Výhodou hraní již kultovních her až několik let po jejich vydání je jistota, že vám poběží plynule, pokud jste tedy v posledních pár letech neusnuli na vavřínech a nezapomněli upgradovat svého miláčka. Dishonored jsem měl ve své Steam knihovně již od roku 2015, ale tu pravou chuť zahrát si něco pořádného jsem dostal až teď. Čekání se vyplatilo a ačkoliv jsem z počátku z hratelnosti příliš nadšený nebyl, tak s přibývajícími minutami a hodinami strávenými v působivém světě se můj zážitek a chuť do hraní jen zvyšovala.

Co mě na začátku hraní dost vadilo a vedlo k obavám ze spíše jen lehce nadprůměrného zážitku byla skutečnost, že v základním nastavení vám hra usnadňuje váš každý krok po jinak pestré mapě s mnoha zkratkami, uličkami, průchody či tunely. Na monitoru se to hemžilo ikonkami a vyskakujícími ukazately stavu mise a já si připadal jak když jedu podle manuálu a navigace. Ta svoboda tam zkrátka nebyla a když jsem si na to postěžoval v místní klábosárně zde u profilu hry, bylo mi řečeno, že to všechno lze vypnout. Nevěřil jsem ale opravdu! Dishonored skutečně nabízí možnost povypínat si veškeré navigační prvky či jiná další upozornění, která při hraní spíše ruší nebo omezují vlastní představivost či redukují zapojení mozku na minimum. Z toho důvodu VELMI DOPORUČUJI povrtat se v nastavení a vypnout HUD kompletně položku po položce. Rázem se ze hry stane nejenom syrovější zážitek, ale také výzva zcela nových rozměrů. Kompletně čistý výhled na překrásně zpracovaný svět bez rušivých ikonek je něco, co bych chtěl mít možnost zažít v každé hře bez nutnosti instalování dodatečných modů, které HUD vypínají. Samozřejmě v některých situacích sice trochu ztrácíte přehled o tom, co jste udělali nebo ukořistili, ale rychlým nakouknutím do diáře přes klávesu J zjistíte, jaký klíč jste to vlastně sebrali a jaký je váš další úkol. To, kde je a jak se k němu dostanete, už je ale čistě na vás a na vašich schopnostech.

Možností jak touhle příběhově bohatou 3D akcí proplout je hned celá řada a každý si přijde na své. Já jsem zvolil přístup ryze pocitový a to tím stylem, že když jsem někoho chtěl ušetřit a připadalo mi zbytečné jej zabít, tak jsem ho buď šikovně obešel, nebo v nejhorším případě uspal šipkou či ručně á la Krpálek. Hlavní příběhové postavy můžete buď bez mrknutí oka zbavit života, nebo je nechat napospas dalšímu osudu, který sice zachová jejich srdce v plném provozu, ale zadostiučinění bude spočívat např. v pošpinění jejich jména a zveřejnění pravdy o jejich nekalých praktikách na obyvatelích. Některé zlobivce jsem tak nechal dýchat a jiné, hlavně v posledních fázích hry, jsem bez milosti poslal na onen svět. Jinak jsem se ale snažil spíše o smířlivý postup, který je také větší výzvou a prodlužuje celkovou hratelnost. Prozkoumávání nápaditých lokací, hledání různých zkratek a temných uliček mě bavilo mnohem víc, než prosté mordování všeho co se hýbe. Zabíjením se člověk okrádá o cenné informace a zároveň jsem měl pocit, že zabitím si to příliš usnadňuji. Přirovnal bych to k zabití mouchy, která vás otravuje při čtení či řízení auta. Proč jí prostě nechytíte a nevyhodíte ven? Z lennosti. Zabití je ta nejjednodušší cesta jak dosáhnout svého a zároveň je to ta nejnebezpečnější varianta pro vnitřní já. Ostatně pochybnosti o mém konání mě provázely po celou hru a ačkoliv jsem si myslel, že dělám správnou věc, tak s postupem času a přibývajícími mrtvolami jsem si už tak jistý nebyl. Ostatně můj převozník Samuel mě při poslední misi nemile překvapil tím, že mě za mé krvelačné chování pokáral a už mě nikdy nechce vidět. A to jsem si říkal, jak jsem se snažil být jakž takž hodný.

Ve světě Dishonored jsem strávil kolem 22 hodin, což je úctyhodná porce na tento typ hry a musím se přiznat, že počáteční rozpaky z jednoduchosti hry nahradila stále se navracející touha pokračovat v příběhu a dozvědět se, jak to celé dopadne. Ještě mě čekají DLC The Knife of Dunwall a The Brigmore Witches, tak se těším, že si to „blink“ování znovu užiju.