Hexen: Deathkings of the Dark Citadel je nejklasičtější příklad datadisku z devadesátek. Udělat další nášup a pořádně zvýšit obtížnost. Cokoliv nového není potřeba. Stejně na to cílí jen fanoušci originální hry. Obtížnost jde nastavit, ale jaký loser by si nastavil nejlehčí z pěti obtížností?

Design lokací se nemění. Jede pořád ve stejně bombastickém duchu. Pro dnešního hráče, s neznalostí starých klasik, může být docela hardcore. V Hexen: Deathkings of the Dark Citadel není těžké zakysnout. Stačí přehlédnout maličkost jako předmět na zemi ve tmě, mini spínač za rohem nebo napůl tajné dveře. Tentokrát jsem se zaseknul dvakrát. Z toho jednou na dlouho a byla to hrozná kravina. Lokace jsou krásně vymyšleny, ale bez mapy ani ránu.

Stačí rány od nepřátel, kterých je fakt hodně. Vyčistíte mapu a za pár minut se ti samí, ve stejných počtech, objeví znovu. Lékárničky a náboje bohužel už nikoliv. To je největší změna oproti základní hře. Už se nerespawnují jen základní psi. Objevují se všichni a ve velkém. Nejvíc mi ale dávali zabrat bažinní netvoři a Save/Load byli mí nejvěrnější pomocníci.

Když víte, kam máte jít, tak je to asi v pohodě. Když na nějaký čas zabloudíte, tak se moc nevyplatí savovat, protože zdraví a nábojů není moc. Hrál jsem za bojovníka a chvíli jsem litoval, že jsem to nerozehrál za mága. Základní zbraň na dálku by se dost hodila. Trochu mě zklamalo finále. Čekal jsem bůh ví co a šetřil si minotaury a nesmrtelnost. Na každého bosse stačili dva minotauři a ani jsem se nemusel moc zapojovat. Totální brnkačka.

Pro fanoušky Hexena je to výborný datadisk, který dá občas zabrat. Alespoň nějaké nové monstrum by Hexen: Deathkings of the Dark Citadel potřeboval.