Vytvořit hru zasazenou do města v antickém Římě, ze kterého se nelze dostat a nad nímž neznámý bůh uvalil nemilosrdný zákon, který provinění jednoho potrestá všechny, kdy je hlavním hrdinou člověk ze současnosti a ještě k tomu v ní figuruje časová smyčka, to chce slušnou porci odvahy. Tolik věcí by se mohlo pokazit, jenže v The Forgotten City to funguje.
Tvůrci se nebojí ani dialogů, ve kterých hrdina diskutuje s obyvateli starověkého města odlišný pohled na morálku nebo se snaží popsat některé aspekty doby, ze které pochází. Nic z toho nepůsobí nepatřičně - pokud přistoupíme na tu hříčku, že by se takové setkání mohlo uskutečnit (a obě strany se dokázaly domluvit, což je ve FC zkrátka vyřešeno pravidlem, že každá postava slyší ty ostatní v řeči, které rozumí), tak by takové setkání snad mohlo nějak takto vypadat.
První velký zvrat mě pobavil nejen tím, jak moc byl očividný (a přesto mi nedošel), ale i tou jazykovou hříčkou s moderním jazykem (Karen - Charon).
Herně je to solidní - nápad opakujícího se dne skýtá spoustu možností, kterých hra využívá. Vy si samozřejmě vše pamatujete, dokonce si ponecháváte všechny získané předměty, a jakmile si tenhle princip osvojíte, začne váš osobní Groundhog Day. Zabýváte se problémy jednotlivých obyvatel, které často nemůžete vyřešit během toho samého dne, takže vidíte lidi trpět nebo i umírat, lhát a intrikovat a pomalu i za pomoci metody pokus-omyl otáčíte tok věcí v jejich prospěch nebo neprospěch. Nadto je možné tohle postupně delegovat na prostředníka, takže již vyřešené nemusíte opakovat znovu a každý den je tak odlišný od toho předchozího. Do města jste se samozřejmě nedostali náhodou a hlavním úkolem je způsobit paradox, který této události předejde (zjednodušeně řečeno) a vás vrátí zpátky.
Dvě volitelné akční pasáže jsou slabší a zejména ta první je trochu moc dlouhá, nicméně z příběhového hlediska představuje dostatečně zajímavý dílek skládačky (nehledě na užitečnost získané zbraně) a to i kvůli nezáviděníhodnému původu nepřátel.
Slabší modely postav (obličeje) jsou vyváženy pěkně zpracovaným prostředím - hlavně tedy městem se všemi jeho domy a palácy. Hudba, zvuk i dabing jsou vydařené.
Díky všemu zmíněnému mě The Forgotten City na nějakých jedenáct dvanáct hodin zcela pohltilo a já si říkal, že tohle bude další z těch her, na které budu ještě dlouho vzpomínat. A vlastně ano, budu, ale ze zcela odlišného důvodu - pro tu poslední hodinu, která otočila mé nadšení k jednomu z nejsilnějších rozčarování.
Zbytek komentáře budu spoilovat, takže čtěte na vlastní nebezpečí (těžké spoilery označeny).
První tři konce jsou v pořádku; zkusil jsem první a třetí a přišlo mi, že ten třetí je nejlepší - vyřešíte několik záhad, zjistíte, kudy uprchnout a to poté i s některými ostatními obyvateli provedete, božímu hněvu navzdory. Není to nic extra silného, ale z narativního hlediska to dává největší smysl. Jenže to není ten hlavní, kanonický konec (hra vám sama řekne, že by se to snad dalo vyřešit lépe).
Hlavní, kanonický konec The Forgotten City je naprostá fraška. Nenapadá mě jiná hra, která by mě takhle rozladila (přinejmenším v poměru k uplynulému ději). Znenadání mají tvůrci potřebu vysvětlit hru, která je založena na mytologii. Nevím, jestli jde o nějaký ateisticko-vědecký fetiš, ale vysvětlením, že bohové jsou mimozemšťani, se z mýtu nestává věda, ale pavěda v ranku sraček jako jsou Ancient Aliens. Ta StarGate byla alespoň upřímný popcorn, tady to je fakt jako blesk z čistého nebe. Porovnávání řecké a římské mytologie je ještě na místě, ale jakmile do toho začali tvůrci přimíchávat i další civilizace a zcela vážně uvažovat nad tím, že je to všechno dílo jedněch a těch samých mocností, jejichž konáním tyto civilizace vůbec mohly vzniknout, tak tohle už dle mého není odvážné nebo subversivní pojetí (jako se to povedlo třeba v Hades s tou řeckou), to je čirá arogance. Tohle opravdu někdo považuje za dobrý příběh nebo dokonce za jeden z nejlepších příběhů poslední doby? Vždyť to naprosto uráží kulturní dědictví zahrnutých civilizací, ale také inteligenci hráče. Co je tak obtížného na tom, aby mýtus zůstal mýtem? Proč příběh založený na pátrání, interpretacích a důvtipu nakonec vše otrocky a hloupě vysvětlí? Když už se s tím bohem hráč musel setkat, proč to třeba nebylo ve formě nějaké sochy, která s ním nechce nebo dokonce nedokáže komunikovat?
Nedokážu vyjádřit, jak moc mě to mrzí. Už jen pro indie povahu projektu a s tím spojené překážky mají tvůrci můj obdiv, který ještě více nabývá tím, že je to velice dobrá hra. Ale prohlásit, že konec je nepovedený, ani náhodou nevystihuje, o jak hluboký kvalitativní propad se jedná. Možná se ale dá přiblížit, že bych si vlastně docela přál, aby mi jej někdo předem prospoiloval a já si tak mohl celé tohle zklamání odpustit. Forget this city.
