Tak jako obraz Boba Rosse začíná jako flek hovna a následně tah štětcem za bukolickým tahem se mění v Monu Lisu krajinkové edice, člověku se sem tam může stát, že dlouhodobě hraje svým způsobem dosti stejnorodé záležitosti, od podprůměrné bojovky přes průměrnou střílečku až po nadprůměrné erpégéčko a pořád tolik násilí, že člověku může snadno z hlavy dočista vypadnout skutečnost, že existují i hry zcela zbavené takových věcí. A pak se nějaká taková hříčka člověku dostane pod ruce a člověk zjišťuje, že přesně tohle potřeboval pro tolik potřebnou herní katarzi. Přesně touto hříčkou se u mě doma stal zdejší myší drag race. 

GoaT je jedna z nejpříkladnějších ukázek toho, jak pracovat s přemírou referencí a inspirací a zároveň všechno smíchat do naprosto unikátního výsledku. Svět? To je jasnej Redwall a Tajemství N.I.M.H. Herní DNA? Neomylně Zelda i nějaký to Ico. World/level design? Bez prdele špetka Dark Souls. Vizuály jsou bez přehánění až hanebně nádherné, lore je napsán bez sebemenšího škytu, animace jsou plynulejší než pohyb střevy po rychlé konzumaci plechovky ananasu společně s pytlíkem Haribo gumáčků (nedávná osobní zkušenost, nedoporučuji). Opravdu to nebyl jen Billův yiffing fetiš, který přiměl Microsoft natáhnout ruku a nabídnout zdejší havěti teplej flek i na iksbounu, udělali to především z toho prostého důvodu, že ta hra vypadá a hraje se naprosto nekompromisně fantasticky.

Samo mohla by se hrát i ještě trochu fantastičtěji. Na hru tak flagrantně zaměřenou na stealth rozhodně umí mechaniky spojené s plížením páchnout lehce po banalitě. Když se se svým hrdinským krysím bardem například krčím nějaké čtyři autobusové zastávky od chrnícího strážce, obezřetně se u něj zjeví černej drahošutr, a jak se začnu přibližovat, šutr začně okamžitě naplňovat menzes. A jakmile se takhle tetka Irma ukáže, tento znamenitý metr ani v tom nejvzdálenějším snu nenapadne znovu začít klesat, dokud nezpomalím pohyb na tempo důchodců v Kauflandu při nákupní špičce, nebo se rovnou ideálně nezastavím komplet. "Tož Jaryn vole, na to bys už mohl bejt zvyklej!" No ba, ale když hraju za myš? Za jedno z nejtišších stvoření na světě? Možná je hra až moc imerzivní, ale tohle mě prostě svou nepřesvědčivostí fakt otravovalo. A je to škoda, když de facto všechny ostatní stránky zdejšího stelfu jsou tak znamenité! Tilo může házet krysím gardům lahváče na hlavy a tím je chvilkově vyřazovat z provozu, nebo jim za stejným účelem na H34Dky dropovat barely, nébo na zem rozlejt trochu oleje a nechat je po něm krásně uklouznout, anébo strategicky odlákávat jejich pozornost mikroaportem a radostně pohazovat klacíky. No ty vole, vona v tom je na dochucení i nejedna pl Sám Doma.

A herně to ani omylem oným stelfem nekončí, naopak to stelfem spíš jen začíná. Pak do hry přichází skládání nových outfitů - což je nejen o oblbování okolních, ale světědifse i o statech - a především plnění vedlejších questů pro vedlejší žďorby. Questy se vážou na expy, protože ano ta hra má i expy, a na questy se váže denní cyklus, protože ano tady se dokonce i střídá den s nocí, a má to dokonce i vliv na nejeden z oných questů! Je pravda, že ve většině případů se jedná o vcelku prostoduché fetchquesty, což je mrzuté, ale stejně z toho jako celku jde hlava kolem. 

Jeho veličenstvo Lionel 'Seith' Gallat je nehoráznej kabrňák. S více jak 15 lety praxe na poli animace a režie se možná není moc čemu divit, ale stejně, to co se mu tady podařilo spáchat je zkrátka mimořádné. Už jen vystavění světa samotného; člověk by od ponuře znějící pevnosti většinou nečekal mnoho co do opulentní krásy, a přesto. Od těch jemně nasvícených chodeb přes vzkvétající nádvořní faunu až po husté okolní lesy a rozpadající se věže, všechno to oplývá vynikajícím smyslem pro detail a každý krůček bere dech. Rozkoš z prozkoumávání tohoto světa má normálně až evergreenskou kvalitu a hádám, že to nadevše pramení z toho, jak to celé působí jako nesporně organická tvorba, na rozdíl od feelingu random rychlokvašky vyškvařené nějakým robotickým worldbuilding algoritmem (zdravím většinu mainstreamové produkce). Nicméně nikde nejsou jeho talenty tak evidentní, jako v samotném protagonistovi – Tilo je naprostým vzezřením. To, jak jeho víčka ustupují, způsob, jakým se jeho čumáček škube, svištění jeho ocáskem a jeho čepička se zvonkem, všechno dokupy to vytváří postavu, která srší nejen neodolatelným šarmem a roztomilostí, ale také poctivou živočišnou nuancí. Považte sami.

GoaT, stejně jako její zdrobnělý hlodavčí protagonista Tilo, pochází z velmi skromného kraje. Financovalo to pouhý litr lidí a valnou většinu práce na tom oddřel jediný člověk. Avšak skrze ukázkovou disciplínu, neochvějnou důslednost vlastní vize, nepředstavitelnou trpělivost a konečnou výpomoc dalších čtyř šikovných jedinců je dnes, 08.01.2022, GoaT naprosto luxusní, nepřeberně šarmantní a ryze překvapivé malé velké dobrodružství. Z každého jednotlivého digitálního póru vyloženě volkánicky stříká tolik srdce a chytrého designu, že se holt do Tila, světa kolem něj, dalších postaviček v onom světéčku, a jeho tůře za nalezením své milované Meery tendlenc třicetiletej chuj regulérně zamiloval. A věřím, že jestli ho necháte nacupitat i k Vám, zamilujete se nabeton stejně.