, prozkoumával, zkoušel, umíral – a chtěl víc.

Z dnešního pohledu může Gothic působit zastarale a neohrabaně, ale nic z toho mi tehdy nevadilo. A vlastně mě to baví i dnes. Ta hra měla něco, co ti prostě zaleze pod kůži. A že jsem to tehdy pouštěl na počítači, který měl problém i s Hledám min? O to víc je to důkaz, jak silná ta hra byla.