Tvůrci se nebojí ani dialogů, ve kterých hrdina diskutuje s obyvateli starověkého města odlišný pohled na morálku nebo se snaží popsat některé aspekty doby, ze které pochází. Nic z toho nepůsobí nepatřičně - pokud přistoupíme na tu hříčku, že by se takové setkání mohlo uskutečnit (a obě strany se dokázaly domluvit, což je ve FC zkrátka vyřešeno pravidlem, že každá postava slyší ty ostatní v řeči, které rozumí), tak by takové setkání snad mohlo nějak takto vypadat.
První velký zvrat mě pobavil nejen tím, jak moc byl očividný (a přesto mi nedošel), ale i tou jazykovou hříčkou s moderním jazykem (Karen - Charon).
Herně je to solidní - nápad opakujícího se dne skýtá spoustu možností, kterých hra využívá. Vy si samozřejmě vše pamatujete, dokonce si ponecháváte všechny získané předměty, a jakmile si tenhle princip osvojíte, začne váš osobní Groundhog Day. Zabýváte se problémy jednotlivých obyvatel, které často nemůžete vyřešit během toho samého dne, takže vidíte lidi trpět nebo i umírat, lhát a intrikovat a pomalu i za pomoci metody pokus-omyl otáčíte tok věcí v jejich prospěch nebo neprospěch. Nadto je možné tohle postupně delegovat na prostředníka, takže již vyřešené nemusíte opakovat znovu a každý den je tak odlišný od toho předchozího. Do města jste se samozřejmě nedostali náhodou a hlavním úkolem je způsobit paradox, který této události předejde (zjednodušeně řečeno) a vás vrátí zpátky.
Dvě volitelné akční pasáže jsou slabší a zejména ta první je trochu moc dlouhá, nicméně z příběhového hlediska představuje dostatečně zajímavý dílek skládačky (nehledě na užitečnost získané zbraně) a to i kvůli nezáviděníhodnému původu nepřátel.
Slabší modely postav (obličeje) jsou vyváženy pěkně zpracovaným prostředím - hlavně tedy městem se všemi jeho domy a palácy. Hudba, zvuk i dabing jsou vydařené.
Díky všemu zmíněnému mě The Forgotten City na nějakých jedenáct dvanáct hodin zcela pohltilo a já si říkal, že tohle bude další z těch her, na které budu ještě dlouho vzpomínat. A vlastně ano, budu, ale ze zcela odlišného důvodu - pro tu poslední hodinu, která otočila mé nadšení k jednomu z nejsilnějších rozčarování.
Zbytek komentáře budu spoilovat, takže čtěte na vlastní nebezpečí (těžké spoilery označeny).
První tři konce jsou v pořádku; zkusil jsem první a třetí a přišlo mi, že ten třetí je nejlepší - vyřešíte několik záhad, zjistíte, kudy uprchnout a to poté i s některými ostatními obyvateli provedete, božímu hněvu navzdory. Není to nic extra silného, ale z narativního hlediska to dává největší smysl. Jenže to není ten hlavní, kanonický konec (hra vám sama řekne, že by se to snad dalo vyřešit lépe).
Hlavní, kanonický konec The Forgotten City je naprostá fraška. Nenapadá mě jiná hra, která by mě takhle rozladila (přinejmenším v poměru k uplynulému ději). Znenadání mají tvůrci potřebu vysvětlit hru, která je založena na mytologii. Nevím, jestli jde o nějaký ateisticko-vědecký fetiš, ale vysvětlením, že bohové jsou mimozemšťani, se z mýtu nestává věda, ale pavěda v ranku sraček jako jsou Ancient Aliens. Ta StarGate byla alespoň upřímný popcorn, tady to je fakt jako blesk z čistého nebe. Porovnávání řecké a římské mytologie je ještě na místě, ale jakmile do toho začali tvůrci přimíchávat i další civilizace a zcela vážně uvažovat nad tím, že je to všechno dílo jedněch a těch samých mocností, jejichž konáním tyto civilizace vůbec mohly vzniknout, tak tohle už dle mého není odvážné nebo subversivní pojetí (jako se to povedlo třeba v Hades s tou řeckou), to je čirá arogance. Tohle opravdu někdo považuje za dobrý příběh nebo dokonce za jeden z nejlepších příběhů poslední doby? Vždyť to naprosto uráží kulturní dědictví zahrnutých civilizací, ale také inteligenci hráče. Co je tak obtížného na tom, aby mýtus zůstal mýtem? Proč příběh založený na pátrání, interpretacích a důvtipu nakonec vše otrocky a hloupě vysvětlí? Když už se s tím bohem hráč musel setkat, proč to třeba nebylo ve formě nějaké sochy, která s ním nechce nebo dokonce nedokáže komunikovat?
Nedokážu vyjádřit, jak moc mě to mrzí. Už jen pro indie povahu projektu a s tím spojené překážky mají tvůrci můj obdiv, který ještě více nabývá tím, že je to velice dobrá hra. Ale prohlásit, že konec je nepovedený, ani náhodou nevystihuje, o jak hluboký kvalitativní propad se jedná. Možná se ale dá přiblížit, že bych si vlastně docela přál, aby mi jej někdo předem prospoiloval a já si tak mohl celé tohle zklamání odpustit. Forget this city.
