Prolog
The Longest Journey jsem hrál poprvé zhruba před dvaceti lety na Invexu, dodnes si pamatuju odehranou herní pasáž a považuju tuhle adventuru za klenot žánru (mimochodem jde o třetí hru přidanou na DH). Příchod Dreamfallu jsem proto netrpělivě očekával a rozestup šesti let mezi oběma díly mi připadal opravdu dlouhý. Čekání na Chapters se protáhlo ještě víc. Naštěstí jsem se k nim dostal až několik let po vydání, minulo mě tak hořekování nad technickými nedodělky a špatnou optimalizací. Jediné, s čím jsem se musel smířit byla skutečnost, že teď už to opravdu nebude o April.
Odpadlík
Místo toho jsem dostal do správy polepšeného Kiana a už během prvních kroků v jeho kůži začaly vykukovat nedostatky první knihy a vlastně celé série. Na to, že se hra připravovala roky, není scénář žádný zázrak, trpí citelným nedostatkem invence a občas vyloženě hloupými dialogy což v kombinaci s nízkou obtížností vytváří místy dojem až béčkové hry zabalené do naleštěného pláště.
I am alive
Pasáže se Zoe pro mě byly o něco záživnější. Vlastně už samotný prolog nevypadal úplně marně, stejně tak možnost zvolit si zázemí, do kterého se ze snění probudí. Vliv na budoucí události byl sice minimální a je to spíš motivace pro opakovaný průchod hrou -možnost vidět několik lokací navíc a splnit pár odlišných questů. Zklamáním je zpracování samotné Prahy, kterou představuje několik propletených ulic. V první řadě mi přijde směšná snaha tvůrců přesvědčit hráče, že se děj odehrává fakt na velké herní ploše pomocí triku pojmenovat každou ulici jako čtvrť. Takže tu je čínská čtvrť, za rohem je jakási vetešnická čtvrť, o padesát metrů dál čtvrť s náměstím a tak dále. Celé to vyznívá, jako když se autoři snaží hrát velké představení na malém jevišti.
Tohle dítě bude nejlepší na světě
Ani závěrečná pasáž s miminem se příliš nepovedla (padající batole z metrové výšky, scéna s krbem) a bez znalostí kontextu vyzněla poněkud rozpačitě, což příznačně podtrhlo celý děj první knihy. Evidentně jde o odrazový můstek pro zbytek příběhu, žel se ten můstek poněkud nejistě kývá.
The Longest Journey jsem hrál poprvé zhruba před dvaceti lety na Invexu, dodnes si pamatuju odehranou herní pasáž a považuju tuhle adventuru za klenot žánru (mimochodem jde o třetí hru přidanou na DH). Příchod Dreamfallu jsem proto netrpělivě očekával a rozestup šesti let mezi oběma díly mi připadal opravdu dlouhý. Čekání na Chapters se protáhlo ještě víc. Naštěstí jsem se k nim dostal až několik let po vydání, minulo mě tak hořekování nad technickými nedodělky a špatnou optimalizací. Jediné, s čím jsem se musel smířit byla skutečnost, že teď už to opravdu nebude o April.
Odpadlík
Místo toho jsem dostal do správy polepšeného Kiana a už během prvních kroků v jeho kůži začaly vykukovat nedostatky první knihy a vlastně celé série. Na to, že se hra připravovala roky, není scénář žádný zázrak, trpí citelným nedostatkem invence a občas vyloženě hloupými dialogy což v kombinaci s nízkou obtížností vytváří místy dojem až béčkové hry zabalené do naleštěného pláště.
I am alive
Pasáže se Zoe pro mě byly o něco záživnější. Vlastně už samotný prolog nevypadal úplně marně, stejně tak možnost zvolit si zázemí, do kterého se ze snění probudí. Vliv na budoucí události byl sice minimální a je to spíš motivace pro opakovaný průchod hrou -možnost vidět několik lokací navíc a splnit pár odlišných questů. Zklamáním je zpracování samotné Prahy, kterou představuje několik propletených ulic. V první řadě mi přijde směšná snaha tvůrců přesvědčit hráče, že se děj odehrává fakt na velké herní ploše pomocí triku pojmenovat každou ulici jako čtvrť. Takže tu je čínská čtvrť, za rohem je jakási vetešnická čtvrť, o padesát metrů dál čtvrť s náměstím a tak dále. Celé to vyznívá, jako když se autoři snaží hrát velké představení na malém jevišti.
Tohle dítě bude nejlepší na světě
Ani závěrečná pasáž s miminem se příliš nepovedla (padající batole z metrové výšky, scéna s krbem) a bez znalostí kontextu vyzněla poněkud rozpačitě, což příznačně podtrhlo celý děj první knihy. Evidentně jde o odrazový můstek pro zbytek příběhu, žel se ten můstek poněkud nejistě kývá.
The Next Big Thing