Duševní nemoci jsou téma, které se naší společnosti dotýká čím dál tím více, což je dáno nejen kvůli tomu, že už se na chození k psychologovi či k jinému odborníkovi nekouká skrze prsty, ale také kvůli tomu, že se u nás skrze různé vlivy (technologické postupy, změny ve světě apod.) objevují více a více. Proto si myslím, že je určitě skvělé, když se tato témata zakomponují do různých zábavních médií, ať už filmů, seriálů, knih, komiksů nebo her. Připadá mi, že se čím dál více kupí her, které právě řeší různé druhy témat s tímto spojené a věcně to zabalují do různých zajímavých příběhů. Za zmínku stojí například výborné Night in the Woods, které dle mého názoru do této doby nejlépe vyobrazilo mladistvý život a vypořádávání se s očekáváními druhých a osobními strastmi. Stejné téma se pokusili zpracovat vývojáři ze studia Mojiken. Bohužel však musím konstatovat, že se jim to nepovedlo   až tak dobře jako ve vzpomínané hře.   

 Nejprve se podíváme na děj. Hlavním hrdinou je mladík Atma, v jehož snech se často zjevuje holčička Nermala, se kterou pracuje na příběhu o Princezně z vesmíru. Pokaždé, když sen skončí, se probudí celý nesvůj ve školní lavici. Naštěstí na něj při probuzení nečeká svraštělý kukuč naštvaného kantora, nýbrž půvabný úsměv jeho přítelkyně. No a my pak spolu s hlavním hrdinou poznáváme malebné městečko, které je situováno v Indonésii. Postupně tak poznáváme rozličné postavy, které toto místo obývají, a hra působí jako příjemný “slice of life” příběh. Bohužel se ale do všeho musí připlést hrozící konec světa, který je však tím nejmenším problémem.  

 Celá hra totiž trpí tím, že se tvůrci pokusili naverbovat na silně narativní hru kostru klasické adventury, ale bez point and click “interfacu”. To v praxi znamená, že A Space for Unbound je takový simulátor kurýra à la Death Stranding (silně přeháním). Celá hratelnost totiž spočívá v tom, že se snažíte docílit nějakého cíle (např. sehnání dortu) a k dosažení tohoto cíle máte hromadu klacků pod nohami. Takže v pekárně vám dort neudělají, protože odešel pekař. K němu se ale nedostanete, protože máte v cestě auto, které ale jen tak z cesty nedáte pryč. Musíte k řidiči, k němu se ovšem nedostanete, protože vám v cestě stojí banda chuligánů, takže musíte sehnat někoho, kdo vám pomůže. Ten člověk vám ale hned nepomůže a potřebuje od vás pomoc. Abych byl upřímný, tuhle situaci jsem lehce přiostřil, ale ve výsledku se opravdu jedná o to samé, jen máte o dva úkony méně. 

 To jde ruku v ruce s tím, že celá hra se až ukrutně topí v hromadě klišé. V příběhu je vše jen pohádkově zabarvené a v daných, ač smutných tématech, se hra pořád koupe dokola a snaží se z těchto emocí vyždímat co nejvíce, a to za účelem dojmout hráče. Bohužel to nefunguje, jelikož když chcete předat hodnotnou emoci, je důležité to podat věcně. Bohužel tady se dané věci dřou na dřeň a to hlavně v samotném závěru, kde jsem trochu trpěl. Hra vám musí totiž na každém kroku sdělovat, jak jedna z postav trpí, že šikanátor je taky jen člověk a že šikana je příšerná. Ano, jde o věci, které je potřeba řešit. Nicméně opravdu tomu nepomůžete, když budete na sílu tyto témata pořád dokola ve hře předhazovat hráči.  

 Ve výsledku ale i přes kritiku hlavního pilíře celé hry, tedy řešení psychických problémů, jsem se u hry bavil a to zejména v první polovině, kdy jsem si užíval interakci se zábavnými postavami, využíval možnosti hlazení či pojmenovávání všech koček, co ve hře najdu, nebo se snažil splnit hrdinův bucket list (tato aktivita je dobrovolná). Takže ve výsledku to není špatná hra, ke konci však silně dojíždí na dost repetitivní hratelnost a designerské rozhodnutí. Přesto si myslím, že mnoha hráčům má co nabídnout. Přeci jen to, že podle mě hra až až příliš tlačí na pilu, neznamená, že vám nemusí tento styl sednout. Proto u hry opravdu doporučuji si na ní udělat vlastní názor. Už jen pro ten naprosto čarovný a kouzelný vizuál, spolu s jedním z nejkrásnějších soundtracků.  

Celá recenze tady